Ve svých počátcích se můj život v Bostonu odehrával uvnitř jedné části Robertova domu. Téměř jsme se nevídali. Čas od času za mnou přicházel, aby se mě zeptal, zda něco nepotřebuji. Dával si však pozor na to, aby nebyl dotěrný a nepřekročil pro mě snesitelnou mez. Jednoho dne mi přinesl Tramvaj do stanice Touha ve španělštině. „Objevil jsem ji v jednom antikvariátě, a jakmile jsem zjistil, že je ve vaší řeči, řekl jsem si, že to je kniha pro vás.“ Položila jsem ji na noční stolek, do četby jsem se pustila až o několik dní později. Den poté, co jsem ji dočetla, jsem mu ji šla vrátit. Řekl mi, abych si ji nechala, že to je dárek, že Tennesseeho Williamse má raději v originále. „Děkuji,“ špitla jsem a už jsem byla na odchodu, když vtom mě cosi přimělo, abych se obrátila a vysvětlila mu: „Ačkoli jako Blanche Duboisová závisím na laskavosti cizích lidí, nepodobám se jí. Ani její životní příběh není tomu mému podobný.“ „Nedal jsem vám ji proto, že byste měla něco z Blanche, ale proto, že jí jsme tak trochu všichni, dokonce i já. Při četbě velkých literárních děl se to zkrátka stává — vždycky na postavě najdeme něco, nějaký bod, rys, gesto, díky němuž se s ní můžeme ztotožnit. Nebo se do ní alespoň vžít.“ Robert vzal knihu a listoval jí, jako by něco hledal, pak si pro sebe přečetl cosi, o co se se mnou nepodělil, a zase ji zavřel. „Ale jinak se vám kniha líbila?“ zeptal se. „Ano, velmi,“ odpověděla jsem. „Pokusím se tedy najít další,“ řekl Robert.

O několik dnů později mi přinesl další knihu, Zlomenou ženu od Simone de Beauvoir. Věděla jsem, že tentokrát nedopustím, aby předtím, než ji začnu číst, ležela tak dlouhou dobu na nočním stolku. Název Zlomená žena mě znepokojoval. Ještě téhož dne odpoledne jsem ji přečetla. Plakala jsem. Konečně jsem prolévala slzy, které prýštily z mnohem větší hloubi než ty, které jsem ronila vedle Roberta na letišti, když mi dal kapesník, který jsem mu už nikdy nevrátila. Tentokrát jsem prolévala slzy, které jsem prolévat potřebovala, které se nezačaly rodit teprve v třasu zakoušeném toho dne na útěku, ale už dávno předtím. Když jsem se vzchopila, šla jsem knihu Robertovi vrátit. Tahle, na rozdíl od té předešlé, nebyla dárek — na první stránce figuroval podpis, Robert Lohan, tak jak to dělají lidé, kteří chtějí, aby se jim půjčené knihy vrátily zpátky do knihovny. Tu noc mi dal další kapesník. „The second one,“ řekl. Vysvětlila jsem mu, že v mé zemi vrácení kapesníku přináší smůlu. „Vaše země je velmi zvláštní,“ podotkl. „Znáte ji dobře?“ zeptala jsem se. „Ne, jen velmi málo. Týden jsem byl pracovně v Chile, v Buenos Aires jsem se zastavil jen na dva dny, abych viděl město, o němž jsem tolik slyšel vyprávět. A abych vás potkal v letadle,“ řekl a přitom se nesměle usmíval. „A proč vám moje země připadá tak zvláštní, když ji znáte tak málo?“ „Protože nevracíte vypůjčené kapesníky!“ odpověděl a zasmál se. I já jsem se smála a snažila si přitom vzpomenout, kdy jsem se smála naposledy. Ponořila jsem se do vzpomínek, abych našla ten okamžik, ale hned jsem se zarazila, neboť jsem si uvědomila, že když ho najdu, bude v něm Federico. Na tohle setkání jsem ještě nebyla připravená, a tak jsem se rychle vynořila zpět a řekla: „Děkuji za knihu.“ A pak, takřka vzápětí: „Nenechal mě muž kvůli jiné.“ Robert se pousmál: „Kniha se vám ale líbila, ne?“ „Velice,“ odpověděla jsem, „i když ta žena nejsem já.“ „Znovu tatáž chyba. Neřekl jsem, že jí máte být,“ vysvětlil Robert. „Věděl jsem, že tahle kniha vás rozpláče, ne že vás roztřese, jako tomu bylo v letadle. A myslel jsem si, že právě tím, tedy pláčem, se vám snad uleví.“ „Jak víte, že mě ta kniha rozplakala?“ „Podle vašich očí, jsou stále vlhké a zarudlé. A taky proto, že i já jsem při její četbě plakal.“ Usmál se a já též. „Plakala jsem,“ přiznala jsem se, „v tom jste měl pravdu.“ Užuž jsem se chystala odejít, ale on mě zadržel. „Počkejte chvilku, mám pro vás další knihu. Dejte mi minutu, hned vám ji přinesu,“ řekl, zamířil do své knihovny a vrátil se s knihou, kterou mi hodlal půjčit. Za chůze v ní listoval, a když našel stránku, kterou hledal, ohnul růžek a řekl mi: „Povídky Alice Munroové. Všechny jsou velmi dobré, ale začněte tou, kterou jsem vám označil, ,Děti zůstanou tady‘.“ Vzala jsem si ji, „,Děti zůstanou tady‘,“ opakovala jsem, poděkovala jsem a odešla pryč.

