05/03/2016 | téma |

Jidáš byl ufon… a jiné příběhy

Hlavními hrdiny Kučerových textů nejsou jejich hrdinové, ale sám text. A tak se spisovatel setkává se svou postavou jako rovný s rovným, děj knihy podzemní chodbou vyúsťuje do života svého autora, fikce vítězí nad realitou v nároku na skutečnost. Ukázka z povídkové knihy Štěpána Kučery.

Vězeň damašský

poslední výstřel Kary ben Nemsího

Kdysi v tomto domě uvařil otec nynějšího majitele dva Armény zaživa se zelím a Arméni žijící v Damašku museli své krajany jíst. Ti Arméni ukradli pašovi zelí; on zloděje odhalil a takto je potrestal.

z poznámek Kláry Plöhnové, později Mayové, na zadní straně fotografie „paláce Assada paši“ v Damašku, červen 1900

Vojáci vjeli do města od severu hlavní branou Bab al-Faraj. Po rozloučení s arménskou rodinou jsme tedy radši objeli půlku města a zamířili k jižní bráně Bab Kisan, aby nás nikdo nespojoval s dopolední střelbou na fezy. Před hradbami jsme nejdřív cítili a potom i viděli hromady hnoje, určené k vytápění bezmála čtyř stovek městských lázní. Napadlo mě, jestli apoštola Pavla, když utíkal z Damašku právě touto branou, vyprovázel na cestu stejný pach kobylinců.

Náš příjezd podle očekávání nevzbudil žádnou pozornost. Chvíli jsme jen tak projížděli ulicemi a vdechovali pro změnu vůni máty a pečeného kebabu, zastavili jsme na hřbitově Bab al-Saghir, kde leží několik potomků a následovníků samotného proroka Mohameda, a nakonec jsme bosí a pokorní vešli do velkolepé Umajjovské mešity.

„Pořád nechceš uvěřit v Mohameda, když vidíš všechnu tu nádheru?“ šeptal mi hadži Halef, který se mě po všechny roky našeho přátelství snažil obrátit na islám. Nevěděl ovšem, že mluví s člověkem, který dokázal obrátit na křesťanství i několik severoamerických indiánů v čele s rudým bratrem Vinnetouem.

Ukázal jsem na velkou starobylou skříň přikrytou bílozeleným baldachýnem, před níž stály dvě tlusté svíce: „Nezapomeň, že tady je uložená hlava Jana Křtitele. Právě před tímto naším světcem se v ranních hodinách vlní zahalené muslimské ženy a prosí ho o mužské potomstvo.“

„Máš pravdu, sidi, následovníci vašeho Ísy ibn Marjam jsou všude,“ vzdychl tiše Halef.

„A jedna z věží Umajjovské mešity nese přímo Ježíšovo jméno,“ nedal jsem se zastavit. „Až přijde soudný den, bude právě na této věži Ísa ibn Marjam žádat zpátky klíč k mešitě…“

„Ó, sidi, jak jen mě napadlo podnítit tě opět k věroučným tématům!“ hořekoval můj malý Halef. Utíkal se před mými slovy skrýt na nádvoří a ani se nezastavil u zázračné studny, jejíž voda má podle mohamedánských pověr prodlužovat lidský život.

kucera_jidas

Po návštěvě mešity jsme zamířili do křesťanské čtvrti. Ne že bych chtěl Halefa dál trápit věroukou — v této části města se ale dalo snáz sehnat pivo, jímž jsem rád splachoval prach cest při svých výpravách v Orientu i v Americe. Měli jsme štěstí, protože jsme záhy objevili kavárnu, kde prodávali pravé plzeňské pivo z Mnichova. Objednal jsem u kavárníka pro sebe lahev dvanáctky a pro Halefa sklenici čaje, když vtom se v rohu místnosti zdvihla povědomá hlava v turbanu, ležící až dosud ochable na stole.

