Július Koller: umění jako vztah člověka ke světu

Téměř tři desetiletí od uvolnění kulturního vakua máme stále tendenci vnímat umění jako exkluzivní aktivitu hrstky vyvolených, jež se vymyká všednímu řádu věcí. Je proto optimistické vidět životní dílo československého umělce, které se nevyznačuje zrovna snadnou uchopitelností, ve velkolepých prostorách vídeňské galerie moderního umění MUMOK. Výstava je rovněž signálem, že umění a každodenní realita si spolu mohou nejen navzájem rozumět, ale že jim nic nebrání existovat jako jeden smysluplný životodárný celek.

V ilustrované knize Proč obrazy nepotřebují názvy (Labyrint, 2014; Magnesia Litera 2015 za knihu pro děti a mládež, Zlatá stuha 2015 za literaturu faktu pro děti a mládež) autoři prostřednictvím komiksu seznamují čtenáře s intrikami moderního umění. Jedna z postav má za úkol ukrást z galerie Duchampův pisoár a podivuje se nad tím, jaký má taková krádež smysl, když pisoárů je přece všude plno a není na nich nic uměleckého. Jak je možné, že má jeden pisoár nevyčíslitelnou hodnotu, píší se o něm odborné studie a diskutuje se o něm na univerzitách, zatímco jiné pisoáry zůstávají v anonymitě a využívají se veskrze k praktickým účelům? Zatímco se obrázkový galerijní lupič škrábe na bradě, čtenář je plíživě vyzýván, aby se nad problematikou hlouběji zamýšlel a pokusil se jí sám porozumět. Pokud výzvu přijme, odměnou jsou mu další otázky a zjištění, že právě jejich nezodpověditelnost, mnohoznačnost a unikavost stojí v samotném základu toho, co dnes nazýváme „uměním“.

 

Uměním proti umění

Není náhoda, že si Július Koller (1939—2007), jemuž věnovaná výstava v MUMOKu nese název One Man Anti Show, za svůj erbovní znak zvolil otazník. Maloval si jej na čelo, natíral jím státní znak, vyvěšoval jej jako svou kmenovou vlajku nebo jím zdobil předměty denní potřeby. I část názvu „anti show“, která přejímá Kollerovu rétoriku vymezování se („anti-pictures“, „anti-happenings“), vyvolává v návštěvníkovi spíš otázky, než aby poskytla jasné výkladové vodítko. Nejde ale o žádné posvátné mrazení, jakého se nám obvykle dostává při kontaktu s uměním, které sice ne úplně chápeme, ale protože jde o „umění“, mravenčí nám z něj prsty. Při pohledu na většinu Kollerových exponátů si spíš budeme ťukat na čelo, nebo, v lepším případě, se shovívavě pousmějeme nad tragikomičností bodrého klauna, který jako by celý život o cosi usiloval, ale pořád přitom zakopával o špičky vlastních nadměrně velkých klaunských bot. Přesto — anebo právě proto — nás ke Kollerovi bude něco velmi přitahovat. Skoro jako bychom to byli my, kdo ze sebe „tak trochu“ děláme šašky a „tak trochu“ si hrajeme na umění.

Výstava Júlia Kollera v MUMOKu, foto: Jan Váňa

Výstava Júlia Kollera v MUMOKu, foto: Jan Váňa

Jedním z Kollerových životních témat je tzv. UFO. Jedná se o zkratku, která v různých situacích znamená různé věci. Například na popisku fotografie z roku 1970, na níž pózuje Koller s pingpongovými míčky zastrčenými za brýlemi místo očí, to znamená Univerzálno-kultúrne Futurologické Operácie. Na jiné fotografii z roku 1977 s názvem Umelecké Fiktívne Obaly vidíme mužskou postavu držící v dlaních krabici od sušenek, u níž je na každé jednotlivé kulaté sušence připsáno malé UFO. V dalších variacích písmena odkazují k pojmům jako Utopický, Fantastický, Faktografický, Filozofický, Otazníky, Ornament, Orientace, Originály atd. Nejde ale o pouhé dadaistické výstřelky. Sebeironie Kollerových děl je zároveň vždy doprovozena více či méně implicitním komentářem světa, který jej obklopuje. Práce se vztahem fikce—realita je zároveň odrazem nucené improvizace umělce v reálně socialistických podmínkách. Tzv. UFO Galéria Ganek odkazuje k založení fiktivní galerie, jež není přístupná běžným návštěvníkům a má sloužit ke komunikaci s extraterestriálními civilizacemi. Zatímco Galéria Ganku označuje skutečnou lokalitu v Tatrách poblíž polských hranic, v Kollerově světě šlo o fiktivní místo určené k realizaci jeho neuskutečnitelných uměleckých plánů.

Post- a neoavantgarda, nebo „prostě život“?

Na stránkách galerie MUMOK je Koller označen za „jednoho z nejvýznamnějších umělců východní Evropy po roce 1960“. V různých doprovodných materiálech se dočteme, že jeho výtvory jsou postmoderní, post- či neoavantgardní, absurdní, neodadaistické či novorealistické. Při pohledu na rám obrazu obtažený límečkovým trikem s názvem Oblečený obraz nebo polockovské cákance bílé barvy na kartonových lepenkách pojmenované Hra-maliarska (Antihappening) nám nejspíš probleskne hlavou informace o Kollerově akademickém uměleckém vzdělání a jeho příslušnosti k uměleckému poli jako instituci vycházející z určitých tradic. Na druhou stranu za jeho díly vidíme taky něco bytostně lidského — tedy sahajícího za rámec pouhé instituce. Umění v Kollerově pojetí jako by se vymykalo estetickým kategoriím a stávalo se životní filozofií, jakousi maximou každodenní hry a nadsázky. Celé jedno patro výstavy v MUMOKu se věnuje Kollerově zálibě v ping-pongu. Pingpongové stoly jsou rozmístěny tak, že mají návštěvníci dostatek místa na běhání, a pálky jsou připraveny ke hře. Při hraní s jiným návštěvníkem výstavy jsem si všiml vystavené fotografie, na níž Koller pózuje vedle stolu a rukou zakrývá část nápisu značky „Artis“, takže vidíme jen slovo „Art“. Je to příliš banální a trapné? Nebo je to už umění?

Georg Schöllhammer, jeden z kurátorů výstavy, takový přístup označuje pojmem „identita jako praxe“. Koller nemůže dost dobře oddělit svoje umělecké vyjádření od svých dalších aktivit, tak z nich udělá taky umění. Rád hraje ping-pong a tenis. Sbírá denní tisk, vystřihuje fotografie z časopisů, zajímá se o vědecké články, ezoteriku i populární kulturu, sbírá obaly od předmětů denní spotřeby. Jeho osobní umělecký archiv představuje jakési zrcadlo každodenního života. I když reaguje na politické a kulturní podněty kolem sebe, nezastavuje se u nich. Kollerovy projevy nejsou politickým stanoviskem, nýbrž existenciální revoltou. Nehlásí se k undergroundu, disentu ani ke komunismu. Jeho ideologií je „život sám“. Fakt, že právě Kollerova rozsáhlá retrospektiva nyní zaujímá významné místo ve vídeňské galerii, je i signálem o tom, že ono „posvátné“ a „tajuplné“, co pod pojmem umění běžně rozumíme, se přibližuje všední realitě. Pak už je jen otázkou naší představivosti, zda se rozhodneme glosovat okolní svět skrze Kollerovy „ufounské“ pingpongové brýle, anebo si vymyslíme vlastní, třeba i lepší „uměleckou formu“.