K evropské jednotě

Jako všichni intelektuálové své doby se i George Orwell pokoušel po druhé světové válce zorientovat v mezinárodní politické situaci — a nalézt naději. Přesvědčený socialista a zároveň odpůrce stalinismu Orwell už v krátkém eseji z roku 1947 předjímá, že jednou z mála šancí Evropy a jejích obyvatel na mír a důstojnost by byla jakási forma mezinárodní unie…

Socialista je dnes v postavení lékaře, který se snaží léčit téměř beznadějný případ. Jako lékař je povinen udržovat pacienta při životě, a tudíž předpokládat, že pacient má přinejmenším šanci se uzdravit. Jako vědec je povinen nahlížet fakta, a tudíž připustit, že pacient patrně zemře. Naše činnost coby socialistů má smysl pouze tehdy, když předpokládáme, že socialismus lze zavést, ale když se zamyslíme nad tím, co se patrně stane, pak nejspíš musíme připustit, že moc šancí nemáme. Kdybych byl makléř a prostě si spočítal pravděpodobnost bez ohledu na vlastní přání, asi bych si nevsadil na přežití civilizace během dalších několika set let. Jak to vidím já, jsou před námi tři možnosti:

  1. Američané se rozhodnou použít atomovou bombu, dokud ji mají jen oni, a Rusové ne. To by nic neřešilo. Skoncovalo by to sice s nebezpečím, které momentálně představuje SSSR, ale vedlo by to ke vzniku nových impérií, dalších řevnivostí, dalších válek, většího množství atomových bomb atd. V každém případě se domnívám, že tohle je nejméně pravděpodobný případ z těch tří, protože preventivní válka je zločin, který země, jež si uchovává přinejmenším stopy demokracie, nemůže tak snadno spáchat.
  2. Současná „studená válka“ bude pokračovat, dokud SSSR a několik dalších zemí také nebude mít atomovou bombu. Pak nastane jen krátký oddech před tím, než začnou svištět rakety a bouchat bomby, v důsledku čehož budou světová průmyslová centra vymazána z mapy, patrně jednou provždy. A i když nějaký stát nebo skupina států vyjde z takového válečného konfliktu teoreticky jako vítěz, pravděpodobně nebude schopen znovu vybudovat mechanizovanou civilizaci. Svět bude tudíž opět zalidněn několika miliony nebo několika sty milionů lidských bytostí, které se budou živit samozásobitelským zemědělstvím a po několika generacích si z minulých kultur nepodrží víc než znalost tavení kovů. Je to možná žádoucí výsledek, ale zcela zjevně nemá nic společného se socialismem.
  3. Strach vyvolaný atomovou bombou a jinými zbraněmi, které ještě přijdou, bude tak silný, že se je nikdo neodváží použít. To mi připadá jako vůbec nejhorší možnost. Znamenalo by to rozdělení světa mezi dva nebo tři ohromné superstáty, které by se navzájem nemohly porazit, ale nemohly by být ani svrženy vnitřní vzpourou. Se vší pravděpodobností by jejich struktura byla hierarchická, s polobožskou kastou na vrcholu a otevřeným otroctvím na druhém konci žebříčku, a svoboda by byla potlačena měrou, jakou svět zatím nezažil. V každém státě by se udržovala nezbytná psychologická atmosféra naprostým odloučením od vnějšího světa a neutuchající podivnou válkou vedenou proti soupeřům v podobě jiných států. Civilizace tohoto druhu by mohly zůstat stát na místě po tisíce let.
