K čemu jsou holky
Kolem básně Jiřího Žáčka „K čemu jsou holky na světě“ vyrostla celkem slušná kauzička. V bouři všech možných (kvazi)názorů pro i proti v médiích a následně na sociálních sítích se docela často opakovalo, že ona báseň je přece poděkováním dítěte mamince, a to je moc hezké, což? A pak také znělo, proboha proč cpát malým dětem gender a politiku, nač jim kazit dětství něčím tak hnusným, jako je formování vlastního názoru? Z čehož mi tak nějak vychází, že ona děcka by — pakliže by prošla nějakým konkurenceschopným vzdělávacím systémem — mohla předstoupit před všechny diskutující a poděkovat jim, že se tak bijí o obsah jejich hlaviček v duchu „o nás bez nás“.
Protože je to přesně ten typ debaty, kdy debatovaný má sedět v koutku a hrát si s panenkou nebo autíčkem, které milostivě dostane od debatujících, než moudří zase napraví jeho svět. Je to obdoba kolonialismu, imperialismu a tak podobně. Jen tím, kdo tahá za slabší konec, není domorodý Afričan, ale normální české dítě. V té básni totiž žádné reálné dítě mamince neděkuje. Pokud by tvor v básní předpokládaném věku vysekl sám od sebe něco podobného, byl by dávno v laboratoři a hrál šachy s počítačem NASA. V té básni se nám neříká, k čemu jsou holčičky, ale jaké mají být děti jako takové. Poslušné, pokorné, vzhlížející. Štěněčí. To, že by se Maruška měla držet sukýnky a Pepíček autíčka, je jen (debilní) bonus. A výtka, že jim nemáme, tvorečkům maličkým, komplikovat život? Nemusíme je rovnou vyhodit na ulici (jak to děláme v podobné situaci se skutečnými štěňaty a koťaty, když neodpovídají naší představě o vhodném chování), ale třeba takový Tolkien v eseji „O pohádkách“ tvrdil, že text by měl být vždy o krok před čtenáři, být o kousek náročnější, než se čeká — protože jen tak se dostanou o ten krok dál i oni. Žáčkova básnička ale děcko nikam neposouvá, jen mu podsouvá onu podřízenost a servilitu. Že je to obecnější problém, dokládají například údajně úspěšné knihy Martina Vopěnky. Ale asi to tak od základky čekáme.
Považuji za příklad nebeské synergie, že současně s „kauzou Žáček“ probíhal v letenském Biu Oko a v brněnském kině Scala festival filmů režiséra Hajaa Mijazakiho, legendy nejen japonské animace. Mijazakiho snímky jsou totiž plné dětských a nadto často dívčích postav. Ale spíše než o dětské filmy se jedná o filmy pro děti. Což je rozdíl. Mijazakimu divák skutečně věří, že dokáže být věčným dítětem (nikoliv však infantilním dědečkem!), své hrdiny neposílá před tabuli recitovat naučený patos, ale prozkoumává společně s nimi svět a objevuje jak jeho krásy, tak i hrůzy.
Na otázku položenou Žáčkovou básní by přitom odpověděl jasně: Holky (a nejen ony) jsou na světě proto, aby dělaly to, k čemu je vede jejich srdce. Mohou být velkou sestrou mladšímu sourozenci, mohou si založit doručovací službu na koštěti a navěky nosit tunikové šaty s mašlí, mohou pátrat po létajícím městě nebo uklízet chodící zámek strašlivého čaroděje. Nebo také zachraňovat svět či vést do brutální zteče stádo krví opilých kanců. Nebo žít v chajdě v lesích a malovat obrazy a kašlat na svět. Cokoliv. Pokud tedy zůstanou samy sebou — ne nadarmo je možné původní název oscarového snímku Cesta do fantazie volně přeložit jako „Čihiro se ztrácí sama sobě“. Pro Mijazakiho snímky je příznačné, že dívky a děti v nich berou svůj osud do vlastních rukou. Nečekají v koutě. Konají a často naopak zachrání nebo donutí přemýšlet jinak dospělé a jiné autority.
Neznamená to přitom, že by se stávaly malými dospělými — nebo v sexistickém čtení muži v sukních. Čihiro, když se její rodiče promění v prasata a ona zůstane sama, pláče, má strach. Ale překoná jej. Ano, potřebuje pomoc, ale jde jí naproti, dokáže sama poznat, co je dobré a co zlé. Malá hrdinka snímku Můj soused Totoro zase po všech magických eskapádách se strážci lesa a skvělým kočkobusem povolí otěže sebeovládání a ukáže, co bylo po celou dobu filmu maskováno: že se bojí, že její maminka nejen zůstane v nemocnici déle, ale že tam umře. Protože i maminky, pane Žáčku, a ochránci šťastného dětství umírají. A děti si to uvědomují a to vědomí jim může dát víc než pohlazení za recitační pohlazení dospělého ega.
Mijazaki bere své hrdinky jednoduše jako lidi — nejsou to roboti ani zakonzervovavé pohybující se představy jiných. A nepochybně se mnohé z jeho hrdinek nakonec stanou i těmi maminkami, ostrovy bezpečí a jistoty. Bude to ale na základě jejich volby a kvalifikaci budou mít rozhodně větší než dívky s umytými sukýnkami a vymytými mozky masírované od mala nějakou obdobou dospěláckého „prostě proto“.
Před lety se v rámci uvedení filmu The Sky Crawlers konala přednáška o Mijazakim. Mimo jiné tehdy zaznělo, že jeho tvář znají v Japonsku zcela běžně i malé děti. Následovala řečnická otázka, zda o sobě mohou to samé říct třeba režiséři Pixaru nebo Disneyho. Kolik dětí zná Žáčka jinak než jako slova k naučení před tabulí? Ona kauza skutečně nebyla kauzou dětí, ale dospělých, protože pro samotné děti je Žáček se vší úctou nikdo. A z toho si těžko budou brát příklad dobrovolně.