Začala jsem ji číst ve dvě ráno. O hodinu později jsem zaklepala na Robertovy dveře. Nezadržitelně jsem plakala, ale tentokrát nebylo třeba, aby mi dával další kapesník, neboť jsem už s sebou měla jeden z těch, které mi dříve půjčil. A byla jsem rozzlobená. „Na to nemáte právo,“ zakřičela jsem vzteky bez sebe. Robert neodpověděl. „Kdo si myslíte, že jste?“ zařvala jsem na něj. Robert stále mlčel. „A kdo je ta Alice Munroová?“ zeptala jsem se a praštila knihou o zem, s opovržením, jako bych se zbavila něčeho, co mi nikdy nemělo přijít do rukou. Robert se sklonil, aby knihu sebral — myslím, že ho bolelo, jak je poničená, s odlepeným hřbetem —, stránky trochu urovnal a prohlásil: „Munroová je velká spisovatelka.“ Pak se na mě mlčky díval a čekal, až se uklidním. Trpělivě, bez výčitek čekal. Pozvolna jsem nabírala dech, srdce mi přestávalo prudce bušit uvnitř hrudi. Neomluvila jsem se mu, ale s důrazem člověka, jenž naléhavě žádá o odpověď, jsem se jej zeptala: „Ta ženská ví, co říká, nebo lže?“ „Myslíte Alici Munroovou?“ zjišťoval. „Ano.“ „Lže věrohodně, jako všichni dobří spisovatelé,“ odpověděl Robert, „a věrohodně lže proto, že ví, o čem mluví.“ Jako bych recitovala, jednu po druhé jsem ze sebe vychrlila otázky, jež mě při čtení povídky napadaly, otázky poskládané z jejích vlastních slov. „Je pravda, že se ta bolest stane chronickou? Že bude trvalá, ale snad ne nepřetržitá, že na tu bolest nezemřu? Že ji nebudu cítit každou minutu, i když nezažiju mnoho dní, kdy by se nepřihlásila?“ Vysypala jsem ze sebe uprostřed nepřetržitého pláče, který jsem se ani nesnažila potlačit, neboť by to stejně bylo marné. Ty slzy se nedaly oddělit od otázek, jež ve mně povídka vzbudila. Robert chvíli mlčel a pak řekl: „Tak to s některými bolestmi chodí. Nevím, jaká je ta vaše.“

Překlad Jan Machej


Vychází v nakladatelství Runa.