Většina nebezpečí, která jsem nastínil, existovala a byla předvídatelná dlouho před vynálezem atomové bomby. V mých představách jediný možný způsob, jak se jim vyhnout, je předvést světu někde ve velkém měřítku společenství, kde budou lidé relativně svobodní a spokojení a kde hlavní hnací silou v životě nebude touha po penězích či po moci. Jinými slovy je třeba zařídit, aby demokratický socialismus fungoval na nějakém rozlehlejším území. Jenže jediná oblast, kde by se snad v blízké budoucnosti mohl zavést takový funkční model, je západní Evropa. Kromě Austrálie a Nového Zélandu existuje tradice demokratického socialismu — a i tam jen taktak — ve Skandinávii, Německu, Rakousku, Československu, Švýcarsku, Nizozemí, Francii, Británii, Španělsku a Itálii. Pouze v těchto zemích existují dosud větší počty lidí, pro které má slovo „socialismus“ jistou přitažlivost a pro něž je spojeno s pojmy svobody, rovnosti a internacionalismu. Jinde buď nemá živnou půdu, nebo znamená něco odlišného. V Severní Americe jsou masy spokojené s kapitalismem a těžko říct, jakým směrem se vydají, až se začne kapitalismus hroutit. V Sovětském svazu převládá jakýsi oligarchický kolektivismus, který by se mohl vyvinout v demokratický socialismus pouze proti vůli vládnoucí menšiny. Do Asie samo slovo „socialismus“ sotva proniklo. Asijská národnostní hnutí jsou svou povahou buď fašistická, nebo hledí směrem k Moskvě, nebo se jim daří kombinovat obojí. V současné době jsou všechna hnutí barevných národů ovlivněna rasovou mystikou. Ve většině států Jižní Ameriky je situace v zásadě podobná, stejně tak v Africe a na Středním východě. Socialismus neexistuje nikde, a i jako pouhý koncept má v současnosti svou platnost pouze v Evropě. Jistěže se o socialismu nedá vpravdě říct, že je zaveden, dokud tomu tak nebude na celém světě, ale ten proces musí někde začít a nedovedu si představit jiný začátek než prostřednictvím federace západoevropských států, přeměněných na socialistické republiky bez koloniálních držav. Proto mi socialistické Spojené státy evropské dnes připadají jako jediný politický cíl hodný sledování. Taková federace by obsáhla asi 250 milionů lidí, včetně možná až poloviny kvalifikovaných průmyslových dělníků světa. Nikdo mi nemusí připomínat, že obtíže spojené s uskutečněním něčeho takového jsou ohromné a děsivé — některé z nich za okamžik nastíním. Neměli bychom však mít pocit, že je to nemožné svou povahou nebo že země vzájemně tak odlišné by se nespojily dobrovolně. Unie západoevropských států je sama o sobě méně nepravděpodobné spojení než Sovětský svaz nebo britské impérium.

