14/09/2020 | recenze | Radomil Novák

Kavárna na hřbitově

Lehkonohý román o Karlu Poláčkovi a stínu holokaustu. Recenze prózy Martina Daneše Rozsypaná slova.

Martin Daneš: Rozsypaná slova
Druhé město, Brno 2020

Nejen v biografickém románu je pro knihu požehnáním, když má autor rád svou postavu a dokáže oživit její výjimečnost. To se Martinu Danešovi v případě Rozsypaných slov podařilo v míře vrchovaté zřejmě i proto, že překládá knihy Karla Poláčka do francouzštiny, a možná také proto, že tady nastalo jakési blíženectví autorského humoru, stylu, pohledu na život.

Daneš prokázal Poláčkovi službu už tím, že hrdinu obdařil jménem vypůjčeným z Poláčkovy novely (Karel Hirsch), a nikoli jménem samotného spisovatele. Šťastně tak postavil svůj román na hranici mezi dokumentem a fikcí a předešel deformující sugesci toho, že se před námi odehrává autentická rekonstrukce spisovatelových posledních let života. Vyhnul se také senzacechtivému odhalování tajemství, k němuž už nelze najít relevantní svědectví. Čtenář tak nemusí být ve střehu a hlídat historická fakta, i když se jich tam, kde je to možné, Daneš drží, ale může intenzivně vnímat univerzalitu jedinečného lidského charakteru a spisovatelského osudu ve stínu osobních i dějinných událostí v protektorátních Čechách.

Nemusíme se bát patosu a plačtivých scén, průvodních jevů mnohých děl s námětem holokaustu. Vypravěčská lehkonohost i specifický humor protagonisty, jeho schopnost reagovat na každou situaci s pobaveným nadhledem a ironizující průpovídkou nedává možnost ani v závěrečných pasážích sklouznout ke strhujícímu americkému finále. Jeho vnímání vlastní situace, stejně jako situace dalších židovských intelektuálů dobře vystihuje metafora kavárny na hřbitově, na jedné straně přirozeného a bezstarostného ovzduší intelektuálních rozprav, na straně druhé absurdního místa navozujícího tíseň z událostí budoucích.

Asi bychom mohli najít dílčí nedotaženosti, jako například ve slibně rozvíjené kontrapunktické situaci, v níž autor nechává Hirsche sledovat učitelem češtiny Josefem Rejtharem, který je oddaný Hitlerovi (autentická postava kolaboranta a propagátora nacismu), aby demonstroval typickou charakterovou deformaci i tvůrčí ubohost pronacistického rádobybásníka. Škoda že nedošlo k dramatičtější kulminaci tohoto duelu. Přesvědčivému vyznění celého vyprávění to však příliš neublíží, protože Hirschova postava naštěstí není stylizována do role hrdinného mučedníka. V duchu poláčkovského noblesního humoru stále vtipkuje a převrací optiku fatálních situací do absurdna, ať už se jedná o pronásledování manželkou, či nacisty.

Rozsypaná slova nejsou jen románem o Karlu Poláčkovi nebo o jeho alter egu Karlu Hirschovi, ale je to také román o našem hledání životního postoje, který by nám umožnil projevovat se svobodně bez ohledu na dobu, ustálené hodnoty, společenské konvence, umožnil nám nepopírat svou vlastní identitu a za každých okolností se nestydět za vlastní, tolik lidskou nedokonalost.