„Kara ben Nemsí!“ poznal mě po hlase dávný přítel.

„Osman paša!“ nespletl jsem se ani já.

„Pro vás vždycky jenom Adolf,“ pokračoval přítel.

„A já pro vás Karel,“ ujistil jsem ho vesele.

Koho jiného bych mohl potkat tady u dobrého piva než Adolfa Farkaše, Čecha a rakousko-uherského důstojníka, který však přešel na tureckou stranu a přijal jméno Osman. V Cařihradu začal jako pouhý adjutant a turecky a arabsky uměl říct nanejvýš „čaj“, ale díky svým schopnostem postupně dosáhl až hodnosti paši. Před lety jsme spolu zažili oslnivé dobrodružství v Mezopotámii a já náš tehdejší příběh hned zalepil arabskou gumou a vyslal s ním spřáteleného beduína na nejbližší poštovní úřad, takže dnes je k dostání u všech dobrých knihkupců jako román Vězeň bagdádský. Osman mi tehdy díky svojí hodnosti paši náramně prospěl — o to víc mě překvapilo, když jsem ho teď viděl v Damašku polehávat na kavárenském stole.

„Už rok nejsem paša,“ vyprávěl, poté co přivrávoral k našemu stolu a dopadl na židli vedle mě. „Ten ničema Basad se bál mojí moci, a tak mě pomluvil před sultánem, že jsem rakousko-uherský vyzvědač. Přijel jsem do Damašku, abych se mu pomstil, ale co zmůžu sám proti celému vojsku, proti zdem jeho paláce.“ Škytl a přivlastnil si moje pivo. „A víte, co ten lotr teď udělal? Dal si mě zavolat, a že prý jako Evropan určitě umím dobře vařit zelí. Tfuj!“ plivl na podlahu, až jsem musel ke kavárníkovi vyslat omluvný pohled. „Mám mu uvařit na zelí nějaké dva Armény, takhle mě chce ponížit před celým dvorem!“

Zpozorněl jsem.

„Od té chvíle tady sedím, piju a čekám, až si pro mě pošle.“

Bylo smutné vidět přítele takhle zlomeného, ale tušil jsem, že můžu pomoci jemu i zajatým Arménům.

„Němci taky umějí vařit zelí,“ řekl jsem.

Vzhlédl ke mně a znovu škytl. „Karlíčku, víte, že mě nikdy nebavila tahleta česko-německá otázka, kdo je v čem lepší…“

„Myslím to tak, že byste mě s sebou mohl vzít jako pomocného kuchaře.“

Teď zpozorněl i on.

„Karle, milý, nepřemožitelný Karle, že vám se v hlavě rodí plán!“

Popadl mě kolem ramen a Halef se radoval s námi, i když nerozuměl německy ani slovo.

 

Neměl jsem v hlavě přímo plán, spíš jsem pozvání do Basadovy kuchyně pokládal za dobrý způsob, jak proniknout do paláce a snad se dostat až k samotnému pašovi. Potom už by pro člověka mojí kuráže a bystrosti nemělo být těžké Basada zajmout a vyměnit jeho svobodu za svobodu nebohých Arménů a za dopis sultánovi, odvolávající veškeré pomluvy na adresu mého přítele.

Než jsem stačil všechno dobře uvážit, vstoupilo do kavárny deset vojáků.

„Sidi, to jsou…“

Stiskl jsem Halefovi loket, aby nás předčasně neprozradil. Ano, byli to ti, které jsem dnes tak neuctivě připravil o pokrývky hlavy. Přicházeli teď prostovlasí, zamračení a důstojníkovi z uniformy zmizely některé odznaky jeho důstojenství — zřejmě trest za nepodařenou dopolední výpravu.

„Tak sem jsi zalezl,“ zašklebil se důstojník na mého přítele. „Paša pro tebe posílá, půjdeš s námi.“

Adolf na mě zoufale pohlédl. Tohle byla naše příležitost, rozhodl jsem se proto vojáky vyprovokovat.