George Orwell, foto: BBC

George Orwell, foto: BBC

A nyní co se týče obtíží. Vůbec největší potíž by spočívala ve všeobecné netečnosti a konzervatismu lidí, v tom, že si neuvědomují nebezpečí, nejsou schopni si představit něco nového — zkrátka řečeno, jak to vyslovil nedávno Bertrand Russell, v neochotě lidského pokolení podvolit se vlastnímu přežití. Působí tu však také zhoubné síly, vyvíjející tlak proti evropské jednotě, a existující ekonomické vztahy, na nichž závisí životní úroveň evropských národů a které nejsou se socialismem slučitelné. Vyjmenuji, co mi připadá jako čtyři hlavní překážky, a co nejstručněji každou osvětlím.

  1. Ruské nepřátelství. Rusové se nemohou chovat jinak než nepřátelsky vůči jakékoli evropské unii, která by nebyla pod jejich vedením. Příčiny, ať už předstírané nebo skutečné, jsou nabíledni. Je tudíž nutno počítat s rizikem preventivní války, se systematickým terorizováním menších národů a sabotáží komunistických stran ve všech zemích. Především je tu nebezpečí, že evropské masy budou dál věřit ruskému mýtu. A dokud mu budou věřit, myšlenka socialistické Evropy nebude dostatečně přitažlivá na to, aby vyvolala nezbytné úsilí.
  2. Americké nepřátelství. Pokud Spojené státy zůstanou kapitalistickou zemí, a zejména pokud budou potřebovat odbytiště pro svůj export, nemohou na socialistickou Evropu pohlížet přátelsky. Nepochybně je méně pravděpodobné než v případě SSSR, že by zasáhly hrubou silou, ale americký tlak je důležitý faktor, protože ho lze vyvinout nejsnadněji na Británii, jedinou zemi v Evropě mimo ruskou sféru vlivu. Od roku 1940 se Británie staví proti evropským diktátorům za cenu toho, že se stává téměř závislou na USA. Británie se vlastně může osvobodit od Ameriky jedině tím, že se přestane pokoušet být mimoevropskou mocností. Anglicky mluvící dominia, koloniální državy, možná s výjimkou těch afrických, dokonce i dodávky ropy do Británie, to všechno jsou rukojmí v amerických rukou. Tudíž je tu stále nebezpečí, že Spojené státy rozbijí jakoukoli evropskou koalici tím, že z ní Británii vyjmou.
  3. Imperialismus. Evropské státy, a zejména Británie, už dlouho vděčí za svou vysokou životní úroveň přímému či nepřímému vykořisťování barevných národů. Oficiální socialistická propaganda na tento vztah nikdy jasně nepoukázala, a místo aby britskému dělníkovi sdělila, že podle světových měřítek žije nad svůj příjem, učila ho, že je přepracovaný a ušlápnutý otrok. Pro masy všech zemí znamená slovo „socialismus“ vyšší mzdu, kratší pracovní dobu, lepší bydlení, plné sociální pojištění a tak dále — nebo je přinejmenším s těmito výdobytky spojováno. Není však vůbec jisté, že si budeme moci něco takového dovolit, pokud se zbavíme výhod plynoucích z koloniálního vykořisťování. Jakkoli rovnoměrně se rozděluje příjem státního rozpočtu, pokud se zhroutí jako celek, nutně s ním spadne i životní úroveň dělníků. V nejlepším případě patrně nastane dlouhé a nepohodlné období rekonstrukce, na něž není veřejné mínění nikde připraveno. Zároveň však evropské národy musí přestat s vykořisťováním v cizině, pokud mají vybudovat skutečný socialismus doma. Pro Brity je prvním krokem k evropské socialistické federaci odchod z Indie. To ale zároveň znamená i něco jiného. Pokud mají být Spojené státy evropské soběstačné a schopné udržet si postavení proti Rusku i Americe, musí zahrnout také Afriku a Blízký východ. To však znamená, že se postavení domorodého obyvatelstva v těch zemích musí změnit k nepoznání — že Maroko či Nigérie nebo Habeš musí přestat být koloniemi či polokoloniemi a stát se autonomními republikami naprosto rovnými evropským národům. To zahrnuje ohromnou změnu světonázoru i tvrdý a složitý boj, který se patrně neobejde bez krveprolití. Až dojde na lámání chleba, imperialistické síly se projeví jako nesmírně silné a britský dělník, kterého naučili o socialismu uvažovat materialisticky, se může nakonec rozhodnout, že je lepší zůstat imperiální mocností za cenu toho, že budeme sekundovat Americe. Před podobnou volbou budou různou měrou stát všechny evropské národy, tedy na každý případ ty, které by se měly účastnit navrhované unie.
  4. Katolická církev. Jak se stává zjevnějším zápas mezi Východem a Západem, vzniká nebezpečí, že demokratičtí socialisté a obyčejní reakcionáři budou dohnáni k vytvoření jakési Lidové fronty. Církev je pak nejpravděpodobnějším pojítkem mezi nimi. Církev každopádně vyvine všemožné úsilí, aby zachytila a znemožnila jakékoli hnutí směřující k evropské jednotě. Na církvi je nebezpečné to, že není reakční v obvyklém smyslu toho slova. Není svázána s kapitalismem volného obchodu ani se stávajícím třídním systémem a nemusí nutně přestat existovat spolu s nimi. Je dokonale schopná nějak se vyrovnat se socialismem, alespoň naoko, za předpokladu, že její postavení zůstane zaručené. Pokud se jí však dovolí, aby přežila jako mocná organizace, znemožní vybudování skutečného socialismu, protože její vliv směřuje a vždycky nutně bude směřovat proti svobodě myšlení a slova, proti lidské rovnosti a proti jakékoli podobě společnosti, která by se snažila propagovat pozemské štěstí.
 

