Jakou barvu má slovo plakat?
Je úterý 20. prosince, venku mrzne, ale stromy tady v Řepích jsou holé. V kostele svaté Rodiny se sešli příbuzní a přátelé. Uprostřed jásavých modrých, červených a zlatých, pod jižanskými palmami je světlá rakev s Daisy. Přemýšlím, jestli by se jí líbily ty barvy. Pěkný malý pohřeb. Ty řeči by se jí nejspíš nelíbily. Trochu by se tvářila. Nemá moc ráda, když se o ní mluví. Když se chválí nebo se o ní říká, co si myslí. Dali jsme tenkrát na obálku trochu chvály, byla z toho pryč: „To tam nemělo bejt, takovej paján, vždyť ta knížka není o mně.“ Minulý týden zemřela Daisy Mrázková.
Venku je mráz a uvnitř přívětivo a útulno, pláčeme. Nevím, byla by ráda? Jakou barvu má slovo plakat? Vyjdeme ven a pozorujeme auto, které ji odváží, nemůžu se na to dívat, otočím se a pozoruji větve a šedivou táhlou oblohu, obrysy stromů, náznak venkovské cesty. Veverka, slon, králíček, plšík i mravenec jsou v teple. Ve svých komůrkách.
Daisy Mrázková, foto: archiv Hosta
Ani nevím, kdy jsme za Mrázkovými začali chodit. Naše nejstarší děti byly ještě malé, je to už skoro patnáct let, bydleli jsme ještě na Vinohradech. Seběhli jsme jen Nuselské schody, bylo to kousek. Nejspíš jsme si přáli vydat některou z Daisiných knih, bylo nám líto, že vycházejí tak nějak pokoutně, špatně graficky vyvedené, na lesklém papíře. Ale spíš ne, jen jsme ji chtěli poznat, možná jsme viděli nějakou výstavu, naši je znávali. Těch návštěv pak bylo mnoho a zastavoval se při nich čas. Už cestou dolů kolem Botiče a u Folimanky jsem si Daisy představovala, jak mi jde otevřít, a ta představa byla, jak se vzápětí ukázalo, zvlášť na začátku, než jsme se víc poznaly, sentimentálně placatá. Představu romantické bělovlasé babičky změnila Daisy pokaždé, když otevřela vrata (později už házela klíče). Jak jsem na tohle mohla zapomenout, říkala jsem si vždycky. Především se hned rozčilila sama na sebe: jak je pomalá a nemožná, říkala to tou svou pomalou rozvážnou dikcí, že mě nechává s těma dětma tak dlouho čekat, znělo to ovšem, jako by právě promluvila královna Elisabeth, která mě tak, s mírně poťouchlým výrazem, právě vyzvala k překročení prahu domu, ve „kterym se dějou všelijaký kouzla“. Míjeli jsme složitou secesní hlavu dívky zatřenou několika vrstvami nepochopitelné zelenkavo-béžové barvy, minuli vypískovaný nápis Ordinace (ve třicátých letech před Mrázkovými tu totiž sídlil zubař) a stáli uvnitř, jakoby uvnitř nějakého stále přítomného obrazu, do kterého se člověk rád vrací, nějaké zvláštní magie, která odnesla celý venkovní zmatený a převrácený svět, aby tu nepřekážel, do nějakého jiného času. Byt byl pořád stejný, nejspíš jako před třiceti čtyřiceti lety. Za tu dobu se udála jen jedna změna, když Daisy nad stůl pověsila nějaké své malé obrázky. Nebo se mi to jen zdálo a předtím jsem si jich nevšimla? Samá skromnost. Tmavá kuchyně a oprýskaná veranda do dvora. Jiří v pletené čepičce už trochu shrbený: proč si nepamatuju ani jeden z těch malých drobných vtípků, kterými Daisy i nás častoval? Pořád náznak smíchu. Koláčky z pekárny od vedle, čaj, turecké kafe, Flóra připravená na kredenci pro děti, aby je viděla, aby ji viděly. Pruh bílého světla z ateliérů, pošťuchování, povídání, vzpomínky, chceme je slyšet, nic měkkého, nadýchaného, stálý závan sveřeposti a zároveň zvědavosti, něčeho mladického a nerozvážného. Pořádek až úzkostlivý, jasné bílé světlo v ateliérech (je možné, že ho tam bylo tolik, vždyť je to naproti kopci, v prvním patře?), obrazy a kresby srovnané v policích a arborech, které se pomalu a systematicky třídí. Procházíme Jiřího obrazy, složité čtverečkované struktury-meditace. Vedle Daisy ještě sedí u velkých pláten: měkká mračna temper. Všechno je tu uložené, roztříděné, nic se za celý život nevyhodilo, přesto to tu není přecpané, nic tu není přebytečné. Jiří si pak musí lehnout, bolí ho záda. Blízkost těch dvou je v tom okamžiku, v malém gestu, absolutní. Tichý svět, který si Daisy s Jiřím stvořili, tak nějak navzdory a stranou veškerého dění, snad i navzdory dějinám a událostem. Chtěla bych je znát mladší. Teď žijí v tichu a pozorném naslouchání: neviditelnému světu svých představ, sobě navzájem, lidem, kteří je navštěvují.
Časem se dařilo vydávat její knížky. Dát jim, co potřebovaly. Papír, lepší barvy, péči. Těšilo ji to. A bylo s ní někdy těžké pořízení: všechno měla přesně promyšlené už tenkrát, když je dělala, těžko snášela změny. A ty chvály na poslední stránce. A chyby. Když jsem pak poslouchala v rozhlasovém vzpomínání, jak knihy psala, pochopila jsem to, nebylo to snad ani psaní, spíš nějaký druh skladby. Ale když se podařilo vydat knížku ve světě nebo verše, které měla v šuplíku, byla pyšná, to rozhodně.
V té kuchyni se nám líbilo stejně jako v jejích knížkách, které naše děti nepřestávají číst. I my je s nimi čteme, pořád dokola. Seděli jsme tam vždycky dlouho, pak už bez Jiřího, nechtělo se nám odcházet.
Asi by se jí úplně nejvíc líbily barvy toho dnešního dne: stříbrné, černé a různě šedé.
Autorka je spisovatelka, překladatelka a nakladatelka dětských knih.