„Hitler byl prostě jenom nový muž“

Nástup do Říšského rozhlasu

Koncem roku 1932 bylo Brunhildě Pomselové 21 let a podle tehdejšího zákona byla právě plnoletá.

Berlín byl živé a otevřené město a měl hodně co nabídnout. Samozřejmě jen lidem, kteří měli peníze. Bohatým Židům. Pro lidi, co měli peníze, toho byla v Berlíně spousta. Bylo to město, které nabízelo všechno. Všechno, co tenkrát lidem připadalo důležité: divadla, koncerty, úžasná zoologická zahrada. Byly tam i velké krásné biografy. K filmovému představení vždycky patřilo i vystoupení na jevišti. Vždycky se hrál hlavní film, potom nějaký čistě kulturní film jako přívažek a produkce na pódiu. Většinou jeden zpěvák a muž u klavíru nebo taneční revue, Tiller Girls. Prostě všechno, co člověk potřeboval. A co potřeboval ještě? V Berlíně byly velice elegantní restaurace, drahé restaurace, kam běžný smrtelník pochopitelně ani nepáchl. O tom jsem se dozvěděla, až když jsem začala pracovat v rozhlase.

Ale jak se na Berlín pěly chvalozpěvy, měl vždycky i svoje stinné stránky. Zejména v téhle době, po prohrané první světové válce. Nezaměstnaní na každém rohu. Žebráci a chudí lidé. Kdo bydlel na solidním místě jako já, na dobrém předměstí, ten tohle neviděl. Existovaly pochopitelně mimořádné čtvrti, kde se to bídou a chudobou jen hemžilo, ale takové věci člověk vidět nechtěl, a co neviděl, to prostě nějak ani nebylo.

Potom v březnu 1933 najednou nacisté vyhráli volby. Nevím, koho mí rodiče volili. Já už si taky nevzpomenu, koho jsem volila. Myslím, že německé nacionály. Barvy černou, bílou a červenou. To se mi jako vlajka líbilo. Volební neděle byly pro nás už jako děti úplně jiné než ty ostatní. Vládla nálada s hudbou a prapory, agitace a v celém Berlíně bylo živo. Volební dny byly docela bláznivé. Ale že se jednalo o politiku… Ta nás mladé vůbec nepřitahovala. A ani nás neovlivňovala.

Nedlouho předtím, v lednu 1933, mě můj přítel Heinz vytáhl do Postupimi, kde si stařičký Hindenburg a Hitler podali ruce. Ani jsem se tenkrát neptala, co je to za volovinu. Vůbec jsem to nechtěla vědět. A on si toho všiml, jak jsem blbá a jak mě politika nezajímá. Určitě jsem ho vůbec nebyla hodna. Ani se mě nepokoušel obracet na víru. Partaj mezi námi nehrála vůbec žádnou roli a ještě v tom roce jsme se stejně rozešli.

V lednu, když byl Hitler jmenován kancléřem, byl celý Berlín na nohou. Všichni vyrazili jako šílení k Braniborské bráně. Můj přítel Heinz se tam vydal pochopitelně taky. Se mnou. Pamatuju si jenom, že Hitler stál v okně říšského kancléřství. A všude lidi, lidi, lidi, a řvali jako dneska na fotbale. My jsme řvali taky. A když se lidi dost vyřvali a vyjásali, jedni už vytlačovali ty druhé a byli na vrcholu štěstí, že jsou svědky historické události. Jednou z těch, kdo tam provolával slávu, jsem byla i já, k tomu se taky přiznávám. Hitler byl prostě jenom nový muž.

Ale nadšená jsem z toho určitě nebyla. Tohle mě nadchnout nemohlo. Později, když se zase někam šlo, snažila jsem se z takových shromáždění ulejt. Většinou se mi to i podařilo. Pamatuju si ještě, že jsme pak později, když jsem začala pracovat v Říšském rozhlase, museli na 1. máje vždycky napochodovat na Říšský stadion nebo na letiště v Tempelhofu, když přiletěl Mussolini a podobně. Tam se nastoupit muselo. V odděleních pracovali i jistí lidé, kterým se nedalo zas tak moc věřit. Dávali pozor na to, kdo nepřišel. Ale my jsme taky nebyli blbí. Pěkně jsme tam šli a pochodovali přes pár ulic. A když pak šel ten veliký průvod — vzpomínám si ještě, že to bylo na Říšský stadion —, museli jsme se napřed shromáždit před budovou rozhlasu. Ale naše oddělení se domluvilo na jedné hospůdce. A tak se každých pět minut jeden z nás vytratil z průvodu a radši jsme si dali pivko. Z dvaceti lidí pak figurovali na stadionu pro forma jen dva. Ale tohle nebylo žádné velké riziko. Existovala i oddělení, kde se na tohle dbalo přísně. Například oddělení literárních pořadů.