Když pomyslím na tyto a podobné obtíže, když pomyslím na to, jak velké změny myšlení bude třeba dosáhnout, jeví se mi vznik socialistických Spojených států evropských velice nepravděpodobný. Netvrdím, že většina lidí na to není připravena, přinejmenším pasivně. Chci tím říct, že nevidím žádnou osobu či skupinu osob, které by měly sebemenší šanci dosáhnout moci a zároveň disponovaly dostatečnou představivostí k tomu, aby pochopily, co je zapotřebí, a poté od svých zastánců vyžadovaly nezbytné oběti. Rovněž však v současnosti nevidím žádný jiný nadějný cíl. Svého času jsem věřil, že by snad bylo možné přetvořit britské impérium ve federaci socialistických republik, ale pokud ta šance vůbec někdy existovala, přišli jsme o ni tím, že jsme nedokázali dát svobodu Indii, a svým postojem k barevným národům obecně. Je možné, že Evropa skončila a že v dlouhodobém výhledu vznikne nějaká lepší forma společnosti v Indii nebo v Číně. Nicméně věřím, že pouze v Evropě, pokud vůbec někde, by bylo možno uskutečnit demokratický socialismus v dostatečně krátké době, aby se zabránilo shazování atomových pum.

Jistěže jsou tu důvody ne-li přímo k optimismu, tak přinejmenším k tomu, abychom v určitých bodech posečkali se soudy. V náš prospěch svědčí například to, že k rozsáhlé válce nedojde okamžitě. Nejspíš by mohla nastat válka vedená raketami, ale ne válka, která by znamenala mobilizaci desítek milionů mužů. Jak se dnes jeví situace, jakákoli větší armáda by prostě rychle vzala zasvé, a to asi zůstane v platnosti deset, možná i dvacet let. Během této doby by mohlo dojít k nečekaným událostem. Například by mohlo poprvé vzniknout silné socialistické hnutí ve Spojených státech. V Anglii je nyní v módě mluvit o USA jako o „kapitalistické“ zemi, s tím, že je to cosi neměnného, jako etnické rysy — barva očí nebo vlasů. Ve skutečnosti však ke změně dojít může, protože sám kapitalismus zjevně nemá budoucnost, a předem si nemůžeme být jisti, že příští změna ve Spojených státech nebude k lepšímu.

Jenže také nevíme, k jakým změnám dojde v Sovětském svazu, pokud se podaří válku oddálit třeba na dobu jedné generace. Ve společnosti toho typu se radikální změna světonázoru jeví vždy nepravděpodobná, a to nejen protože tu není možnost otevřené opozice, ale protože režim, který drží pevně v rukou vzdělání, sdělovací prostředky i další instituce, úmyslně znemožňuje, aby mezigeneračně nastávaly prudké zvraty, ke kterým zřejmě dochází přirozeně v liberálních společnostech. Ale pokud víme, sklon jedné generace odmítat myšlení té předchozí je přetrvávající lidskou vlastností, kterou se ani NKVD nepodaří vymýtit. V tom případě tu kolem roku 1960 mohou být miliony mladých Rusů, které tou dobou už přestane bavit diktatura a přehlídky věrnosti, budou dychtit po větší svobodě a zaujmou přátelský postoj vůči Západu.

Nebo je dokonce možné, že pokud se svět rozpadne na tři neporazitelné superstáty, bude liberální tradice v rámci anglo-americké části natolik silná, že učiní život snesitelným a dokonce nabídne jistou naději na pokrok. Nicméně to jsou všechno spekulace. Současné vyhlídky, pokud jsem tedy schopen spočítat si pravděpodobnost, jsou velice temné a jakékoli seriózní úvahy by měly začínat u tohoto faktu.

Partisan Review, červenec—srpen 1947

 

Překlad Kateřina Hilská