Původní Bronx nacházející se ve státě New York vstoupil do povědomí české veřejnosti především skrze populární kulturu zobrazující „války gangů“, sociální nepokoje, přestřelky a obecně místo, kterému by se měl každý obloukem vyhnout. Přirovnání brněnské oblasti k takto vytvořené mediální zkratce v nás vzbuzuje určitá očekávání ještě předtím, než do ní vůbec vkročíme. Naše vnímání je a priori negativní a v důsledku tak vytváří jistý typ obecné, abstraktní zkušenosti, která zavrženíhodnou nálepku jen potvrzuje a podílí se tak na ghettoizaci oblasti. To se stalo i Kateřině Šedé a jejímu „netradičnímu knižnímu průvodci“. A co hůř — zdá se, že má i své publikum.

Už v úvodní pasáži teatrálně nazvané „Račte vstoupit“ můžeme tušit, že pro Šedou je celý projekt jedním velkým zábavním podnikem — jakousi zoologickou zahradou či varieté, v němž lze z perspektivy osvíceného měšťáka pozorovat a popisovat exotické zvyklosti podivuhodných, člověku blízkých tvorů. Struktura knihy, opět podobně jako v zoo, je členěna na několik tematických stezek přinášejících zábavu i poučení. Například bílá trasa pojednává o různých podobách víry, růžová trasa o dětech, oranžová o putykách a obchodech a černá trasa o nočních a nekalých živlech. Čtenáři si přitom můžou být jistí, že ať už se vydají kteroukoliv cestou, rozhodně to bude pořádná řachanda.

Při první populárně naučné jízdě se dozvíme, že místní obyvatelé jsou pověrčiví zaostalí hlupáci, kteří věří v kdeco od duchů a čarodějnic až po UFO. V tzv. „Dětské trase“ se zase dočteme, že děti z „Bronxu“ jsou roztěkané a nesoustředěné, ve škole si vymýšlí spoustu výmluv a na tazatelčiny otázky odpovídají tak nesmyslně, až je to k popukání legrační. Např. se tazatelka ptá desetiletého kluka, jestli hraje šachy. „Jako na automatech nebo na mobilu?“ odpovídá jí výrostek. Jinde se ptá: „A copak dělá tvoje maminka?“ „Moje maminka křičí na tátu,“ odpovídá bezelstně dítě. Ani Dikobraz, svého času populární humoristický magazín, by se za podobné perly nemusel stydět. A Šedá je o to vtipnější, že to všechno se vlastně „skutečně stalo“! Tady nejde o smyšlenou připravenou atrakci, ale o opravdovou hříčku přírody, živoucí estrádu hlouposti, naivity a zaostalosti — přistupte blíže, dámy a pánové, netlačte se, na všechny se dostane. A je toho na programu ještě mnohem víc: drogy, prostituce, hazard — račte si vybrat.

Cesta do ghetta je dlážděna dobrými úmysly

Kateřina Šedá přitom v různých rozhovorech (Novinky, iDnes, Český rozhlas) zdůrazňuje, že její motivací je obyvatelům „Bronxu“ spíš prospívat než škodit. Snaží se prý nevypouštět do světa nepřesná zobecnění a rozhodně by nikdy nevztáhla údaje z několika dotazování na celou lokalitu. V rozhovoru pro server Romea se spor vyhrotil až v přetahování, která z diskutujících stran se dopouští větší nespravedlnosti, když podává neúplné nebo nepřesné informace. Šedá se brání tím, že přece není „sociální pracovník, antropolog“ ani nesedí „na radnici v žádné funkci“. Jejím cílem je „otevřít toto místo lidem, kteří by tam ani nevystoupili z tramvaje“.

V tom právě spočívá ústřední problém celé knihy a projektu „BrnoX“, potažmo i dalších projektů, s nimiž Šedá objíždí různé kouty světa. Když Šedá tvrdí, že „přece není antropolog“, v jistém smyslu nemá pravdu. Kulturní antropologie jako vědecká disciplína zaznamenala svůj rozkvět v 19. století, když se uplatnila jako nástroj pro studium domorodých a archaických společností v koloniích západních zemí. Antropologové se svými zápisníky, schémátky a připravenými kategoriemi mohli porobené společnosti „prozkoumat“ a udělat tak z nich administrativní položky pro potřeby koloniálních velmocí. Množství informací bylo úzce propojeno s mocí a schopností „zkoumané objekty“ kontrolovat. Jaksi samo sebou se přitom předpokládalo, že osvícený panovník stojí na té civilizované straně, té, která přináší pokrok nevzdělaným divochům.

