Kdo rozhoduje o tom, co budeme číst

Z nenápadného návyku se vyvinul nezaměnitelný způsob výběru knih. Začalo to tím, že po odvyprávění večerní pohádky dvouapůlletému synovi (poslední měsíc téměř výhradně O Červené karkulce) jsem se zvedl, zhasl, na odchodnou směrem k postýlce řekl: „Dobrou noc“ a vzal si z knihovny či ze stolu knihu. S knihou v ruce jsem za sebou zavřel dveře.

Uplynul týden. Po odvyprávění pohádky, když jsem si ze tmy pokoje žádnou knížku odnést nechtěl, se ozvalo: „Táto, knížku.“ Namítl jsem: „Ale já si dnes nechci číst, budu psát.“ „Ne, táto. Knížku!“ Děti si snadno navyknou na rituál! A tak nyní každý večer ve tmě šmátrám na polici a nahmatávám hřbety knih. Vytahuji je po jedné, aniž bych věděl, co mě čeká.

Vím, že sahám mezi básnické sbírky, ale knihy nemám roztříděné systematicky. A tak jsem poslední měsíc po večerech četl básně Skácelovy (Metličky), Zahradníčkovy, Listopadovy (Curricula), Zábranovy (Stránky z deníku), četl jsem Shakespearovy Sonety, pročítal znovu Holanovu Bolest, ale třeba také nebásnické Meandry Bohumily Grögerové. A když jsem schválně sáhl jinam — ve tmě nevěda přesně kam —, vytáhl jsem knihu oranžovou, plnou neklidu.

Zbyněk Vybíral, foto: Tomáš Hrivňák

Zbyněk Vybíral, foto: Tomáš Hrivňák

O tom, co čtete, někdy rozhoduje vaše malé dítě. I když ho nemáte, rozhoduje o vaší četbě malé dítě; to ve vás. Říká vám: „Ještě knížku, ještě knížku,“ a vy sáhnete po rozečtené, nebo dávno přečtené. V posledních dnech mi syn z postýlky ukazuje, tma netma: „Tu oranžovou, táto.“ Nebo: „Tu tmavě modrou.“ To jak se naučil v příšeří pojmenovávat barvy a jejich odstíny. A tak „musím“ (jistěže nemusím) sáhnout po oranžové Knize neklidu od Pessoy, nebo vytáhnout sebrané tmavě modré Skácelovy Básně. Svazek, který obsahuje sbírky z osmdesátých let, básně odlité do ztraceného vosku mého vlastního mládí. Sbírky vydané v letech 1981, 1983, 1984 jako by tvořily jakési literární povědomí, připadají mi, jak se říká, důvěrně známé. Díky dítěti jsem nedávno podruhé přečetl Rukopis Bohumily Grögerové, mnohem pozorněji, mnohem vyladěnější na její téměř slepecký text. Asi jak se stáří nepozorovaně blíží… Řeknu vám, ten pokyn dítěte vytahovat z knihovny knihy dávno přečtené má něco do sebe.

Knihy mi ovšem také vybírají psychologové. O introvertech a extravertech, myslí si kdekdo, se obecně všechno ví. Ale to je mýlka. Když loni vyšly v češtině Jungovy Psychologické typy, svazek o pěti stech padesáti stranách, upamatovala nás kniha, že velcí psychologové hodně četli. Vlastní Jungovo rozdělení lidí na introverty a extraverty — myslící, citové, vnímající nebo intuitivní — zabírá v knize jen sedmdesát stran desáté kapitoly. Objemnou knihu zaplňují typy v básnictví, v náboženstvích nebo u Schillera. Kdo z nás čte, prosím vás, dnes Friedricha Schillera? Jung mu věnoval skoro tolik stran jako své teorii. Připomněl mi, že jsem od Schillera dosud nic nečetl. Dobové preference knih se změnily, a ještě v těch preferencích mává paží malé dítě. Schillera si budu muset sehnat, dítě moje.

Ale ještě předtím dětské ruce chtějí vypustit za mnou Asklépiovi kohouta.

Zbyněk Vybíral je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.