Jeden den paní Emy
„Smrt zpozorní naše životy,“ napsal Jan Balabán, a v souvislosti s poslední novelou Aleše Palána by se mohlo dodat, že nejen smrt, ale i ono odcházení, které s ní je — většinou — nevyhnutelně spojené.
Jádrem komorního příběhu Miss Exitus je totiž situace kolem nemohoucí, na pomoc druhých odkázané stařenky, která již stěží komunikuje a kdo-ví-jestli vnímá; není to však ona, kdo se stává hlavní hrdinkou, ale zhruba čtyřicetiletá hospicová pracovnice jménem Ema, profesionální pečovatelka, která stařičkou umírající doprovází v tzv. domácí péči.
Palán ve své novele kombinující psychologické ponory do nitra postavy s téměř detektivním napětím bohatě využívá poznatků nabytých v průběhu příprav knižního rozhovoru s Marií Svatošovou (Neboj se vrátit domů, Kalich 2018), zakladatelkou a propagátorkou hospicového hnutí v ČR (zde je mimo jiné vysvětlen původ pozoruhodného termínu Miss exitus, jenž si pro titul Palán vypůjčuje). Přítomnou knihu je tak možno brát jako jistý doplněk, beletristický protějšek oceňovaného interview, s kterým jej vedle tématu spojuje také autorova velká empatie vůči pojednávaným ženám. Dokonce i dialogická forma je jaksi zachována, když se se zaostřením na protagonistku vypráví vemlouvavě tykající 2. osobou (i ve zmíněném rozhovoru si Palán se Svatošovou tykali). Ale abychom to až příliš nezjednodušili, jsou zde samozřejmě i zásadní rozdíly: Ema není Marie (Svatošová), biografická publicistika není próza…
Ema je jednoznačně nejkomplexnější postavou: poznáváme ji zvnějšku i zevnitř, v introspekci i v akci, dozvídáme se o její minulosti a je také naznačena její budoucnost. Třebaže není začátečník, není ve své — bezesporu bohulibé — práci ani zdaleka neomylná. Ke stávající pacientce Boženě Neomytkové (což asi není typické nomen omen, ale v daném kontextu toto jméno rozhodně nemlčí…) se nedostavuje zrovna v nejlepší kondici: je trochu vykolejená včerejším, podle všeho dost bujarým večírkem, na němž se rozešla se svým přítelem. Na jejím místě ji však nikdo nezastoupí, nedovolí to náročnost profese ani konkrétní rodinná situace klientky, jejíž syn coby jediný příbuzný nepřipadá v úvahu pro své vlastní psychické problémy. Za těchto okolnosti je dán značný prostor pro vylíčení povolání hospicové pracovnice v celé šíři a se všemi podrobnostmi, včetně různých nesnází, s nimiž se musí potýkat.
Vedle takříkajíc „běžných úkonů“, které jsou zřejmě součástí standardů pečovatelské služby, tak Ema například přistupuje na zdánlivě poťouchlý nápad uspořádat klientce Štědrý večer s několikadenním předstihem, a to včetně předávání vánočních dárků a konzumace slavnostního jídla. Nějak přitom musí vyjít i s jejím nesamostatným, podivínským (už zhruba padesátiletým) synem. Musí se také vypořádat s dotěrností mladé fotografky, cynicky prahnoucí po snímcích zesnulých. A kromě toho řeší také osobní potíže, umocněné tím, že je souhrou okolností proti své vůli nucena s expřítelem Martinem alias Emilem komunikovat i nadále. Na jednoho nemalá porce, navíc to má Ema o to těžší, že se na rozdíl od Svatošové (ještě tomuto srovnání se neubráníme) nemůže opřít o pevnou víru, tak cennou a potřebnou v tomto oboru… A aby toho nebylo málo: ze zprvu nesrozumitelného chroptění a výkřiků již občas blouznící staré dámy vyrozumí, že ta má něco zásadního na srdci i ve vztahu k její vlastní rodině.
A právě zde se zakládá na velkou či spíše mnohonásobnou pointu příběhu, patrně nezbytnou, neboť pouhé střípky a anekdoty ze života hospicových pečovatelek by pro řadu čtenářů navnaděných atraktivním názvem knihy samy o sobě asi stěží obstály. Je v tom však přece jen úskalí: na daném půdorysu se totiž takřka v jednom bodě najednou protíná hned několik fatálních událostí, odhalení a zvratů (záměrně je zde všechny neprozrazujeme). Jako by ona řemeslně zvládnutá, důmyslná modelová konstrukce téměř nachlup odpovídající klasické dramatické jednotě (vše se odehrává s limitovaným počtem postav během jednoho dne, na ohraničené „scéně“ pokoje, resp. domu a jeho zahrady) byla nakonec až příliš vycizelovaná a jaksi oponovala o poznání autentičtějším, dobře odposlouchaným/odpozorovaným situacím, citlivě prezentujícím mezilidské vztahy, zejména onen vztah mezi umírající/m a doprovázející/m, s nímž má osobní zkušenost pravděpodobně jen menšina z nás. Jinými slovy: empatického autora tentokrát trochu přemohla snaha po literárnosti, efektu, nutnost nabídnout čtenáři co možná nejpromyšlenější „systém“, z jehož dokonalosti (uzavřenosti) poněkud trčí jeho vyfabulovanost.
Aleš Palán: Miss Exitus, Prostor, Praha 2019