Když rabi cigánil

Jádrem vypravování je příběh Theodora Blumendorfa (Mošeho), který se na sklonku osmdesátých let minulého století rozhodne emigrovat ze socialistického Československa do západního Německa. Zde se během čekání na azyl v utečeneckém táboře seznámí s psychiatrem s českými kořeny Rubenem Altschulem. Náhodou mu pomůže obejít uměle vytvořený psychický blok jednoho pacienta, který se po čtyřiceti letech začne rozpomínat na svůj válečný příběh, čímž se stává nebezpečným pro Altschulova nadřízeného, profesora Jacobiho, a ohrozí život svůj i všech lidí okolo sebe. S tím do hry vstupují KGB, Stasi, StB, úklady (a láska, samozřejmě), falešné úmrtí, vraždy, věznění, útěky; děj se uzluje, rozbíhá a paralelně větví, Moše pátrá po svých předcích, kteří byli zapleteni do krádeže mystického poháru patřícího původně Koptům (a který je spjat dokonce i s plukovníkem Kaddáfím), rozpomíná se na své předchozí životy, nachází vnitřní cestu ke svému paralelnímu dvojníkovi, má sehrát ústřední roli v předání moci připravovaném StB. Moše i Ruben se proti své vůli stávají jakýmisi ahasverovskými vyhnanci, zažívajícími svůj individuální exodus, v němž se pomyslnou zemí zaslíbenou stávají události 17. listopadu 1989, jimiž kniha končí.

Všechny žánry sem

Je velmi nesnadné definovat, kam Altschulova metoda patří z hlediska žánrového, neboť je postmoderní koláží ecovského typu, v níž Sidon neokázale využívá hloubku svého vzdělání a vědomostí z nejrůznějších oblastí lidského poznání. Anotaci na záložce pracující s rámcem politického a psychologického thrilleru lze brát stejně vážně jako „Několik slov o autorovi“, představujících Chaima Cigana — tedy jako součást hry, součást fiktivního světa, v němž Muammar Kaddáfí ovlivňuje zásadním způsobem českou politiku a 17. listopadu 1989 je neděle. Ano, přítomnost prvků příznačných pro oba typy thrilleru nelze zpochybnit, ale to z celku ještě nedělá představitele jednoho z nich (případně obou). Text je navíc prosycen specificky židovským humorem a ironií, které spolehlivě otupí ostří gradující zápletky, tolik nezbytné pro thrillery, přesto o napětí a zvraty typické pro dobrodružnou literaturu není v knize nouze. Objevují se ovšem i postupy kriminální, vědeckofantastické a odborné literatury. Mozaikovitost či kolážovitost je nosným principem výstavby celé knihy. Sidon opulentně mísí a propojuje historické epochy v rozpětí několika tisíců let, skutečnou historii s historií, jež se nestala, dějiny osobní s dějinami velkými, vážná témata s humornými a anekdotickými, reálné postavy s postavami smyšlenými či s halucinačními výtvory narušené psychiky, exkurzy etymologické s filozofickými, genealogickými, psychologickými a teologickými. Pohrává si též s teorií paralelních vesmírů, v jejímž důsledku nachází základní příběh svou variantu ve světě „za zrcadlem“, kde se objevují tytéž postavy, ale v jiném postavení a často i s jinou variantou jména (například Ruben Altschul se v paralelním světě objevuje jako Reuven, tedy v hebrejské podobě; Gustáv Husák se pro změnu stává nikoli komunistou, ale fašistou, jehož působení je však stále stejně destruktivní). Autor si pohrává s vírou v minulé životy a reinkarnací, děj skáče z NSR do ČSSR, USA, Maďarska, Rakouska, Libye. Čtenář se zkrátka ocitá na vypravěčské hostině ve světě, kde je možné servírovat vše, záleží jen na autorovi — demiurgovi.