„Když jsem je pozorovala, jak žijí, že pro ně není důležité, co bude zítra, viděla jsem, že ani nenosí klíče. Takže logicky schránku zničí.“ Odůvodňuje Šedá, proč by se do „Bronxu“ měl instalovat inovativní typ jí navržených schránek, které nepotřebují klíč. Romové jsou takřka divoká zvěř, která, nevědoma si přímých důsledků svého zaostalého počínání, potřebuje patronaci moudré ženy znalé jejích zvyklostí. V tzv. „uličním sběru“ se autorka nesnaží dotazované pochopit, je jí celkem jedno, jak mizerná je životní situace lidí, jejichž střet s předsudky majority se stal natolik všudypřítomným, že už na všechno rezignovali. Šedá od těch „divných lidí“ loví jednu srandovní hlášku za druhou, takže třeba i ten cestující v tramvaji jednou shovívavě svraští čelo a pookřeje nad roztomilou tupostí a naivitou ušlechtilého divocha.

 

„Nové vhledy“

Sociální vědy v 21. století už nemají za úkol poskytovat podklady pro podmaňování slabších národů. Obecnou snahou ve stále komplikovanějším světě je vzájemné porozumění, jehož se nedá docílit jinak než rovnocennou komunikací. Nezajímá nás, co dělá nějaká skupina lidí špatně nebo hloupě, abychom ji poučili a napravili — chceme se dozvědět, jaké jsou její motivace a pohnutky, abychom mohli vést společný dialog. Byť do stojatých vod českého uměleckého rybníčku, v poslední době ovládaného do sebe zahleděným hysterickým machismem, podobné trendy prosakují spíše pomalu, jinde je takové uvažování v umění normou už desítky let. Umění propojené s tzv. sociální praxí, nebo sociálně angažované umění, není založeno na tom, že umělec či umělkyně „vtrhne“ do nějaké sociálně vyhrocené tematiky a z pozice umění poskytuje „nové vhledy“. Naopak takové umění vychází ze sociální tematiky samotné — na začátku není záměrem umělecké dílo, ale snaha něco pro komunitu udělat skrze její hlubší pochopení. Často se tak děje přirozeně proto, že umělci mají ke komunitě nějaký vztah nebo sdílejí podobnou zkušenost a umělecký výraz je přirozeným prostředkem jejich komunikace.

Jako příklad dobré, ne-li nejlepší praxe může posloužit chicagský umělec Theaster Gates. Předtím než začal revitalizovat kulturní život v problematické čtvrti, kterou si vytipoval, se na dva roky nastěhoval do jednoho z domů, který postupem času proměnil v komunitní centrum, a další domy v sousedství následovaly. Umělkyně Mierle Laderman Ukeles zase přišla s vlastním konceptem, který nazvala „údržbářské umění“ (Maintenance Art). Skrze projekty jako „oslava úklidových prací“ (sanitation celebration) nebo „mechanický balet pro šest metacích strojů“ (Ballet Mécanique for Six Mechanical Sweepers) se jí podařilo přitáhnout pozornost k tzv. „neviditelné práci“ newyorských servisáků. Skutečně citlivého efektu, který by zaměstnance sanitárních služeb spíše neztrapnil, mohla docílit jen díky dlouhodobé (v řádech jednotek i desítek let) a vzájemné práci s komunitou. Umělecký projev je totiž často nejúčinnější, když se pohybuje na samotné hranici trapnosti a kýče a snadno se pak zvrhne ve fiasko. To nám předvedla Šedá, když se jí s velkou slávou podařilo potvrdit jeden velký stereotyp o tom, že Romové jsou líní a nepracují. Jí se ale toto fiasko nijak nedotkne, neboť se jistě brzy s vervou pustí do dalšího projektu.