Když se punker usadí

Oceňovaného a vyznamenávaného Iana McEwana není nutné dlouze představovat. Makabrózní „básník perveze“, jenž si po úspěchu románu Betonová zahrada užíval roli milovaného enfant terrible britské prózy, je však již, zdá se, definitivně pryč. Jeho místo zaujal kultivovaný intelektuál dumající nad existenciálními otázkami z pohodlí vkusně zařízené pracovny.

Takovým se alespoň zdá být McEwan po téměř čtyřiceti letech psaní, v nichž se od vyprávění o nemorálnosti společnosti nenápadně a pozvolna posunul na opačnou stranu k hledání hranic osobní morálky. Ve své poslední knize Myslete na děti!, kterou do češtiny přeložil Ladislav Šenkyřík, tuto svoji novou roli potvrzuje.

Stejně jako v předchozích autorových dílech z poslední doby se zde čtenář setkává s úspěšnou a vzdělanou hlavní hrdinkou, tentokrát respektovanou soudkyní Fionou, jejíž záviděníhodně spořádaný život je znenadání narušen nejen manželskou krizí, ale snad ještě hlouběji případem dospívajícího chlapce umírajícího na leukémii a ve jménu víry a učení svědků Jehovových odmítajícího podstoupit dostupnou a účinnou léčbu. Fioniným úkolem je spravedlivě rozhodnout mezi záchranou života a zdravím dítěte a právem každé osoby na náboženské vyznání a přesvědčení o tom, co je správné. Pro mnohého spisovatele by tento námět byl dostačujícím předmětem vyprávění, ale McEwan nepatří mezi mnohé. Přibližně po třetině knihy je totiž vše uspokojivě vyřešeno a příběh by mohl skončit — jenže nekončí. Racionálně uspořádaný svět, který beze zbytku naplňoval Fionin dosavadní soukromý i profesní život, je po setkání s nemocným chlapcem, jemuž její rozhodnutí vnutilo život a zdraví podle rozumových představ o jeho kvalitách, otřesen směsicí racionalitě se vzpírajících dojmů, prožitků a emocí. Ne vždy je správné rozhodnutí zárukou štěstí a dle příkazů rozumu žitý život se stává nesnesitelným jak pro Fionu, tak pro onoho smrti ukradeného chlapce.

Román nabízí mnoho různých čtení a pootevírá dveře nejedné soudobé bolesti — otázkám respektování náboženské svobody (která je zde opatrně reprezentována svědky Jehovovými, ačkoli i vzhledem k autorově angažovanosti v případu Salmana Rushdieho a samozřejmě i s ohledem na současný stav Evropy by se nabízelo k diskusi o akceptování náboženské odlišnosti jiné vyznání), otázkám spojeným s lékařskou etikou nebo pochybnostem o stavu rodiny v civilizací pohlceném západním světě. Myslete na děti! lze číst jako justiční kazuistiky svého druhu nebo jako zpověď o niterném boji mezi odpovědností vůči rozumu a neúnosností svobody volby. I přes tuto obsahovou bohatost a již samozřejmé formální a vypravěčské mistrovství autora však román v McEwanově tvorbě nepředstavuje nic víc než „jen“ další vrchol do umírněně nížinaté krajiny klesajícího pohoří jeho psaní. Hraniční bizarnost děje, kterou známe z předchozích McEwanových děl, se zde nekoná. Bouře přechází do nitra postav, často zůstává i nevyjádřená (například v opomíjení linie vyprávění dalšího osudu uzdraveného chlapce, u kterého tuší čtenář jen na základě kusých zpráv průběh v mnohém obdobného vnitřního boje, jaký sleduje u soudkyně Fiony). Témata, která McEwan zpracovává, už nejsou představena v kulisách mezních situací, ale v případech, které spíše potvrzují stávající společenský status quo. V tomto smyslu se ze zlobivého dítěte stal pokojný filozof. Román Myslete na děti! zůstává výbornou, nicméně nepřekvapující knihou nepřekvapivě výborného spisovatele. Z vod jeho příběhu se čtenář i přes hloubku témat nevynořuje lapaje po dechu, ale vyplouvá na hladinu klidně a pokojně. Sice osvěžen, nicméně bez divoce tlukoucího srdce.


Ian McEwan: Myslete na děti!, přeložil Ladislav Šenkyřík, Odeon, Praha 2015