13/06/2020 | téma | Petr Nagy

Když si člověk počká. Debutant #1 o Vratislavu Kadlecovi

Vratislav Kadlec není právě typickým literárním debutantem. Tím spíše je třeba jeho překvapivě vyzrálé tvorbě věnovat pozornost. Devětatřicetiletý nakladatelský redaktor a oceňovaný překladatel knih pro děti a mládež na sebe coby spisovatele loni upozornil povídkovou sbírkou Hranice lesa (Argo 2019), která mu vynesla nominaci na jednu z cen Magnesia Litera 2020. Přinášíme jeho profil v rámci nového seriálu o českých debutantech.

Rodák z Hořovic vystudoval dnes již zaniklou Soukromou vysokou školu Josefa Škvoreckého v Praze, známější pod názvem Literární akademie, jež u nás patřila k průkopníkům, co se týče výuky tvůrčího psaní. Absolventkou Literární akademie je rovněž spisovatelka Ivana Myšková, se kterou je Vratislav Kadlec již deset let ženatý.

Vratislav Kadlec, foto: Hospodářské noviny, Lukáš Bíba

Z Kadlecova pozdějšího působení nelze opomenout roli šéfredaktora měsíčníku pro světovou literaturu PLAV v letech 2012—2014. Značné renomé si Kadlec vydobyl jako překladatel z angličtiny, a to především knih pro děti a mládež. Hned dvakrát obdržel prestižní ocenění Zlatá stuha, udílené Českou sekcí IBBY — v roce 2016 za překlad knihy Cirkus zlodějů a tombola zkázy od Williama Sutcliffa a v roce 2019 za překlad knihy Král Vrkú od Adama Stowera.

Dlouhé ohmatávání

Ačkoli knižně debutoval teprve loni již zmíněnou knihou Hranice lesa, kratší prózy publikoval Vratislav Kadlec již dříve časopisecky. To se týká i většiny povídek z dotyčného souboru, přičemž jedna z nejstarších, nesoucí woodyallenovský název „Vedlejší příznaky“, se objevila dokonce v jedné z povídkových antologií vydávaných nakladatelstvím Listen, konkrétně v knize Tajemství stržené masky (2011).

Sám Vratislav Kadlec ovšem přiznává, že píše velmi pomalu a rozhodně nepatří k disciplinovaným autorům, kteří denně plní předem stanovené penzum práce. „Jsou různé druhy autorů, někdo sedí nad papírem a píše a v těch slovech se mu teprve vytváří ta literatura, já mám pocit, že patřím spíš k tomu autorskému typu, kdy vlastně většinu práce na textu udělám ještě před tím, než si sednu k tomu papíru. Zvolené téma promýšlím, ohmatávám ho z různých stran a potom, když už v tom mám jasno a vytvořím si představu o té povídce, tak si teprve sedám k vlastnímu psaní, ale v tu chvíli už mám třeba ze dvou třetin hotovo. Ovšem to ohmatávání mi někdy trvá dost dlouho.“

Navíc jej zkušenosti dlouholetého redaktora vedou k tomu, aby jako autor nic neuspěchal a nechal chystanou knihu dozrát: „Občas ve mně převládl takový dojem, že těch knížek a toho psaní je vlastně trochu moc a že není úplně nutné za každou cenu k tomu něco přidávat. A že když si člověk počká, až to za to bude stát, tak to pak bude mít větší smysl.“

Kniha vyšla v nakladatelství Argo, které vydává i řadu jemu blízkých zahraničních autorů. Nemluvě o tom, že to měl coby obyvatel Žižkova takříkajíc za rohem. J. L. Borgese, jehož jméno se skví v nakladatelské anotaci, sice Kadlec počítá mezi své oblíbené autory, stejný vliv ale připisuje také tomu, že po celé dospívání četl sci-fi a fantasy. Mezi své další oblíbence řadí třeba Franze Kafku, Witolda Gombrowicze či Roberta Musila. Více než konkrétní žánr jej přitom zajímá to, zda se autoři snaží dojít až na dřeň toho, co je kolem nich.

Cosi humorného, cosi podstatného

Kadlecova knižní prvotina obsahuje celkem sedmnáct povídek různého stáří i rozsahu. A ve shromážděných prózách se odráží sebejistota autora, který se literaturou profesně zaobírá již drahně let, a rozhodně netrpí běžnými začátečnickými neduhy.

Kadlecova kniha nabízí působivě široký rejstřík témat, žánrů i vypravěčských forem, jeho texty jsou stylisticky vytříbené a prozrazují, že máme co do činění s autorem obdařeným bohatou imaginací a zálibou v absurdním humoru. Navzdory často humornému ladění však dotyčné prózy nezřídka vypovídají cosi podstatného o komplikovaných mezilidských vztazích, o naší neochotě vystupovat z navyklých rolí a také o tragických omylech, které pramení z naší neschopnosti nahlédnout do nitra někoho jiného.

Vratislav Kadlec a Ivana Myšková budou hosty letošního ročníku Měsíce autorského čtení

V první řadě se však jedná o příběhy nadmíru poutavé a zábavné, oplývající neotřelými zápletkami i — převážně mužskými — hrdiny. Všechny tyto rysy můžeme ocenit především v případě delších povídek, kde autor mohl svůj originální námět řádně vytěžit, byť leckdy nad ohledáváním vážných témat mírně převáží radost z čiré fabulace.

Tím se ostatně vyznačovaly i některé povídky jeho manželky Ivany Myškové z její druhé knihy Bílá zvířata jsou často hluchá. Není proto divu, že autoři sdílející kromě domácnosti i podobnou poetiku a sklon k absurditě plánují společné dílo, a sice knihu pro děti.

Nyní se ovšem pozornost Vratislava Kadlece i jeho čtenářů jistě upírá k datu 31. srpna, kdy budou vyhlášeny výsledky letošního ročníku soutěže Magnesia Litera. Kniha Hranice lesa si totiž ocenění rozhodně zaslouží, i když to v konkurenci obdobně vyzrálého Tapetáře od Emy Labudové nebude mít lehké.