Jen zlevněné knihy mají zelenou?
Knihy jsou v civilizovaných zemích zbožím základní potřeby. A to dokonce i kdyby je potřebovalo čím dál míň lidí. Má to nějaké civilizačně-vzdělanostně-polidšťující důvody. Proto mají mít nejnižší (nebo žádné) DPH, mají mít statní podporu a mají se všemožně chránit před hamouny, monopolníky a spekulanty.
Ne, vydavatelé, autoři, knihkupci, distributoři ani čtenáři nepotřebují oprašovat jako nějaké starožitnosti. Jako u všeho ale musí i pro ně platit nějaká slušná pravidla. A český knižní trh (stejně jako například polský nebo slovenský) žádná taková pravidla zatím nemá. Přišel možná čas po pětadvaceti letech knižní divočiny některá základní pravidla konečně na český trh zavést.
Jaká pravidla by to měla být? Je jich víc, ale pro začátek by možná úplně stačilo jedno: pevná cena knihy.
Pevnou cenou knihy se rozumí, že kniha musí po dohodnutou dobu (pro české prostředí by to mohlo být 12—18 měsíců) stát u všech prodejců stejné peníze. Výjimku by získali prodejci na internetu, s maximální možnou slevou deset procent. Důvody zavedení pevné ceny jsou asi zřejmé: ochrana knih před nekalou soutěží. Není přípustné, aby ekonomicky silnější subjekty (jejichž ekonomická síla často ani nepochází z prodeje knih) válcovaly standardní živnostníky, jako jsou knihkupci lidské velikosti. Knihy jsou základní potřeba, mají být lidem místně dostupné a v dostatečném sortimentu. Dobré knihkupectví je jedním ze znaků lidskosti konkrétního místa, obce, města, podobně přirozeným centrem, jako jsou třeba fara, hospoda, sportoviště nebo dnes mateřské centrum a knihovna. Co se musí vyřešit, je, kdo bude dohlížet a jak zjednat při porušení nápravu, což je speciálně v České republice tradičně kámen úrazu, ale snad bychom se mohli podívat po Evropě, jak se to řeší.
Mnozí také argumentují tím, že by to byla špatná zpráva pro čtenáře. Ano, za knihu by zaplatili bez automatických slev logicky víc. Závislost českých kupujících na slově „sleva“ je skutečně vážným psychologickým problémem, nejen u knih. Ta panika — najednou by se s pevnou cenou nedaly již koupit novinky se slevou 20—30 procent, na různých trzích a veletrzích by nebyly u nakladatelů knihy s padesátiprocentní slevou. Tedy byly, ale ne novinky, jen knihy starší, dejme tomu rok a víc. Prodávalo by se tak knih méně? Asi ano. O hodně méně? To si nemyslím. A i kdyby: znamená to, že proto, aby se prodávalo sumárně knih víc a víc, je třeba den za dnem poškozovat malé hráče na českém knižním trhu?
Zdá se mi nešťastné, že sympatická propagační akce Knihy mají zelenou (proběhne 23. dubna v některých českých knihkupectvích z iniciativy Svazu českých knihkupců a nakladatelů) láká čtenáře — sic! — na slevu patnáct procent. Tak by to přesně být nemělo. Lidé by měli být pozváni do knihkupectví za nějakou nadstavbou, za něčím, co nikde jinde nedostanou (informovaný knihkupec, setkání kolem knih, lidská atmosféra pospolitosti a tak dále). Zákazníci by tak 23. dubna, na Světový den knihy a autorských práv, měli být spíš informováni o tom, jak se o knihy a knihkupectví starají v zemích na západ od nás a jak krátkozraká je slevová výhoda (protože, jak známo, každá sleva něco — pravda, většinou toho slabšího — stojí). Vím, že ve Svazu českých nakladatelů a knihkupců všem moderním pravidlům knižního trhu rozumějí, jen mají logicky strach, co by jejich zavedení v českém prostředí vlastně znamenalo. Chápu. Co tedy začít o civilizovaných pravidlech českého knižního trhu vážně veřejně mluvit? Dřív, než z našeho okolí zmizí další malá lidská knihkupectví a tím vlastně i každodenní možnost knihy vidět a sáhnout si na ně v nějakém adekvátním prostředí s informovaným knihkupcem.
Autor je bývalý knihkupec a knižní distributor, v současnosti nakladatel a knižní publicista.