Každý, kdo ji tehdy na dvorku viděl, říkal, že za to stojí. Měla půvabně protáhlé kočičí oči, levé sice o kousek delší než to pravé, ale to nebylo na první pohled znát. Byla drobné postavy, dívky z jihozápadu nebývají vysoké. On taky Niou Siao-š’, starší bratr krasotinky Niou Siao-li, měl stejně jenom metr devětapadesát. Budou se k sobě hodit, až spolu půjdou po ulici. Vedle vysoké ženy by bylo hned vidět, že je malého vzrůstu. Jediným jejím nedostatkem byl poněkud hrubý hlas — když otevřela pusu, zněla trochu jako chlap; možná právě proto nebyla upovídaná. Když ji někdo oslovil, většinou se jen usmála; až když se odpovědi vyhnout nemohla, odpovídala nejraději jednoslovně, žádné zbytečné řeči.

„Jak se jmenuješ?“

„Sung Cchaj-sia.“

„Odkud seš?“

„Z provincie XY.“

To byla odlehlá provincie na jihozápadě Číny.

„To je ohromně velký území, ze kterýho okresu?“

„Čchin-chan.“

Kde ten okres leží, tázající nevěděla, takže pokračovala z jiného konce:

„Máš velkou rodinu? Kolik vás doma je?“

„Sedum.“

„Kdo všecko?“

„Bába, děda, táta, máma, bráška, ségra a já.“

„Proč se chceš provdat sem k nám?“

„Jsme chudý.“

„A kvůli tomu se chceš provdat tak daleko od domova?“

„Táta onemocněl.“

Na další otázku už neodpověděla, oči se jí zalily slzami.

„Stejská se ti, co?“ soucitně poznamenala další tázající.

Nevěstu dohodila Siao-li manželka jistého Sina. I ona pocházela z oné jihozápadní provincie. Představila ji jako neteř z matčiny strany a rovnou za ni vyřkla cenu, sto padesát tisíc jüanů. Ta cena neznamenala, že si holku kupují, byl to svatební dar rodině nevěsty, něco jako odstupné, což není proti zákonu. Siao-li vytasila jediný dívčin nedostatek — chraplák — a začala smlouvat: sedmdesát. Tetka Sinová vyletěla, spráskla ruce a spustila, že třetí syn rodiny Ku si předloni taky přivedl ženu z provincie XY, co měla zaječí pysk, a i když jí ho odoperovali, stejně to bylo vidět, hlavně když se smála nebo brečela, a vysolil za ni sto dvacet; no a druhej syn od Wuů si loni našel ženu taky z jihozápadu, jenom z jiný provincie, byla rozvedená s děckem, a i ta ho stála sto deset; takže oni pod sto třicet nepůjdou, i na sto třicet kejvnou jenom proto, že rodina je v nouzi, táta od holky má nemocný ledviny, několikrát měsíčně musí na dialýzu, naléhavě potřebujou peníze; a prej jestli nechce její rodina, nevadí, starej S’ se už vyslovil, je ochotnej vypláznout sto čtyřicet, jenomže je mu už přes padesát a neteři je jednadvacet, a to by byla škoda, kdyby takovou mladou květinku urval padesátiletej chlap, to svý neteři udělat nechce, nemá přece srdce z kamene. Siao-li se ale nedala a dál tlačila cenu dolů, že je holka drobná a malá. Nakonec se zasekly jedna na devadesáti a druhá na sto deseti. Siao-li se otočila, že teda půjde, když vtom se do věci vložila sama nevěsta:

„Kolik mu je?“

„Komu?“ podivila se Siao-li.

„Bráchovi.“

„Jednatřicet.“

„A tobě?“

„Dvaadvacet,“ udiveně odpověděla Siao-li.

