Pax Britannica

„Myslím, že britské impérium udělalo ohromnou spoustu věcí, na něž bychom měli být hrdi,“ řekl v roce 2013 britský ministerský předseda David Cameron. „Ale samozřejmě,“ dodal, „byla tam špatná rozhodnutí stejně jako dobrá.“

Mluvil o Amritsaru, kde skoro před stoletím britské jednotky ostřelovaly tisíce neozbrojených indických demonstrantů a 379 jich zabily. Cameronova slova byla okamžitě napadána ze všech stran. Někdo v nich cítil liberální lomení rukama a sebemrskačství, pro jiné z nich plynula hrubá necitlivost a nostalgická touha po imperialismu.

U premiérů lze čekat, že budou pranýřováni za všechno, co řeknou. Patrně ale neexistuje způsob, jak zhodnotit odkaz pětisetleté války, aniž by byl člověk obviněn z politického zkreslování. Když přijmu tuto tezi a připravím se na nejhorší, mohu rovnou přejít k věci: pětisetletá válka byla nejproduktivnější válkou — v tom smyslu, v jakém toto slovo užívám v této knize —, jakou svět kdy viděl, válkou, která vytvořila největší, nejbezpečnější a nejvíce prosperující společnost (nebo světový systém). V roce 1415 byla zeměkoule roztříštěná, přičemž každému kontinentu dominovala skupina regionálních mocností. V roce 1914 byla tato starodávná mozaika ta tam a nahradily ji tři nebo čtyři mocnosti se skutečně globálním dosahem (Francie, Německo, Spojené státy a samozřejmě Velká Británie), pevně spojené do systému, kterému dominovala Británie. Evropa (téměř) dobyla svět.

Sňatek neviditelné ruky a neviditelné pěsti učinil moderní světový systém velmi odlišným od předmoderních impérií. Pětisetletá válka, která jej vytvořila, se však držela dobře známého vzorce. Nejdřív přišla fáze dobývání, která vyháněla míru násilných úmrtí vzhůru. Potom v mnoha případech přišla éra povstání s ještě větším krveprolitím. Nakonec nastal věk míru a prosperity, kdy míra násilí klesla a ekonomiky byly ve větší míře konsolidovány.

Načasování jednotlivých fází záviselo na tom, kde jste žili. V Jižní a Střední Americe nastala éra dobývání v 16. století, v Severní Americe v 17.—19. století, v Indii v 18. a 19. století, v Číně v polovině 19. století a v Africe v druhé polovině 19. století, přičemž většina velkých povstání obecně následovala velmi rychle po konci dobývání.

Podobně jako načasování byly různé i důsledky. Na americkém kontinentu dobyvatelé páchali nevýslovná zvěrstva na místním obyvatelstvu (a sluší se dodat, že místní obyvatelé jim opláceli stejnou mincí, kdykoli jen mohli). Jak jsme ale viděli dříve, hlavním zabijákem byly choroby. Pokud počítáme oběti chorob a hladomoru mezi oběti válek (a já myslím, že by tomu tak být mělo), jsou čísla šokující. Mezi lety 1500 a 1650 se počet místního obyvatelstva Nového světa snížil na polovinu. Historikové, kteří toto dobývání nazývají „americkým holokaustem“, mají svým způsobem pravdu.

V jižní Asii muselo dobyvatelské úsilí Východoindické společnosti od 40. let 18. století určitě připravit o život stovky tisíc domorodců, obvykle za minimálních ztrát na evropské straně. U populace, která měla na začátku tohoto období asi 175 milionů a stále rostla, však veškeré střílení a probodávání zvýšilo úmrtnost jen o jedno procento. Jeden historik tvrdil, že po povstání v roce 1857 Britové zmasakrovali 10 milionů lidí neboli jednoho Inda z 25. I když represálie byly natolik tvrdé, že šokovaly mnoho Britů, skoro všichni odborníci kladou skutečné číslo o jeden řád níže. Oběti na životech v řádu stovek tisíc sice zůstávají děsivé, ale v nejhorším případě Britové zabili ani ne jednoho Inda z každých 250.