„Jak to mluvíš s mým přítelem Osmanem?!“ zahřměl jsem na mluvčího. „A kde máš vůbec svůj fez? To všichni vojáci v Damašku chodí takhle neupravení?“

Důstojník chvíli nemohl najít odpověď na takovou troufalost. Zmateně si mě prohlížel. Potom zpozoroval moji opakovací pušku a začalo mu docházet, že to je jediná zbraň široko daleko schopná střeleckého kousku, v němž se on sám stal jedním z terčů. Sledoval jsem s potěšením, jak mu svítá, aby mu vzápětí v očích vyšlehl plamen hněvu.

„Ty pse! Ať jsi, kdo jsi, půjdeš s námi! Když vyváznete jenom s baštonádou, budete mluvit o štěstí.“ Baštonáda je výprask, obyčejně na chodidla nebo na záda, v Osmanské říši velice oblíbený druh trestu a potupy. „Chopte se všech tří,“ obrátil se k ostatním vojákům.

„Stůjte!“ zvolal jsem hlasem tak hřmotným, až kavárníkovi vypadla z rukou sklenice. Ještě než stihla dopadnout na zem, vyskočil jsem, chytil důstojníka jednou rukou za hrdlo, druhou za opasek, zdvihl jsem ho do výšky jak otýpku slámy a mrštil jím proti jeho druhům. Všichni se svalili na jednu hromadu, zatímco já jsem ještě stihl zachytit kavárníkovu sklenici a zachránit ji před roztříštěním. „Šukran,“ vydechl kavárník. Ti z vojáků, kteří se ještě dost nepotloukli o stolky a židle, vyskočili a chtěli tasit šavle, ale to už jsem byl zpátky u nich a prvního udeřil pěstí do spánku, až padl v bezvědomí zpátky na zem.

Před časem na besedě v Drážďanech se mě jedna čtenářka ptala, jak můžu být Old Shatterhand, když mám tak malé ruce. Vysvětlil jsem jí, že nejde o velikost rukou, ale o postavení kloubů a správný úhel úderu. Přál bych si, aby tu teď ta dáma mohla být s námi.

Mezitím Adolf, který do sebe obrátil i Halefův čaj a trochu se vzchopil, tasil revolver. Nato přiskočil také malý šejk Haddedínů se svými postříbřenými káhirskými pistolemi a oba drželi vojáky v šachu.

„Ne my s vámi, ale vy půjdete do paláce s námi!“ řekl jsem klidně a potěšilo mě, že vůbec nejsem zadýchaný, ačkoli mi táhne už na šedesát. „Halefe, vysyp jim z pušek střelivo.“

Malý šejk bez ptaní splnil rozkaz. Můj plán byl takový — budeme předstírat, že jsme zajatci vojáků, a necháme se jimi doprovodit do paláce. Ve skutečnosti budou ovšem oni zajatci naši. Svoje revolvery schováme v pláštích, jejich zbraně naopak musejí být vidět, ovšem zneškodněné. Koně a pušky jsme za patřičný bakšiš nechali u kavárníka, ty na naší nadcházející výpravě nebudeme potřebovat.

 

*

Vidíte, Karel May je přes svých šest desítek let ještě podnikavý a připraven k činu, platí-li to dobru druhého.

 Karel May v dopisu J. Dederlemu, listopadu 1899

 

 

Vojáci nás vedli ulicemi a lidé se smáli, pokřikovali a těšili se na veřejnou baštonádu. Občas po nás někdo hodil nahnilou datli a netušil, že důstojníkovi, který kráčel první, míří na záda hlaveň mého revolveru a že moji přátelé hlídají zbylé vojáky. Tohle mám nejradši, předstírat, že jsem poražený, ponížený, prostomyslný. Až posměváčkové zjistí, jak se nechali přelstít a že je vysoce převyšuji, budu se smát já. V takových chvílích se vždycky cítím být mstitelem všech zneuznaných a podceňovaných.