Ale těsně po Hitlerově nástupu byla nálada jednoduše plná naděje. Stejně to bylo obrovské překvapení, že to Hitler dokázal. Myslím, že tím byli nacisté sami překvapeni.

Ale mě to tenkrát nezajímalo. Pro mě šel život jednoduše dál. A taky jsem ještě pracovala u doktora Goldberga. Tedy, jemu jsem to samozřejmě neřekla, že jsem byla 30. ledna provolávat slávu Hitlerovi. To jsem neudělala, na to jsem byla zase natolik taktní, abych tomu nebohému Židovi neublížila. To se prostě nedělá. Bylo to všechno trochu rozporné. Ale já jsem to tenkrát nebrala tak vážně. Tyhle věci mě absolutně nezajímaly. Byla jsem tenkrát mladá, zamilovaná dívka. A už je to taky dávno. Už se do toho neumím zpětně přenést. Tenkrát do toho člověk sklouzl úplně snadno.

Brunhilde Pomselová, foto: jedennemeckyzivot.cz

Ani z pochodňových průvodů, které pořádali nacisti, jsme toho moc neviděli. Südende byla taková trochu vznešenější čtvrť v Steglitzu. Ani povstání a bouře ve dvacátých letech, ani když se to pak rozjelo s Hitlerem, nic z toho se k nám nedoneslo. Lidé to vnímali spíš ve čtvrtích, kde bydleli jenom dělníci. Ale tenhle jižní kus Berlína, kde jsem bydlela, to byla opravdu nóbl čtvrť. Bydlelo tam pár pěkně zazobaných lidí, byly tam krásné vily a velké domy, kde se pronajímala celá patra, a k tomu patřičné obchody a v nich patřiční lidé. Už v tom spočívala jistá harmonie. Myslím, že jsem v Südende neviděla snad jediný průvod. Tohle se tam nekonalo. A stejně by se toho nikdo neúčastnil. Určitě ne. A nikam jinam zase zdejší lidi nepřišli. V novinách se o tom psalo hodně, ale v naší čtvrti byl klid. Ta měla svou atmosféru. Tyhle kravály se odehrávaly na hlavní ulici, na Steglitzer Straße, tam chodily nacistické průvody. Tam už se lidé ani nezastavovali. Nás se to vlastně taky nedotýkalo. A že se moji bratři dali k té mládeži a nosili tyhle hnědé košile — no, prostě to tak tenkrát bylo.

Po ulicích pak pobíhalo čím dál víc mužů od SA. Ale nám nevadili. Z těch si lidé hlavu nedělali. Existovala ovšem taky organizace nacionálně socialistických žen, NS-Frauenschaft, a z toho jsme měly smrtelnou hrůzu, že jednou vydají zákon, podle kterého tam budou muset všechny. I tam platily předpisy, co si ženy musejí oblékat. Ve Svazu německých dívek (Bund Deutscher Mädel, BDM) se musely nosit modré sukně do áčka se skladem. Tohle nám v našem prostředí připadalo příšerné. My jsme tehdy nosily úzké sukně, byla to móda, a ony chodily v takové hrůze. Tak takové byly tenkrát moje starosti. NS-Frauenschaftu jsem se vyhýbala velikým obloukem. Už ani nevím, jak se mi to podařilo. Nikoho tam nenutili, ale pořád vybubnovávali, aby tam ženy vstupovaly. Já jsem nechtěla do žádné masové organizace, to jsem vždycky odmítala.

Ale když se pak Hitler dostal k moci, s předpisy se roztrhl pytel a spousta věcí se rychle změnila. Najednou bylo plno vyhlášek a taky nouzových nařízení. Ale přineslo to i hodně pozitivního. Začala se stavět dálnice, to byl obrovský zásah do celé struktury, aby povaleči zmizeli z ulic, protože mezi těmi žebráky a ubožáky bylo i plno lidí opravdu z nouze, a ne že by je bavilo poflakování a nicnedělání. Tihle byli nezaměstnaní a měli pro své většinou rozrůstající se rodiny jen malou podporu. Kdekoli byli chudí lidé, měli taky víc dětí než bohatí. Zvládnout následky první světové války, které na nás uvalili, se Hitlerovi zpočátku dařilo naprosto skvěle.

