Nedávno v reedici vyšly asi nejznámější Calvinovy knihy: enigmatická Neviditelná města a postmoderní Když jedné zimní noci cestující. Italo Calvino přitom začínal v padesátých letech jako neorealista. Jaká byla jeho tvůrčí dráha?

Calvinovu tvůrčí dráhu lze popsat ve třech kapitolách. Raná fáze je skutečně neorealistická a lze ji vyznačit zhruba lety 1945—1952. Calvino v této době píše o protifašistickém odboji a o poválečných proměnách společnosti. Je to ovšem velmi zvláštní neorealismus: odboj je v románu Cestičky pavoučích hnízd odzrcadlen často nechápavýma dětskýma očima a řada povídek z té doby má spíše lyrický charakter. Od roku 1952 Calvino zkouší nové cesty: publikuje Rozpůleného vikomta, fantastické divertimento na téma polarizace lidské osobnosti na dobro a zlo, a obnovuje tak ve stopách Swifta a Voltaira alegorické možnosti epiky. Zároveň tím opouští půdu neorealismu. V roce 1967 se pak stěhuje do Paříže, spřátelí se s Rolandem Barthesem a Raymondem Queneauem a začne pohlížet na literaturu jako na kombinatorickou operaci.

Calvino měl poměrně dramatické mládí — byl členem odboje, pak komunistické strany, ze které po maďarském povstání v roce 1956 vystoupil. Podepsalo se to na jeho díle?

Určitě. Už jeho raný příklon k neorealismu byl motivován zkušeností z odboje, důvěrou v možnost ovlivnit historický pohyb. Rozchod s neorealismem a „angažovanou literaturou“ měl pak neméně „politickou“ motivaci: byl důsledkem toho, že v jisté chvíli zahlédl za levicovými hesly pouhou cynickou manipulaci. Ten klíčový moment lze přesně datovat: odehrál se právě v onom roce 1956, kdy Chruščov odhalil zrůdnou tvář stalinismu — což byl pro početné italské komunistické intelektuály obrovský šok — a vzápětí potlačením maďarského povstání podal důkaz, že na stalinském imperialismu se nic nemění. Tehdy napsal Calvino Barona na stromě, svůj nejlepší „alegorický“ román, jenž je explicitním odmítnutím komunistických dogmat. Jeho hrdinou je mladík, který se nehodlá podřizovat kolektivistické ideologii, přestěhuje se na stromy a z takto nabyté svobody si vybuduje individuální morálku.

Italo Calvino byl členem Oulipa, Dílny potenciální literatury, sdružení literárních vědců, matematiků a spisovatelů, mezi něž patřil například zmíněný Raymond Queneau. Byla pro jeho tvorbu teorie nějak určující?

Nesporně, zmíněné pojetí literatury jako kombinatorické operace mělo v Oulipu (Ouvroir de littérature potentielle) svou nejvýznamnější instituci. Členové Oulipa nesmírně zdůraznili technické aspekty tvorby a prověřovali na konkrétních textech, jak jsou jejich sdělení modifikována zvenčí zaváděnými omezeními. Byli to velcí experimentátoři — a také Calvino je, zejména v závěrečné fázi své tvorby, velký experimentátor. Hlubší smysl oulipáckých travestií tkvěl v upozornění, že sféra formy není prostorem otročení pravidlům, ale prostorem bezbřehé svobody. Myslím, že právě toto muselo Calvina silně oslovit. Ale ani u Queneaua, ani u Calvina neplatí, že by zájem o formální aspekty generování textů naprosto převážil, už jsem o tom ostatně mluvil. Oba sice vytvářejí nerealistické — přesněji nemimetické — narativní konstrukce, ale nechávají je obrůst překvapivě výživným epickým masem.

02/01/1981. Italo Calvino, Italian writer.

Italo Calvino, foto: The Book Haven

Dá se Calvino označit za postmodernistu?

Postmoderna je velmi přibližný pojem, nemá ani jasné časové hranice, ani jasnou definici. Záleží na tom, co si do něho vložíte. Pokud budete pokládat za charakteristické prvky postmoderního psaní využívání starších textů, vytváření palimpsestů, míšení vysokých a nízkých žánrových paradigmat, zvýšenou intertextualitu, zálibu v citátu a aluzi, jazykovou hru apod., najdete toho v Calvinovi dost, co by ho do této škatulky zařazovalo. Ale podle mne je více toho, co ho z těchto souvislostí vyvazuje: smysl pro historickou dimenzi příběhů, zmíněný alegorický princip, jenž v sobě pravidelně nese určitou potřebu hodnotového soudu, zájem o psychologickou empirii románových postav. V poslední fázi své tvorby Calvino skutečně rozvíjí vizi literatury jako permutační operace, jako neustálé recyklace omezeného počtu fixních prvků. Ale kdesi řekl, že spisovatel by měl usilovat o to, vytvořit takovou kombinatorickou řadu, která tu ještě nebyla. Literatura pro něho v žádném případě není pouhá nezávazná hra, právě naopak, je přesvědčen, že určité naprosto zásadní věci nám může sdělit jenom ona. Na jednom místě románu Když jedné zimní noci cestující se říká, že správný čtenář zaslechne z knihy hlas, který přichází z nějakého místa za ní, za všemi technickými konvencemi svazujícími vyprávění a přináší něco, co dosud nebylo řečeno, co svět na sebe dosud neprozradil a pro co dosud neměl slova.

Calvino také dlouho působil jako redaktor v nakladatelství, ohmatal si tak literaturu úplně ze všech stran. To se projevilo i v románu Když jedné zimní noci cestující, který je oslavou čtení a čtenářů. Co pro něj znamená čtenář a čtení?

Čtenář je pro něho neméně důležitou figurou než autor. Bez čtenáře by ve skutečnosti žádné literatury nebylo. V průsečíku psané stránky se setkává vědomí autorovo a vědomí čtenářovo, stránka však ožívá zejména díky tomu, co do ní ze svých citů a životních zkušeností vloží čtenář. Pouze díky čtenáři také texty žijí v čase, neboť nová čtenářská vědomí do nich dokážou vložit nové city a nové zkušenosti. Právě čtenář vrací slova oné skutečnosti, z níž vzešla.

Nakonec i Neviditelná města jsou jakousi oslavou čtení — čtení světa. Lze z jeho hravých próz, v to zahrnuje třeba i alegorickou trilogii Naši předkové, vyčíst nějaký Calvinův světonázor?

Světonázor je možná silné slovo. Ale mimořádně silným tématem je u Calvina protest proti tomu, aby byl svět vykládán černobíle. Pro Calvina neexistuje buď/anebo, člověk i jeho svět jsou sice plní takových polarit — egoismus a altruismus, tělo a duch, svoboda a kázeň —, ale je vždy tragickou chybou, pokud se přikloníme pouze na jednu stranu těchto zdánlivých antinomií. O tom všem mluví už Naši předkové. Pro Calvina je jednoznačně třeba vyjít vstříc obojímu a osobními volbami — přijetími i odmítnutími — vytvořit cosi, co život neredukuje, ale rozšiřuje. A právě o tom by nás literatura měla poučit.