S mojí rostoucí proslulostí je však čím dál těžší hrát si na prosťáčka. S úsměvem vzpomínám na začátek svojí současné výpravy — jaký poprask vyvolala má přítomnost na lodi plující z italské Katánie do Káhiry. Když mě v lodním seznamu objevil profesor Lesser z Berlína, byla moje svoboda rázem pryč. Zpráva o mně se rozkřikla po celé palubě a všichni chtěli vstoupit do Afriky s Karou ben Nemsím. Vidím, že do Damašku moje pověst ještě nedoputovala. Pro můj dnešní plán je to dobré, ale stejně se nemůžu ubránit lehkému roztrpčení. Musím se přeptat Fehsenfelda, jestli by nešlo přeložit pár mých románů do arabštiny.

 

Palác, který teď obývá Ašár Basad se svou ženou Asmou, nechal postavit před sto padesáti lety jeden z jeho předchůdců, guvernér Assad al-Azm. Navzdory hrozícímu nebezpečí jsem se těšil, až se tam podívám, protože ta stavba představuje skvost damašského stavitelství.

V doprovodu vojáků jsme došli až ke kamenné zdi, která z paláce činila nedobytnou pevnost. Když náš důstojník vysvětloval stráži u hlavní brány, že přivádí Osmana se dvěma jeho kuchařskými pomocníky, přitiskl jsem revolver přímo na jeho záda, aby ho snad nenapadlo naznačit strážci náš skutečný úmysl nějakým tajným posunkem. Důstojník však zjevně neoplýval odvahou a voják v bráně zase neoplýval ostrovtipem, takže jsme bez obtíží vstoupili dovnitř.

Vešli jsme na nádvoří z bílého kamene, s bohatě zdobenou kašnou uprostřed. Palác měl tvar krychle, stejně jako nejposvátnější muslimská stavba — Kaaba v Mekce. Rád bych připomněl, že jsem jako jediný křesťan naší doby do Mekky vkročil a zase ji ve zdraví opustil, což podrobně líčím v prvním díle románu Ve stínu pádišáha. Damašský palác na rozdíl od Kaaby nebyl černý, ale vykládaný různobarevnými kameny a pestrými mozaikami. Halef před tou nádherou spráskl ruce a pronesl vzletnou a halasnou řeč o Alláhově velikosti, takže se k nám zvědavě seběhl skoro celý dvůr. Byl jsem tomu rád, protože jsem alespoň zjistil, že mnoho vojáků tu Basad nemá. Zřejmě zcela důvěřoval tloušťce a výšce svých hradeb.

Z domu nám vyšel vstříc eunuch, pašův osobní sluha. Důstojník mu řekl, kdo jsme, a eunuch se vrátil do domu, aby se zanedlouho opět objevil s rozkazem přivést nás přímo k Ašáru Basadovi. Vstoupili jsme do budovy, rozdělené na dvě poloviny, salamlikharém. Původně byly určeny k oddělení mužských a ženských členů domácnosti, ovšem v moderní době sloužil salamlik k pašově veřejné činnosti, přijímání hostí a pořádání slavností, kdežto v harému se odehrával jeho soukromý život. V hlavním sále salamliku jsem uviděl obraz německého císaře v životní velikosti, dar našeho monarchy. Jiné obrazy tu nebyly, protože mohamedánům je zakázáno nechat se zpodobňovat, o to víc však všude viselo koberců a květin.

Když jsme prošli sálem, eunuch otevřel dveře do další místnosti a vpustil nás dovnitř.

Naskytla se mi podívaná jako z Příběhů tisíce a jedné noci. V každém rohu stál podsaditý Núbijec v turbanu, u stěny seděl hudebník a hrál na oud, arabskou loutnu, a uprostřed pokoje, na vyšívaném koberci, tančila mladá otrokyně s překrásnými tmavými vlasy. Před zadní stěnou se rozkládal široký divan, na němž seděl Ašár Basad se svojí ženou Asmou.

