Každé ráno čtěte poezii

Český čtenář může islandskou spisovatelku Auður Avu Ólafsdóttir znát díky třem překladovým románům, které u nás dosud vyšly: Výhonek osmilisté růže (2012), Listopadoví motýli (2017) a Nad propastí byla tma (2018). Za poslední zmíněný — kafkovsky laděný příběh o proměně a znovuzrození jednoho muže — získala autorka Cenu Severské rady za literaturu, prestižní ocenění, které má především v severských zemích velký ohlas. Minulý týden přijela do Prahy v rámci 10. ročníku festivalu Dny Severu.

Máte za sebou romány, divadlo i poezii. Ale přece: dokázala byste mezi nimi najít pojítko?

Napsala jsem šest románů, pět her a sbírku poezie a myslím si, že jsou různé. Píšu také texty pro islandskou popovou kapelu s názvem Milkywhale. Ve svých románech však vidím nějaký vzorec, například vztah mezi jazykem a realitou, ale také motiv jazyka coby protikladu těla. Může to souviset s tím, že píšu v menšinovém, okrajovém jazyce, kterému rozumí jen málo lidí. V mých třech románech, které byly přeloženy do češtiny, najdete také téma cestování. Nicméně jde o cestování vnitřní, bildungsromán, kde hlavní postava odchází, aby našla sebe sama a zjistila, jak to funguje ve světě, a vrátí se jako změněná osoba. Dále v mých příbězích najdete témata ostrova, podivných rodin či stvoření. Snažím se psát o drobnostech každodenního života, ze kterých vytvářím něco většího, větší pravdu. Čím konkrétnější, tím globálnější. Je to jako ekosystém — místní se stává celosvětovým.

Auður Ava Ólafsdóttir, foto: osobní archiv

Auður Ava Ólafsdóttir, foto: osobní archiv

Je hledání sebe sama na Islandu jiné než v ostatních zemích?

Člověk může být ztracen jak v divoké islandské přírodě, tak ve velkých městech. Všechny nás spojují stejné existenciální otázky, stejné obavy o životní prostředí. Všichni jsme si podobní. Všichni potřebujeme někým být. Kromě toho si nemyslím, že člověk zůstává stejným člověkem po celý život. Změna je součástí života. Je to úžasné, protože to znamená, že máme šanci stát se lepším člověkem, než jsme byli.

Ovlivnila vás nebo vaše dílo Cena Severské rady za literaturu?

Cena neměla vliv přímo na mé psaní. Každý román je nový začátek a v tomto smyslu je jako první kniha. Ocenění však ovlivnilo můj život — částečně z praktického hlediska, protože se jedná také o peněžní výhru, ale i proto, že jsem následně dostala mnoho pozvání ze zahraničí, převážně na literární festivaly a akce. Ale samotnou výhru jsem oslavila jen v ten jeden večer, potom jsem pokračovala ve svém běžném životě.

Vydala jste také básnickou sbírku. Jaký máte vztah k poezii?

Jsem fanynkou, čtu jí hodně. Všem doporučuju, aby poezii četli ráno, než půjdou do práce, pomůže to lépe zvládnout nadcházející den. Rovněž je dobré mít jednu sbírku schovanou v přihrádce v autě a číst si ji v dopravní zácpě. Na Islandu platí, že autora nebereme vážně, dokud nenapíše básnickou sbírku. Taková kniha se může snadno stát bestsellerem, což v zemi s 340 tisíci obyvateli znamená prodat deset tisíc výtisků. Moje další dvě knihy budou romány, ale pak bych se ráda vrátila k poezii.

Před několika lety jste konvertovala ke katolicismu. Co vás k tomu vedlo?

Žila jsem deset let v katolických zemích. Nejprve v Itálii a poté ve Francii, přitom jsem měla mezi přáteli několik mnichů. Mezi nimi třeba básníka nebo filozofa. Pravděpodobně mě v té době nepřímo ovlivnili. Jako dítě jsem se z nějakého zvláštního důvodu zajímala o svaté. A když mi bylo pět, přečetla jsem životopis svatého Františka z Assisi. Meditace a ticho jsou dodnes důležitou součástí mého života. Ale myslím, že by mě nikdo nemohl označit za dobrou katoličku. Jsem rozvedená a v mých románech sotva najdete nějaké „tradiční“ rodiny. Kromě toho nevěřím v žádnou instituci, včetně církve. Jsem skeptička, která se narodila se silnou potřebou svobody.