Stejně jako v případě evropského dobývání Severní a Jižní Ameriky ani zde nebylo největším zabijákem přímé násilí, ale jeho důsledky, které v Indii znamenaly častěji hladomor než choroby. Od velkého bengálského hladomoru v letech 1769—1770 do celoindického hladomoru v letech 1899—1900 zemřelo hladem děsivých 30—50 milionů Indů. Během těchto 130 let žila v Indii zhruba miliarda lidí, a tak na hladomory, jež byly důsledky válek, zemřel každý dvacátý nebo třicátý člověk — pokud tedy lze tuto hrůzu přičítat na vrub výhradně britské straně.

Bezprostřední příčinou těchto katastrof bylo špatné počasí, zejména jev zvaný El Niño. Někteří historikové však tvrdí, že rozvrat způsobený dobýváním a bezcitností a/nebo hloupostí dobyvatelů proměnil klimatické změny do humanitární katastrofy, které se dalo úplně vyhnout. Vzájemné obviňování bylo sice dost nepříjemné už od počátku v 50. letech 19. století, nicméně i většina kritiků Evropy by patrně připustila, že dobývání Indie bylo záležitostí mnohem méně smrtonosnou než dobývání Ameriky.

V Číně byl vzorec opět odlišný. Evropské (a v menší míře japonské) invaze mezi lety 1840—1900 připravily o život statisíce lidí. Během tohoto půlstoletí žilo v Číně asi 750 milionů lidí, což znamená, že válka přímo zabila zhruba jednoho člověka z tisíce. Nejvyšší úmrtnost zde začala, když padla dynastie Čching a po celé Číně začalo docházet k povstáním. Tyto občanské války si vyžádaly desítky milionů životů. Počet obyvatel Číny poklesl mezi lety 1840 a 1870 o 10 %, přičemž většinu těchto ztrát přivodilo násilí a též hladomory a epidemie, které ho doprovázely.

Na závěr tohoto výčtu hrůz bychom si měli všimnout ohromných rozdílů mezi zkušenostmi různých částí Afriky. V některých místech Evropané nenarazili skoro na žádný odpor a jejich počínání mělo jen minimální dopad na lidi, kterým údajně vládli. Ohromné francouzské državy v západní Africe byly například jakousi virtuální říší, v níž minimum úředníků spravovalo území s minimem obyvatel, jež se nacházelo v téměř prázdných pustinách Sahary. Ale na jiných místech nacházíme opět hrůzyplné příběhy. Extrémním případem bylo povodí Konga, kterého se v roce 1784 zmocnila Belgie. Zde brutální systém trestání domorodců za neplnění kvót dodávek gumy zřejmě do roku 1908 snížil počet obyvatel až na polovinu, z čehož většina padala na vrub hladomoru a chorobám.

Nikdo nemůže popřít, že pětisetletá válka udělala svět nebezpečnějším pro lidi, kteří byli podmaňováni. Evropané, podobně jako staří Římané, pravidelně vytvářeli pustinu. Ale opět podobně jako u Římanů byl dědictvím války mír. Jakmile se kouř palných zbraní rozplynul, byly rozbité instituce většinou opětovně vystavěny a byly vyvinuty nové protilátky. Podmanění tak brzy zjistili, že jim vládnou mocní noví leviatani, kteří agresivně potlačují násilí — podobně jako to Dravot a Carnehan dělali v Kafiristánu.

Pro mnoho obyvatel Západu dodávalo toto civilizační poslání imperialismu jeho morální opodstatnění. V básni „Břímě bělochů“ naléhal v roce 1899 na Spojené státy Rudyard Kipling:

[…] své syny vyšlete,

ať v cizích krajích slouží

těm, jimž prý pány jste…

 

To bělochů je břímě:

svou pýchu nedat znát;

mít nervy ze železa;

a třeba tisíckrát

vždy opakovat znovu,

že spásu dá jen klid;

zisk hledat pro jiného;

a za jiné se dřít.

Již pár dní po vydání vzniklo na báseň několik parodií („To černochů je břímě,“ začínala jedna, „ukojit ten váš hlad; a pak pryč rychle s negry, by pokrok nezůstal stát“). Kiplingova slova se dnes těžko čtou, aniž by přitom člověk sebou škubl. Kipling však zdaleka nebyl jediný, kdo takto viděl svět. Tisíce oficiálních memorand, uložených v zaprášených nebo plesnivých archivech oblastních úřadů od Mauretánie po Malajsko, zaznamenávají dychtivost, s níž se funkcionáři na každé úrovni vrhali do zakrývání hrůz násilí a dozírání na prezentaci hrdosti. „Tato malá knížectví se v plné míře těší britské ochraně a jsou ve stavu nejhlubšího klidu,“ napsal poručík Murray ve zprávě z roku 1824, když se ohlížel za deseti lety pacifikace v Nepálu. „Vraždy jsou zřídkakdy páchány a loupeže jsou neznámé. Několik rádžů je spokojených a jejich poddaným se dostává požehnání v podobě mírné a spokojené vlády. Zemědělství se čtyřnásobně zlepšilo a hory jsou nyní až k úpatím oděny ve stepní zeleni.“

