K titulku tohoto komentáře mě přivedl redaktor Ádvojky Jan Bělíček, který svůj příspěvek na Sjezdu spisovatelů nazval „Ještě k pojmu angažovanost“. Zatímco sporu o angažovanost jsem nikdy nerozuměl (čímž nechci popírat jeho význam), „sporu o financování“ rozumím plně; vždyť se ani nejedná o spor, tomu rozumí každý, kdo kdy psal nebo vydával: peněz na literaturu je málo a to málo se rozděluje špatně, nekoncepčně. Stát ve své roli selhává, ministerstvo kultury je pevnost, která ze svého rozpočtu „laskavě“, jak se píše v tirážích, poskytuje finanční prostředky kupříkladu časopisu Host. Tedy laskavost? Když jsem se na Sjezdu bavil s překladatelkou Doris Kouba, dověděl jsem se, že v Německu se o věci vyjadřují jinak, ještě „laskavěji“: tamní literární časopisy vycházejí „mit freundlicher Unterstützung“, čili s podporou nikoli laskavou, nýbrž přátelskou. Tak daleko ještě vskutku nejsme, abychom MK vnímali jako přítele a aby MK vnímalo jako přátele Host, Ádvojku či Tvar. Zatímco přátelé si pomáhají z podstaty věci, pomoc laskavá je pomocí nahodilou, nemotivovanou, je to pomoc šlechty nevolníkům. Císařské a královské manýry se nás očividně drží v praxi i v jazyce a závěr z toho všeho je jasný: je třeba se zbavit povýšeneckých manýrů, je třeba více peněz, je třeba dohánět civilizovaný Západ; „myšlenka jednoho procenta na kulturu“ je jen začátkem cesty k lepším, neproblematickým zítřkům. Ale jsou naše záležitosti skutečně takto jednoduché?

Pokud debatu o financování literatury povedeme ve výše narýsovaném triviálním rámci, dočkáme se už zítra kocoviny. Debata o financování, pokud nemáme brzy ještě více posmutnět, totiž nutně vyžaduje zasazení do širšího kontextu.

Předně si uvědomme, že požadavek vynakládání peněz na kulturu či konkrétně třeba na literaturu není požadavkem přirozeným a neproblematickým. Myslící člověk se nemůže podepsat pod větu „dávejte do kultury více peněz, protože je to dobré“, a stejně tak by nepodepsal jinou variaci téže věty, tu, která by hovořila o nutnosti. Argument, že existuje řada výzkumů a analýz, které prokazují, že peníze z veřejných rozpočtů vynaložené na živou kulturu se z dlouhodobého hlediska vyplatí, přitom v daném kontextu neobstojí, neb ani takovýto výnos snad nepovažujeme za smysl našeho pozemského konání. Ne, podpora literatury ze strany státu není z podstaty ani dobrá, ani nutná; bůh či jiný vyšší princip po nás rozhodně nechce, abychom vydělávali, dokonce po nás nechce ani to, abychom na knížky či na překlady těchto knížek do cizích jazyků dávali víc peněz jen z dobrého srdce, s kteroužto tezí přímo souvisí několik následujících otázek. Tak za prvé, máme tady skvělou literaturu, která si přirozeně říká o peníze? Asi ne. Za druhé, stačí, aby stát do literárního provozu nalil více peněz, kteréžto peníze se následně použijí na překlad a vývoz českých knih, načež v EU zavládne ráj? Asi ne. Za třetí, máme tedy vůbec dávat na literaturu více peněz, a pokud ano, proč?

