K demokratizaci literatury je potřeba přistupovat kriticky

V knize Česká literatura a nová média sledujete, jak se příchod digitálních médií, především internetu, literárně projevil v Česku. Projevil se kromě nových distribučních možností nebo několika formálních experimentů i v „klasické“ papírové literatuře? Ověřeným principem, který se potvrdil v dějinách médií už mnohokrát, je dialogičnost změn, které vyvolávají nastupující nová média. Nikdy nešlo pouze o rozšíření spektra médií o nové, inovativní modely, natož o nahrazení starších médií těmi novějšími. Nové médium přináší nové možnosti, ale zároveň motivuje starší média k přehodnocení svých principů a funkcí. Nejinak tomu bylo při nástupu digitálních médií — a to i ve vztahu k tiskem vydávané literatuře. Konkurence nových komunikačních technologií je dobře patrná v oblasti epistolárních žánrů: románů v SMS nebo románů v e-mailech, byť pro českou literaturu bych měl použít spíše singulár. Přítomnost těchto technologií ale ovlivňuje i „klasická“ románová vyprávění. Například postavy v prózách Emila Hakla relativně často komunikují prostřednictvím SMS, jsou kdykoli k zastižení textem jiné postavy, musejí být připraveny reagovat (či ignorovat nově obdržené informace) atd. To je, myslím, dost podstatný nový motiv v poetice prózy. Pak je tady samozřejmě široké pole tzv. konceptuálního psaní, které i do tiskem vydávané literatury vnáší a zviditelňuje principy vytváření digitálního textu: kopírování, montáže a apropriace textů (díky oblíbeným příkazům ctrl+c/ctrl+v), záměrné deformace textů apod. Tiskem sekundárně vychází rovněž nemalá část literárních textů původně psaných pro digitální média či s využitím jejich možností, třeba blogové romány, sbírky počítačově generované poezie a podobně. Jsou v něčem vztah a přístup českého literárního provozu k digitálním médiím specifické? Interakce české literatury a digitálních médií je specifická, až na několik málo pokusů z konce devadesátých let, například absencí literárních experimentů s možnostmi nových médií. V žádné z evropských literatur digitální poezie či hypertextová próza nemají v celkovém kontextu soudobé literatury jiné než marginální postavení. Těžko bychom však hledali druhou národní kulturu, kde by nezájem o tento typ experimentálního průzkumu či kritiky nového média byl tak silný. Na druhou stranu je český literární internet charakteristický mnohem silnější pozicí literárních amatérů, respektive silnější pozicí webů pro amatérskou literaturu v rámci celého literárního systému. Například v německojazyčných či anglojazyčných kulturách je tomu jinak — obdoby našich Písmáků a Totemů zde mají mnohem zřetelnější didaktickou funkci, což souvisí s nesrovnatelně silnější tradicí výuky tvůrčího psaní v daných kulturách. Česká amatérská literární fóra nejsou místy, kde se lidé mají učit ovládnout literární řemeslo, ale jsou svými uživateli chápána spíše jako alternativa k tištěným — a pro někoho též elitářským — literárním médiím či jako první stupínek v literární kariéře. Internet, respektive web, se za skoro třicet let existence poměrně dramaticky proměnil: původně informační rozhraní z CERN má dnes každý v kapse. Podnítil nějak literární vývoj třeba příchod chytrých telefonů a aplikací? Možnosti dotykových displejů jsou využívány především v literárních aplikacích pro děti, ale vznikají i aplikace s vysokými literárními ambicemi určené dospělým. Lettristické digitální aplikace optimalizované pro mobily a tablety vytváří třeba rakouský básník a programátor Jörg Piringer. Pozoruhodná je taky aplikace Obvia Gaude Zuzany Husárové a Lubomíra Panáka, která na dotykový displej přenáší text barokní vizuální básně a obohacuje ho o interaktivní funkce. Mimořádně zajímavý je fenomén tzv. cell phone novels, který se rozvinul zejména v Japonsku, ale šíří se také do západní Evropy a zámoří. Jde