Ale věděl Murray — nebo Kipling —, o čem že to vlastně mluví? Anebo oba muži jednoduše lhali, aby ospravedlnili impérium, z nějž na úkor těchto poddaných dosahovali zisku? Odpověď na tuto otázku je složitá, v neposlední řadě kvůli rozmanitosti míst ve světovém systému 19. století. V Austrálii, kde Evropané téměř vyhladili domorodce, nebo na ostrově Ascension, kde před příchodem Britů nežil jediný obratlovec, byla pacifikace velmi odlišnou záležitostí než řekněme v Indočíně, kde několik tisíc Francouzů seskočilo na padácích mezi třicet milionů místních obyvatel.

A i v rámci jednoho regionu bylo těžké říci, co se vlastně děje. Jako obvykle je nejznámějším (a nejkontroverznějším) příkladem Indie. Zde se do pacifikace pustila Východoindická společnost, zaměřená na maximalizaci zisků. Tentýž rozpad Mughalské říše, který poskytl této společnosti ve 40. letech 18. století příhodnou skulinu, rovněž naplnil subkontinent válčícími vladaři. A ačkoli spolehlivé statistické údaje znovu citelně chybí, ze všech dokladů plyne, že míra násilných úmrtí prudce vylétla vzhůru poté, co se zákon a pořádek rozložily. Handrkující se navábové a sultánové si najímali tisíce příslušníků nepravidelného jezdectva, aby mezi sebou mohli bojovat. A když byli tito vojáci propuštěni a přišli o práci, měnili se v bandity a terorizovali rolnictvo. Cesty v Indii 18. století byly zamořené lupiči (někteří byli údajně Thugové — příslušníci kultu, který škrtil pocestné na počest bohyně Kálí) a venkov byl plný palných zbraní.

Podobně jako jakýkoli schopný stacionární bandita si i Východoindická společnost došlápla na potulné bandity. Ale podobně jako téměř u všech stacionárních banditů byly i aktivity této společnosti tak násilné (a ziskové), že pozorovatelé často přemítali nad tím, není-li lék horší než neduh. Hromady „rupií, pytle diamantů, Indové mučení, aby prozradili místa pokladů,“ naříkal autor jednoho londýnského politického pamfletu, „města, městečka a vesnice pleněné a ničené, daňové obvody a provincie zcizované; nabobové svrhávaní z trůnu a vraždění, v tom spočívalo potěšení a podstata náboženství direktorů a jejich služebníků.“

Již v roce 1773 se britská vláda snažila Východoindickou společnost regulovat, aby se stala lepším stacionárním banditou. Úředníci společnosti „nebudou přijímat, dostávat nebo přímo brát […] od žádného z indických vladařů nebo mocností anebo jejich ministrů či zplnomocněných zástupců (ani od žádných asijských domorodců) žádné dárky, dary, příležitosti či odměny,“ rozhodl parlament. Muži v terénu však na to brali jen malý ohled, a to až do roku 1786, kdy se parlament rozhodl tvrdě zakročit. Obvinil Warrena Hastingse, guvernéra Východoindické společnosti, ze závažných zločinů a přečinů — v podstatě z toho, že vytváří pustinu.

Obžalobu vedl Edmund Burke. Počínal si, jako kdyby se vrátil Cicero, aby skolil moderní ekvivalent úplatného římského místodržícího Verra. „Obžalovávám ho ve jménu anglického národa,“ hřímal, „jehož starodávnou čest poskvrnil. Obžalovávám ho ve jménu indického lidu, jehož práva zašlapal a jehož zemi proměnil v poušť. Konečně pak ve jménu samotné lidské povahy, ve jménu obou pohlaví, ve jménu všech stavů, obžalovávám společného nepřítele všech.“

Překlad Stanislav Pavlíček.

 

Vydává nakladatelství Argo/Dokořán.