17/07/2015 | portrét |

Jsem román, který píšu

Po ukrajinském spisovateli Tarasu Prochaskovi včera vystoupila v rámci Měsíce autorského čtení významná česká prozaička Radka Denemarková. Spisovatelka četla ze svého posledního románu o násilí na ženách, Příspěvku k dějinám radosti.

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika?

Spisovatelka tu není od toho, aby naplňovala něčí očekávání. Spisovatelka nesmí otročit ani čtenářům, ani tradici, ani knihám. Pokud má čtenář po přečtení chuť autorku obejmout, nebo jí nafackovat, je to správně. Ale přece: před lety mě inspirovala jedna situace. V Německu se mě v diskusi zeptal starší pán, kdy budou odškodněni odsunutí Němci. Reagovala jsem otázkou, že by mě spíš zajímalo, kdy budou odškodněny ženy znásilněné vojáky všech armád. Údivná odpověď mě šokovala: vždyť byly jen znásilněné.  Vnímám svět přes slova a slovo „jen“ jsem si domů vezla jako dýku vraženou do zad nebo jako palčivý oblázek v dlani. Hraje roli v posledním románu Příspěvek k dějinám radosti.  Letí textem jako „yan“, což je čínsky vlaštovka. Vlaštovka je sice posel jara a naděje, symbol štěstí a návratu domů, věrnosti a oddanosti, ale v slovanské mytologii i posmrtné vtělení lidské duše.

Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích?

Vypovídá to jen o tom, že doháníme či napodobujeme zavedenou podobu a cirkus literárního života západní Evropy a USA. Autorská čtení v zahraničí a diskuse na univerzitách mi v posledních letech pohltily většinu času, bývají totiž i součástí nakladatelských smluv všude ve světě. Texty jdou tímto světem, podávají mi o něm zpětně zprávu.

Radka Denemarková, foto: David Konečný

Radka Denemarková, foto: David Konečný

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit?

Nic, o krizi se žvaní neustále. Lidi dnes bohužel zaměňují literaturu a psaní, což jsou dvě různé planety. Idiotské tlachy o krizi literatury, o roli románu, o roli spisovatele včera, dnes a zítra ústí do pokusů upřít spisovateli nezbytnost jeho existence. Diskuse jsou únavné i tím, že někdo věří v jakési revoluce všeho druhu, v získávání nových území pro literaturu, které spočívají třeba i ve formálním experimentu, a přehlížejí fakt, že se tak může dít jen v důsledku jiného myšlení.

Život dostihne každého. Já osobně se už dávno nezabývám zbytečným kavárenským plkáním. Ani o krizi románu, ani o čisté nebo angažované literatuře, ani o hluboké krizi literární teorie a kritiky. Tyto diskuse považuji za konvenci a přežitek. Život je jinde. Zásadní díla nikdy na nikoho nenavazují, nikoho neponižují, žijí si ve svém vesmíru. Je lhostejné, jestli literární formu nazveme slovem román nebo slovem jiným. Při psaní má smysl pouze snaha o jazyk a je snad zbytečné neustále připomínat, že pokud jazyk jakéhokoliv spisovatele neobstojí, neobstojí ani to, co dotyčný říká.

Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury?

Každý jazyk je originální myšlenkový systém. O češtinu máme pečovat. Zdá se mi, že český jazyk na tom nikdy nebyl tak špatně od doby, co Karel Hynek Mácha napsal Máj. Jako by se vracel hokynářský jazyk, který se vplížil za protektorátu Böhmen und Mähren, a nemůže za to jen žumpa internetu. Jazyk literatury má v sobě kulturní sílu a text je koncentrace kulturního vědomí, připomínal Josif Brodskij. Úkol a poslání literatury a umění zůstává od věků do dneška stejný, ten neomezeně prostý ve své složitosti: nelhat, jak napsal Jiří Kolář. To je můj úkol. Dnes je důležité nelhat a neunikat před tématy, která jsou ve vzduchu. Nová řeč nesmí zamlžit realitu, nemá být řečí lži. Jestli máte na mysli návaznosti na 1967 a 1968, tak neexistují. Po roce 1989 se v Čechách brodíme po kolena v postbolševické kaši. Bez politické vize. Ignorujeme i dění jinde, intelektuální Evropou nyní například hýbe kauza kolem Michela Houellebecqa. U nás společnost žádná velká témata nemá.

Každé století přirozenou cestou zrodí svou formu románu. Román je trestí toho, co do něj napadalo z dnešní doby jako do trychtýře. Včetně faktu, že lidé žijí život z druhé ruky. Jsou zahlcováni informacemi a zajímají je jen nové a dokonalejší technologie, ne obsah. Jako by solidní intelektuální struktury a autority opravdu pomalu přestávaly existovat. Ale dobrá zpráva je, že proměna nás může zaskočit; objeví se tam, kde ji nečekáme a odkud ji ani nevyhlížíme. Hledám formu románu, která odpovídá dnešnímu světu. Co jiného by spisovatelka měla dělat? Usiluju o víc než jen o to, napsat román, je to přece čas mého života. Ano, jsem román, který píšu. A jde o to, abych obtížně vyslovitelné duševní zážitky vynesla prostřednictvím slova na povrch a vtělila do obrazů.  Konstanta zůstává: každou knihou začínat pokorně a nekompromisně znovu.

Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně?

Je to můj život. Vnímám svět přes slova, nevěřím lidem, kteří nečtou. Psaní jsem si nevybrala, psaní si vybralo mě. A někdy mě to dost ničí. Nejvíc času polkne promýšlení. Chcete se zakutat pod povrch, neuhnout. Chcete, aby se kniha dala číst různými způsoby. Chcete stát nad jazykem s bičem, aby nebyl líný. A dneska těch bičů potřebujete hodně.  Psaní je jako nekonečné luštění křížovky. A tou křížovkou je člověk. Spisovatelka nesmí popírat choroby své doby a musí riskovat. Já chci skutečnost, lépe řečeno esenci skutečností, přiznat v kůži vymyšlených postav, ještě jednou ji přes své „já“ očistně uskutečnit. V groteskním hávu.

Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu?  Znáte Ukrajinu?

Znám díla mladých autorů ukrajinského čísla časopisu Protimluv, v roce 2012 jsem se sešla v Praze s ukrajinským spisovatelem a publicistou Mykolou Rjabčukem a spisovatelem a básníkem Jurijem Andruchovyčem, o rok později s Oksanou. A taky mám úchylku z dob dospívání, Leslju Ukrajinku a její Dumy a snění, to je zvláštní sbírka veršů básnířky a dramatičky z konce devatenáctého století, kde vystrkuje růžky století dvacáté. Mísí intimní a občanské motivy, některé bych nepřetrpěla, kdyby nenasákly sarkasmem a ironií.