„Máš někoho?“

„Příští měsíc se vdávám.“

„Kdo další…“

Siao-li pochopila, na co se ptá:

„Táta s mámou nám před osmi lety umřeli, doma ti nikdo poroučet nebude.“

„V jednatřiceti…“

I teď Siao-li pochopila, na co naráží:

„Byl už ženatej, rozvedli se, má čtyřletou dcerku.“

V tu chvíli spráskla tetka ruce podruhé:

„Vidíš, na to bych zapomněla, druhý manželství a s outěžkem!“

Ale Sung Cchaj-sia si jí nevšímala:

„Kdo koho opustil?“

Siao-li ta otázka opět překvapila, ale po pravdě odpověděla:

„Brácha odjel na čas z domu za prací a švagrová si našla jinýho.“

V tu chvíli ji dotyčná zatáhla za rukáv a k překvapení všech vyhlásila:

„Sto a jdu s tebou.“

Tetka ji ale nechtěla pustit:

„To je málo, nikam nepůjdeš.“

Na to nevěsta suše prohlásila, že rodina Niouových za slevu deseti tisíc stojí, a na tetčinu otázku začala vypočítávat jejich přednosti: zaprvé rodiče zemřeli a sestra se za měsíc vdává, doma bude svou vlastní paní; zadruhé muže opustila žena, to znamená, že muž bude mírné povahy; zatřetí dcerce jsou teprve čtyři, ještě dlouho nebude dělat potíže; začtvrté si nechce vzít padesátiletého chlapa — toho starého S’. Siao-li ji poslouchala a nevěřila svým uším. Jednak ji překvapilo, že má holka ve všem pravdu, avšak ji samotnou to dosud nenapadlo, což znamená, že ta holka má pod čepicí, zadruhé o svém budoucím životě očividně přemýšlela a ví, co chce, takže si bude umět v každé situaci poradit. Její bratr Siao-š’ naopak neví, co chce. A ona se za měsíc odstěhuje k manželovi, bratr bude vedle sebe potřebovat někoho rozhodného.

A tak si Niou Siao-li přece jen nevěstu odvedla domů do Niouovic, aby se na ni bratr mohl podívat. Podíval se nejen ženich, podívala se i půlka vesnice, sousedé zaplavili celý dvůr. Když se zevlouni dost vynadívali, vyptali a odešli, posadila Siao-li nastávající do pokoje ve východním křídle a bratra odvedla do hlavní místnosti, aby se domluvili.

„Tak co?“

„Jak mám asi takhle na první pohled poznat, jestli má ňákou vadu?“

„Tak když žádnou vadu nevidíš, máme vybráno.“

„A nemůžem se ještě porozhlídnout? Dyť nespěcháme.“

„Za měsíc se odstěhuju a kdo ti bude vařit, tobě a Hrdličce?“

Hrdlička byla ta bratrova čtyřletá dcerka. Siao-š’ ale váhal:

„Má hlas jak chlap.“

Siao-li docházela trpělivost:

„S hláskem jako konipásek by stála sto pade, máš snad tolik?“

Bratr svěsil hlavu a odmlčel se.

„To jsem dopad,“ řekl po chvíli ticha. „Takže podle tebe si mám ženu koupit, a ještě k tomu přespolní? Co si o mně pomyslej sousedi?“

„Však si žádnou kupovat nemusíš, ale to bys musel zvednout zadek a ňákou si sám najít.“

Opět se rozhostilo ticho.

„I kdybych nakrásně souhlasil,“ zabrblal po dlouhé odmlce Siao-š’, „sto tisíc je pěkná pálka.“

Loni přestavěli celou hlavní část domu, z rodinných úspor jim zůstalo nanejvýš dvacet tisíc, to oba sourozenci dobře věděli.

„O prachy se nestarej.“

Po té větě se Siao-li odebrala do východního křídla, kde se dohodla s nastávající, že se zatím vrátí do vesnice Sinů a počká si na peníze. Pak sedla na kolo a vyrazila do městysu za svým snoubencem. Niou Siao-li a Feng Ťin-chua se znali ze školy. Po škole si Feng otevřel v městysu opravnu motorek.

„Potřebuju si půjčit osmdesát tisíc,“ oznámila snoubenci, jen co vešla.

Ten měl zrovna rozdělanou motorku, ruce umazané od oleje:

„To není zrovna málo. Ani celá dílna nemá takovou cenu… Víš vůbec, kolik vynese taková oprava jedný motorky? Ne víc než pár desítek jüanů.“

„Můžeš si půjčit,“ nechtěla se nechat odbýt Siao-li.