Prazáklad vší totality

Silnou stránkou textu je zobrazení těch postavy, které jsou nositeli židovství (a které si nelze neoblíbit) — Sidon otevírá četné průhledy do jejich psychiky, bohaté kultury a náboženských tradic. Zobrazuje je s porozuměním a soucítěním, komplexně, v jejich rozporuplnosti — v momentech naplnění, štěstí, ale i plné pochyb o sobě, své komunitě, světě i Bohu. Zde se nachází i dle samotného Sidonova vyjádření jádro toho, proč knihu psal pod pseudonymem, neboť „nelze přejít mlčením, že pro rabína se psaní takovéhle beletrie skutečně nehodí. Být rabín je určitá škatulka, která má svoje pravidla, podle kterých je střižena“. A opravdu si lze jen těžko představit, že rabín ve své (byť beletristické) knize přinese tezi o tom, že všechny totalitní ideologie (včetně nacistické) mají prapůvod v Mojžíšových idejích, jakkoli právě židovská kultura a myšlení si v paradoxech a zpochybňování libují a dokážou do svého „masa“ řezat velmi hluboko. Nutno podotknout, že v těchto momentech Altschulova metoda navazuje na to nejlepší, co světová židovská literatura přinesla (nejen pražskými motivy aluduje Meyrinka, lze však vycítit i blízkost prózám Potokovým či Bellowovým).

Stejně tak brilantně ovšem Sidon dokáže charakterizovat i postavy ostatní, nežidovské, potažmo národní celky. Hned ve druhé kapitole knihy deskribuje postoje Němců k vlastní odpovědnosti za události druhé světové války — ve svém vyznění až brutálně přesně odpovídají postojům Čechů k jednačtyřiceti letům komunismu: „Dostává-li svůj plat a má zajištěnou kariéru a penzi, bude věrně sloužit vlasti, byť by nahoře rozkazoval sám Lucifer.“ (Je zkrátka vidět, že sdílíme jeden společný kulturní prostor.) Ani při zobrazování odpudivých typů (estébáci Wagner, Auředník, Ludmila) však nezazní odsudek, je cítit spíš snaha porozumět, pochopit. V rámci mystifikační hry navíc autor do textu umisťuje indicie umožňující rozpoznat reálné předobrazy některých postav, například Moše má sehrát tu roli, která v reálném 17. listopadu 1989 připadla agentu StB Ludvíku Zifčákovi, v Monice s kulatým obličejem a knírkem pod nosem, distribuující prohlášení VONS, zase nelze nerozpoznat Petrušku Šustrovou. Sidon v již citovaném rozhovoru podotýká, že také genealogické pasáže v knize přítomné nesou stopy jeho rodinných kořenů.

Babylonský apetit

Je nutno pochválit i jazykovou stránku knihy, jejíž čeština je košatá, blyštící se mnoha fazetami (včetně historické — veleslavínské češtiny), přičemž se nevyhýbá ani slovům profánním a vulgarismům: „Jsem hodně liberální, ale nevidím rád, když židovské holky šukají gojové.“ Text je však bohatý i na četné germanismy, rusismy, hungarismy a také jidiš a hebrejštinu. Ta se pochopitelně z cizojazyčných prvků vyskytuje nejčastěji — pohodlnější čtenář by zřejmě přivítal slovníček, nicméně naprostá většina výrazů je dostatečně objasněna. K tomu napomáhají i již zmíněné etymologické a onomastické exkurzy, které se spolupodílejí na budování oné pověstné „dvojí úrovně estetického vnímání“, tolik příznačné pro postmoderní literaturu.

Na základě výše napsaného by se tedy mohlo zdát, že Altschulova metoda je po všech stránkách povedenou knihou. To se však bohužel nedá jednoznačně prohlásit. Ač složená namnoze z pečlivě vycizelovaných částí, jako celek příliš nefunguje, postrádá totiž soudržnost. Větvení dějů působí místy trochu chaoticky a svévolně, je řízeno jen vypravěčovým nezřízeným apetitem. Některé dějové linie zůstávají nedořešeny, příběh v závěru ztrácí gradaci a tah — jako by si Sidon, unesen silou vlastní fabulace, příliš nelámal hlavu s celkovým tvarem a vyzněním textu. Čtenář tak sice může neustále nad něčím žasnout, ale jen těžko se dobere odpovědi na to, kam kniha směřuje. Možná je to dáno i tím, že jde o první díl chystané tetralogie, který udává budovanému celku jakýsi základní akord, a teprve další části dotáhnou vše do kýženého tvaru (a stavu). Pokud ano, lze tři chystané díly očekávat s netrpělivou radostí, pokud ne, tak spíš s obavami z nenaplněné příležitosti.

Chaim Cigan: Kde lišky dávají dobrou noc I. Altschulova metoda, Torst, Praha 2014