o prozaické útvary, které jsou svou kompoziční strukturou a způsobem distribuce uzpůsobeny ke čtení prostřednictvím mobilního telefonu. Libovolný zájemce si SMS román koupí nebo bezplatně stáhne do svého mobilního telefonu na některém z webových portálů, které tyto produkty nabízejí. Na displeji svého telefonu potom čte jednotlivé epizody, jejichž rozsah se obvykle pohybuje mezi 50 a 100 slovy, a díky mobilnímu připojení k internetu může ihned dané kapitoly na zdrojovém portálu komentovat. Další možností je zveřejňování těchto SMS románů na pokračování – v některých případech i tím způsobem, že abonentovi přijde nová kapitola románu jako skutečná SMS. Vůči těmto možnostem je česká literatura bohužel zatím rezistentní. V českém kontextu mě napadá třeba Poetizer — o tom jste se ale loni na Sjezdu spisovatelů vyjadřoval více než kriticky… Poetizer je pro mě způsob prezentace amatérské literatury, který může negativně ovlivňovat status literatury jako společenského fenoménu. Pokud si literární amatéři zveřejňují své literární pokusy v prostředí na koleně udělaného webu či blogu, komentují se navzájem a užívají si svou komunitní zábavu, můžeme sice leccos namítat, ale v jádru jde o pozitivní projev zájmu o literaturu. Poetizer je z principu něco odlišného. Jde o komerční projekt s promyšleným marketingem, který se snaží veřejnosti vnutit představu, že jde o konání ve prospěch poezie a básníků. Jeho provozovatelé sledují výhradně své ambiciózní záměry a je jim zcela jedno, že přitom devalvují význam pojmu poezie, který jsme zdědili po Máchovi, Březinovi, Holanovi, Seifertovi a dalších vynikajících autorech minulosti, kteří mu dali hodnotu. Na Poetizeru jsem dosud nečetl jediný text, který by měl snad jen promile této hodnoty. Jde o parazitování na poezii, nikoli o její podporu. Poetizer, ale zdaleka nejen on, vychází z mylné představy, že neexistuje důvod, proč nepublikovat kterýkoli pokus o literární text. Texty jsou spoluurčovány svými kontexty, ale samy je také přetvářejí. Každý z aktérů literární komunikace by měl cítit zodpovědnost k pojmům, jako je literatura či poezie. U Poetizeru tuto zodpovědnost postrádám.

Karel Piorecký, foto: Michael Wögerbauer

Když se mluví o nových médiích a umění, často padají termíny jako demokratizace. Přinesly literatuře amatérské literární weby typu Písmák nebo Totem, aplikace jako Poetizer či self-publishingové možnosti více demokracie a spravedlnosti? Zcela nepochybně odstranily překážky v přístupu do veřejné literární komunikace. Například překážky geografické povahy: začínající autor z malé vesničky v pohraničí měl vždy těžší přístup k publikování než stejně pokročilý autor z Prahy či Brna, jehož síť osobních kontaktů mohla mnohem snadněji růst a zlepšovat přístup do literárních médií. V tomto smyslu se, myslím, skutečně dá mluvit o pozitivní tváři demokratizace literatury. Tentýž proces má ovšem i svou odvrácenou tvář. Zmíněné překážky nikdy nebyly pouze samoúčelnými bariérami, byly vždy v jistém smyslu také pokračováním procesu tvorby. Je zcela správné pracovat na textu spolu s redaktorem předtím, než dozná publikovatelného znění. A stejně tak cenné je dozvědět se, že daný text je pro dané médium zatím nepřijatelný. Úskalí zmíněných webů spočívá v tom, že tento dialog, který lze vnímat jako jeden ze signálů profesionálního přístupu, je nahrazen komunitní konverzací, o kterou vlastně v řadě případů jde především. Pojetí literatury jako sociálního a uměleckého fenoménu se zde nahrazuje literaturou chápanou jako nezávazná volnočasová aktivita. K demokratizaci literatury je myslím potřeba přistupovat kriticky, oceňovat její přínosy, ale zároveň trvat na rozlišování mezi přístupem poučeným, profesionálním a přístupem amatérským, zážitkovým. Vdechly literatuře kvalitativně nový impulz sociální sítě? To je otázka, na kterou se neodpovídá