„Na co je vlastně potřebuješ?“

„Pro bráchu, na manželku.“

„Když si půjdu půjčit,“ zaskočeně namítal dál její nastávající, „budou chtít vědět, kdy to vrátím, a co jim mám říct?“

„Až budeš mít.“

„Kdy budu mít?“

„Ještě sis ani nepůjčil,“ rozzlobila se Siao-li, „a už se vykrucuješ, co seš to za chlapa?“

„Když nebudeš mít ty,“ dodala po chvilce, „vrátím to já, spokojenej?“

„A víš co,“ napadlo ji ještě, „neber to jako půjčku mýmu bráchovi, ale jako svatební dar rodině nevěsty, co ty na to?“

Pak se otočila a byla pryč.

Odpoledne nasedl na kolo pro změnu Feng Ťin-chua a vyrazil do Niouovic, aby Siao-li dovezl sedm tisíc.

„Tohle jsem nasbíral u strejčka, tety a druhý tetičky… vzal jsem zavděk aspoň tím, co bylo, nikomu se doma neválej haldy prachů ladem.“

Siao-li hleděla na bankovky s nelibostí:

„To jsem si teda našla toho pravýho! Měla jsem mít rozum a najít si ňákýho bohatýho.“

„Takhle narychlo…“ zrudl Feng.

Siao-li dál nemarnila čas, sedla znovu na kolo a zamířila zpátky do městysu, tentokrát za lichvářem Tchuem, majitelem soukromého peněžního ústavu. Tchuova mladší sestra bývala její spolužačka. Jednou před lety si šla Siao-li hrát k Tchuovým domů, Tchu Siao-žuej ji uviděl a padla mu do oka, načež jí asi půl roku nadbíhal. Už tehdy se Siao-li zdálo, že je z něj na sto honů cítit švindl, takže se rozhodla pro jiného spolužáka, pro Fenga. Připadal jí jako hodný a slušný kluk, to ještě nevěděla, že za dobrotu si člověk nic nekoupí. O Tchuovi se vědělo, že jede v soukromých půjčkách, na krámu měl ale vývěsní štít s nápisem Čajovna v pavilónu orchidejí. Siao-li vešla do orchidejového pavilónu a uviděla majitele pohodlně opřeného v mahagonovém vyřezávaném křesle, jak chytá lelky.

„Hele, Tchu, půjčíš mi osmdesát tisíc?“ Siao-li nikdy nechodila kolem horké kaše.

„Ale jistě, služebníček, náš zákazník, náš pán,“ přitakal pan bankéř. „A k čemupak je potřebuješ?“

„To není tvoje věc.“

„Tak aby bylo mezi náma jasno, slečinko, tříprocentní úrok, splatnost do roka.“

„Dyť jsme starý známí, s tvojí sestrou jsme chodily do školy,“ namítla Siao-li.

„Šlo by to i bez úroku, ale s podmínkou.“

„S jakou?“

„Vyspíš se se mnou.“

„Vyspi se s vlastní ségrou.“

„Dobře, tak s jinou podmínkou.“

„S jakou?“

„Dvě procenta a můžu tě políbit.“

Niou Siao-li mu nastavila tvář. Tchu se k ní naklonil, a jak se blížil k jejímu obličeji, popadl oběma rukama její hlavu, otočil si ji k sobě a zajel jí jazykem do pusy. Když se Siao-li konečně vyprostila z jeho sevření, odplivla si:

„Chlíváku.“

Ještě to odpoledne dorazila Siao-li do Sinovic a před manželkou starého Sina předala dohodnutých sto tisíc jüanů novopečené nevěstě Sung Cchaj-sia. Pak se všechny tři vypravily společně do městysu, Niou Siao-li počkala venku, zatímco Sung Cchaj-sia s tetkou Sinovou vešly do banky, aby poslaly peníze rodičům nevěsty. Když byla transakce dokončena, vrátila se tetka Sinová domů a Siao-li odvedla Cchaj-sia s sebou do Niouovic, kde nevěsta a ženich téže noci v hlavní části domu stvrdili svou manželskou smlouvu naplněním manželství. Siao-li s Hrdličkou spaly ve východním křídle.

Druhý den se u snídaně Niou Siao-š’ šťastně usmíval od ucha k uchu a Siao-li spadl kámen ze srdce.

Pět dnů nato však k údivu všech novopečená švagrová beze stopy zmizela.

Překlad Zuzana Li


Vychází v nakladatelství Odeon.