Ašár se očima vpíjel do dívčina těla a Asma do jejího ponížení.

Paša chtěl očividně Osmanovi předvést svůj blahobyt i to, že se kvůli jeho přítomnosti nehodlá dopouštět žádných oficialit.

Když jsme vstoupili, hudebník přestal hrát a dívka tančit.

Asma práskla bičíkem a otrokyně odběhla ke stěně, kde usedla k loutnistovi.

 

„Příteli Osmane!“ zašklebil se Ašár a ani se nenamáhal vstát z divanu. Jen pevněji sevřel svoji drahokamy vykládanou dýmku s jantarovým prstencem, jako kdyby někoho škrtil. „Jsem rád, že jsi přijal pozvání k hostině.“

Napadlo mě, kolik chudáků by vyzdvihl z bídy jediný kámen z pašovy dýmky. Vtom moji pozornost upoutalo něco jiného — pohled Basadovy ženy Asmy, upřený na mě.

„Koho jsi to přivedl s sebou?“ pokračoval Ašár. „Tihle s tebou budou chystat tu arménskou pochoutku? Dva špinaví beduíni, co je vyvrhla poušť?“

Uvědomil jsem si, co nedávno psali v novinách — Asma studovala v Evropě a navštívila i moji vlast. Zřejmě mě tedy poznala, protože každý, kdo vkročil do Německa, musel aspoň zahlédnout moji podobiznu v loveckém obleku. Bylo třeba jednat rychle, než nás prozradí.

Strhl jsem ze sebe plášť a namířil revolver na Ašára.

„Jestli se někdo v téhle místnosti pohne, zemřeš,“ řekl jsem mu pevným hlasem.

„Vy jste je neodzbrojili?!“ trhl paša hlavou směrem k vojákům, kteří už ovšem stáli s rukama nad hlavou a dívali se do hlavní Halefových pistolí.

Núbijci vykročili ke mně, ale Ašár, rázem bledší než mramorové obložení pokoje, je pohybem ruky zarazil.

Adolf pohotově zavřel dveře na závoru a přiložil svou hlaveň k dílu.

„Ach, Karel May, největší německý spisovatel!“ vzdychla teď Asma. „Ještě než nás zastřelíte, směla bych vás požádat o podpis?“

„Ale beze všeho,“ sklonil jsem revolver a sáhl do náprsní kapsy, kde vždy nosím svazek podepsaných fotografií.

Toho využili Núbijci a skočili po mně. Byli až k neuvěření silní, ale přesto bych si s jedním nebo dvěma poradil — znám neselhávající hmat, při němž stačí vsunout palec pod protivníkovu klíční kost a zbylými čtyřmi prsty ho sevřít pod lopatkou —, ovšem čtyři Núbijci byli i na mě příliš. Popadli mě za ruce, za nohy i za hrdlo a svalili mě na zem. Halef s Adolfem mi přiskočili na pomoc, při tom se však odvrátili od vojáků, kteří se na ně zezadu vrhli jako pouštní šakali a ztloukli je pažbami svých nenabitých pušek.

„To bylo zákeřné, paní Asmo,“ sípal jsem, zatímco mi černé prsty drtily ohryzek. „Ale tu fotografii vám stejně rád dám.“

Zle se zasmála. „V životě jsem neotevřela žádnou vaši knihu. V Německu jsem četla Goetha!“

Před očima se mi zatmělo. Vzepjal jsem se k poslednímu pokusu vyprostit se ze sevření Núbijců, ale marně.

„A v novinách psali, že vaše romány vyřadí z bavorských knihoven, prý je v nich moc násilí.“

To už bylo příliš. Poslední věc, kterou jsem slyšel, byl Asmin ďábelský smích. Pak jsem konečně omdlel.

 

Vydává nakladatelství Druhé město.