08/12/2015 | recenze | Jakub Hromada

Kde se smrti daří

Po dvou letech od vydání 35 mrtvých Sergia Álvareze (Host, 2013) je realita Kolumbie přibližována českému čtenáři v dalším románu, tentokrát v překladu Anežky Charvátové. Třebaže Vásquez patří mezi mladou, kosmopolitní generaci kolumbijských autorů, kteří už nemají potřebu se umělecky vymezovat vůči García Márquezovi, stále je ale v jeho stylu znát důraz na vyprávěcí rovinu románu, která je navíc často až příliš rozvláčná.

Hned v prvním odstavci textu se objevuje prvek magického reálna: ruiny Escobarovy haciendy nechané napospas přírodě připomínající častý alegorický obraz trosek lidského snažení. Útěk exotických zvířat z Escobarovy soukromé zoologické zahrady a odstřel hrocha ohrožujícího své okolí zároveň uvádí čtenáře do až fantaskně bezbřehé kolumbijské reality. Obraz zpustlé haciendy kokainového krále zastřeleného v roce 1993 současně předznamenává časový horizont, ke kterému vyprávění spěje.

hluk

Události spojené s krvavou kolumbijskou minulostí k obyvatelům Bogoty zpočátku románu jen doléhají z televizních obrazovek a vytvářejí tak pocit, že se jich zase tolik netýkají. Aniž by si to vypravěč Antonio Yamarra, univerzitní profesor práva, původně předsevzal, vystupuje z šera zprostředkované informace a míří k vlastní zkušenosti. Další vývoj jej vtahuje do pátrání po minulosti záhadného Ricarda Valverdeho, letce a propuštěného vězně. Seznamuje se s ním krátce před jeho vraždou, při které je sám postřelen. Násilí a utrpení, do té doby procházející přes filtr médií, nečekaně zasahuje vypravěče. Neustávající strach ho izoluje od okolí a narušuje mu vztah s manželkou. Vydává se tak vstříc otázkám, při kterých se čtenáři otevírá nedávná historie Kolumbie (mimo jiné ne vždy legální aktivity členů severoamerických Mírových sborů uvedené větou: „V Kolumbii se všechno líp dělá načerno“ a počátky obchodu s drogami), což ukazuje na formu nového historického románu. Vnitřní konflikt hlavní postavy je současně i vyjádřením potřeby se vyrovnat s otázkami celé své generace (autora od vypravěče dělí jen tři roky), postižené obdobím násilí, podle jehož etap (vražd politiků na zakázku a bombových útoků v Bogotě) identifikuje zlomové body vlastního života.

Při čtení se ale můžeme začít ptát, zdali zvolená forma vyprávění, v němž až znervózňující zdlouhavé popisy kloužou po všedním i exotickém povrchu, nevypovídá také o mělkosti zpracování nebo — shovívavěji řečeno — o obtížnosti přiblížit se k dodnes traumatizujícímu obsahu. Čtenářsky pak vítězí spíše ta první možnost. V jednom momentu je vypravěč vyzván svým psychologem, aby si psal deník a vytřídil zbytečné otázky, „hloupé pokusy chtít vysvětlit něco, co vysvětlit nejde“, od těch podstatných. Spoléháme se tedy, že ty druhé opravdu přijdou, což se ale děje jen náznakovitě. Možným důvodem je i vypravěčův sklon řešit veškeré příznaky bolesti prášky. Slova, jak zjišťujeme, jeho trauma nejsou schopna postihnout. Jen směřují k jeho překročení. Dokládá to Antoniova věta pronesená v naději na manželčin návrat po návratu do prázdného bogotského bytu: „Nebo se ji pokusím přesvědčit, budu tvrdit, že společně dokážeme zlu lépe vzdorovat, že svět je příliš nebezpečné místo, než abychom se po něm potulovali takhle sami.“

Zatímco úvod románu je ukázkou povrchnosti vztahu mezi pozorovatelem a realitou, jejíž naléhavost je tlumena prchavou informací televizního zpravodajství, další vývoj má tendenci k jakémusi pokusu o fenomenologii strachu, k jehož potlačení vypravěč potřebuje zkušenost: „Zkušenost, to, co nazýváme zkušeností, není inventář našich bolestí, nýbrž naučený soucit s cizí bolestí.“ Jestli se mu to ale daří, to nechť už čtenář posoudí sám.

Pokud jde českým redakčním radám o tituly „prověřené“ zahraničními cenami, nabízí se i „hlubší“ vhled do absurdního násilí v románu Los ejércitos (Vojska) Evelia Rosera nebo v českém překladu zcela opomíjené dílo oceňovaného Fernanda Valleja.


Juan Gabriel Vásquez: Hluk padajících věcí, přeložila Anežka Charvátová, Paseka, Praha—Litomyšl 2015