snadno. Každý uživatel včetně literárního badatele je obeznámen pochopitelně pouze s literárními aktivitami, které na dané sociální síti realizují uživatelé, s nimiž je v kontaktu. Což pochopitelně nemůže být reprezentativní vzorek, nad nímž by se daly vytvářet jakékoli generalizace. Něco se ale přesto pozorovat dát. Například využívání sociálních sítí pro projekty kolektivního psaní. V roce 2011 britská spisovatelská organizace Society of Authors zorganizovala Tweetathon, maraton v psaní kolektivních (mikro)próz prostřednictvím sítě Twitter. Cílem tehdy bylo vyjádřit protest proti plánovanému zrušení pořadu věnovaného povídkám na rozhlasové stanici Radio 4. Tento projekt se stal inspirací i pro český literární internet. V červnu 2012 proběhlo Twitteropsaní s J. Rudišem: etablovaný a populární prozaik napsal úvodní epizodu příběhu a následně k ní připojovali svá pokračování libovolní uživatelé Twitteru. A takových akcí na českém Twitteru bylo víc. Na projekty kolektivního psaní narazíme i na českém Facebooku. Od prosince 2014 funguje facebooková skupina Povídky ze zdi (společné tvůrčí psaní), jejímž cílem je rovněž kolektivní, resp. komunitní, tvorba kratších narativních útvarů. Administrátorka skupiny určuje téma a píše úvodní část každé povídky. Spolu s ní zveřejňuje také týdenní rozpis, na němž je ke každému dni uvedeno jméno jednoho člena skupiny, který k uvedenému datu zveřejní prostřednictvím komentářového pole své pokračování. Tato skupina je specifická také tím, že na ní participují jak autoři v soudobém literárním kontextu nezavedení, tak etablovaní spisovatelé či osobnosti z jiných oblastí kultury: Renata Kalenská, Alena Scheinostová, Kateřina Tučková, Pavla Horáková, Bianca Bellová, básnířka Olga Stehlíková a další. Když jsme u sociálních sítí — co literární reflexe a nová média? Kulturní rubriky z novin víceméně zmizely a literární časopisy zůstaly… literárními časopisy. V oblasti reflexe literatury se v souvislosti s nástupem blogů a zejména sociálních sítí dějí, myslím, velmi podstatné změny. Tyto personalizované komunikační kanály (ať už máme na mysli specializovanou síť Goodreads, nebo čtenářské skupiny na Facebooku) slouží také jako média literární kritiky, která se ovšem v této formě redukuje do podoby osobního doporučení, které je těžko odlišitelné od virální reklamy. Obávám se, že si řada zájemců o současnou literaturu s touto formou „kritiky“ vystačí a nemá potřebu číst názory kritiků publikované v tisku. Mluví se už dlouho o krizi literární kritiky — i s konkurencí těchto rychlých a stručných mikrorecenzí se bude muset současná kritika vypořádat. Od nástupu sociálních sítí můžeme sledovat také přesun literárních diskusí a polemik na facebookové profily literátů a kritiků. Někteří autoři iniciují diskusní témata už primárně v prostředí sociální sítě bez ohledu na následnou vulgarizaci daného tématu i na limity dostupnosti těchto polemik. Při každém novém emotivním postu Jaromíra Typlta si vzpomenu na jeho polemické články z devadesátých let, které z něj dělaly tahouna soudobé literární debaty. Škoda, že se nyní on a mnozí další spokojí s efemérním brebentěním na svých zdech. Objevil se díky novým médiím v Česku nějaký talent? Spisovatel, který by jinak nebyl? To se bohužel říci nedá. Internetová literární fóra byla ale pro značnou část současné mladé literární generace prvním místem, kde tito autoři publikovali a vytvářeli si představy o literární komunikaci. Jakub Řehák, Ladislav Zedník, Jonáš Hájek, Ondřej Buddeus, Jan Těsnohlídek ml. a mnozí další talenti by se prosadili i bez těchto zkušeností. Dost možná by ale — nebýt komunitního života těchto fór — dnešní dynamické dění kolem literárních kaváren a autorských čtení nebylo tak dynamickým. Domnívám se, že se tato energie přenesla vně internetu a dnes živí sociální (a mnohdy též komunitní) život české poezie.