Mladí lidé to tenkrát částečně vnímali i jako osvobození. Moji bratři si už mohli jít večer sednout do hospody. Dřív by to neudělali. Chodili do Hitlerjugend a byli pryč z domova mezi svými. Někam šli, podnikli nějaký výlet. Daleko od rodičů. Na každý pád tu byla spousta věcí, které se najednou zlepšily. Člověk si prostě musel říct: To je něco, je to přece všechno bezva!

Nedlouho potom, ještě jsem s Wulfem Bleyem nebyla úplně hotová s tou jeho knížkou, ho hned po volbách 1933 náhle povolali za dramaturga do Německého divadla. Nabídl mi, abych tam šla s ním. To byl začátek mé kariéry. Bez téhle náhody, že jsem se poznala s Wulfem Bleyem, by se můj život nejspíš odehrával jinak a zakotvila bych jako sekretářka někde jinde. Wulf mi ještě řekl: „No, tenhle váš židovský šéf, ten už tu taky nebude dlouho. Neměla byste chuť pracovat v rozhlase? Já už tam pro vás vymyslím nějaké diktáty.“

Pamatuju si ještě, jak mi předtím vykládal, někdy o Vánocích 1932: „Tihle nacionální socialisté — ještě jedny volby a mají to v kapse.“ A že kdyby to dokázali, on by měl navěky vystaráno. Členem strany byl už předtím. Ale ani z těch chytrých nacistů nikdo nevěděl, že do Německého divadla dosadili naprosto neschopného, amúzického člověka. Jenže to bylo ještě krátce předtím, než se Hitler chopil moci.

Tehdy chystali první velké představení: Viléma Tella. Heinrich George jako Gessler a Atilla Hörbiger jako Tell. Já jsem jen tak poposedávala po divadle a neměla jsem zprvu nic na práci. Bley mi občas nadiktoval nějaký dopis. Ale dával mi vždycky trochu větší obnos, tolik mu na mně záleželo. Já byla ráda a těšilo mě to. Hlavně když mi divadelní sekretářka slečna von Blankensteinová dovolila navštěvovat ji v její kanceláři. Na jedné stěně visely portréty všech herců s věnováním. Jeden z mých největších zážitků byl, že když jsem si s ní zrovna povídala, otevřely se dveře, a kdo jimi nevstoupil? Atilla Hörbiger. To byl tenkrát sen všech dívčích srdcí. Vytáhl pouzdro s cigaretami a jednu mi nabídl a já ji kouřila celá rozechvělá. Tohle byly zážitky, které jsem pak dávala k lepšímu doma u večeře.

Několik měsíců potom mi pan Bley přišel říct, že jedná s rozhlasem. A zeptal se mě, jestli bych měla zájem pracovat tam. Že si může přivést svou sekretářku, ale že ji chce nechat platit od rozhlasu, a ne ze svého. A že mi v rozhlase obstará smlouvu. To je přece prima, říkala jsem si, taková veliká firma, taková šance! Takže jsem velice ráda řekla, že ano.

Nedlouho nato mi řekl: „Vypadá to, že to vyjde, že to klapne. I s vámi. Myslím, že s tím můžete počítat.“ To jsme pořád ještě jezdili do Německého divadla, kde byl dosud dramaturgem.

A za krátký čas mi zase řekl: „Ve straně přece jste, ne?“ „Ne,“ odpověděla jsem, „nejsem ve straně.“ „Hmmm,“ on na to, „bylo by dobré tam vstoupit, kvůli takovémuhle podniku.“ „No,“ povídám, „tak tam teda vstoupím.“ „Ano,“ řekl zas on, „jenom nevím, jestli mají momentálně otevřeno.“

Strana byla totiž v danou chvíli ta strana a všichni se chtěli stát jejími členy. Protože si od ní všichni slibovali, že teď přichází velký muž, který se zasadí o malé lidi. Tohle přece hlásali už předtím, a tak se zdálo, že je dobré v takové straně být.

Řekla jsem si, že tam tedy taky vstoupím, když si Bley myslí, že pak budu moct pracovat v rozhlase. Doma jsem to řekla: „Vstoupím do té strany, protože a proto a z toho a onoho důvodu.“ Rodiče neměli nic proti, ani to neschvalovali, bylo jim to fuk. „Dělej si, co chceš.“

Překlad Vítězslav Čížek

 

Vydává nakladatelství Ikar.