Odpověď na poslední otázku se nabízí, už jsme ji zmínili: máme na literaturu dávat víc peněz, protože to dělá vyspělý, civilizovaný, dohánění hodný Západ. Proto jsme přišli s „myšlenkou jednoho procenta“, proto později, až bude jedno procento, přijdeme s myšlenkou pěti, deseti, čtyřiceti procent. Jenomže „myšlenka jednoho procenta“ není myšlenkou, je to pouhé tupě zkopírované nepromyšlené nic — a jsme zpátky u kocoviny. Co to hájíme? Jak to myslíme? Proč celé procento? Víme to? Věříme tomu, co děláme? Věříme v samospásné či aspoň zčásti spásné granty a subvencovanou kulturu? Věříme prostě, že děláme něco smysluplného, když se snažíme zkopírovat „západní“ kulturní politiku, čímž v zásadě míním kulturní politiku sousedního Německa, které si i v době krize z různých, především historií podmíněných důvodů podrželo svůj vysoký finančně-kulturní standard? Jsme si v hloubi duše jisti, že (měřeno českými poměry) přefinancovaná „západo-německá“ kultura dává výkon, který odpovídá vložené finanční a jiné energii? Nebo je tomu tak, že tušíme, že se blíží konec západo-německé, či zgruntu euroatlantické civilizace, a v té souvislosti vnímáme její kulturní úpadek? A o co větší by pak musela být naše kocovina, pokud bychom doháněli něco, co nám ve finále v hospodě přijde jako nesmysl?

Myslím si, že někde zde je třeba hledat pravý původ skepse, která vládne myšlení o současné české literatuře a její kritické recepci. My všichni od literatury jsme tak trochu nuceni předstírat, čemu sami nevěříme, totiž to, že evropský, penězi vyfutrovaný „freundschaft“, v jehož rámci po Evropě cirkulují druhořadá literární díla, je tím, co je nezbytně žádoucí. No ano, podle mě tomu nevěříme, ale předstíráme to. A je nám z toho zle.

Západ, který chceme i nechceme dohánět, hraje „hru na kulturu, na kulturnost, na kultivaci“, takový je současný stav. „Hra na kulturu“ přitom není nic čisťounkého a heboučkého, je to pragmatické rozhodnutí, že si zbytky pocitů civilizační svrchovanosti koupíme tím, že přefinancujeme právě tuhle líbivou společenskou složku. Je v tom zoufalství, zároveň je to dojemné. Ale je to i funkční? To je otázka, která se stále vrací. Může ze zoufale rozšafné „hry na umění“ vzniknout umění, může ze zoufale rozšafné „hry na literaturu“ vzniknout literatura? A konečně otázka, která se týká přímo nás: máme dál — až k jednomu procentu — rozehrávat hru na kulturu my, kdož jsme historií vedeni ke skepsi? Máme se zrovna my údernicky přidat ke společnému dílu, k raketovému nárůstu výdajů na umění?

Na Sjezdu spisovatelů ani jednou nezaznělo jméno Vladimíra Macury. Škoda, protože to byl právě Macura, kdo počátkem devadesátých let zakládal Obec spisovatelů, organizaci, vůči níž se před nedávnem vyhradila Asociace spisovatelů, která Sjezd uspořádala. Nechť tedy Macurovo jméno zazní aspoň tady, a to především z toho důvodu, že Macurovo myšlení nám dává dobrou odpověď na výše položené otázky: „národ z chaloupek“ vznikl v pražských bytech neumělou hrou na národ. A stejně tak, domnívám se, hrou na kulturu, hrou, kterou člověk vezme vážně, vždy někde bokem vzniká i reálná, nesnová, smysluplná kultura, literatura, umění.

Člověk se pod větu „dávejte na literaturu víc peněz, je to nutné“ nakonec může s čistým svědomím podepsat. Hrajme hru na „deset procent“, a jednou skutečně vznikne dobrá kniha. Nám všem přitom bude mnohem lépe a radostněji, když si uvědomíme, že těmito výdaji nic přímo nevytváříme a nezaručujeme, nýbrž že tímto rozpočtovým navýšením pouze přistupujeme na cizí hru, která však — přestože kupříkladu při pročítání Závěrů Rady a zástupců vlád členských států zasedajících v Radě o pracovním plánu pro kulturu (2015—2018) Evropské unie se jen těžko zbavujeme dojmu, že přihlížíme čirému zoufalství, experimentu „nadekretovaná kultura“, který v žádném případě nemůže vyjít — dle mého i přes výše řečené není nesmyslná. Třeba Evropa z této bláhové a úzkostné hry jednou povstane ke svému mocnému obrození.


Autor je spisovatel a šéfredaktor Portálu české literatury.