22/11/2021 | komentář |

Když slezským nonstopem létají půllitry slov…

Tento text měl být vlastně úplně o něčem jiném. Chtěl jsem v něm vzdát hold bojovníku za soužití mezi národy tolik znesvářenými, že byly schopny se po druhé světové válce vzdát i společného prostoru pro život. Místo toho píšu řádky o jiném rozpadu bratrství, kdy jednoho autora ze Slezska poplive jiný před všemi známými za cenu udržení kultu osobnosti.

Měl jsem v úmyslu vyzdvihnout bojovnost Adalberta Stiftera, jehož jméno zaštiťuje nové rezidenční setkávání v Horní Plané, které pro básníky připravilo České literární centrum a jehož jsem byl účastníkem. A to bojovnost proti třeštění, které se šířilo mezi Čechy a Němci. Místo toho jako vděčný náhradník původně vybrané rezidentky Anny Brikciusové zacílím na události, které se staly ještě před nástupem na pobyt. A třeštění v nich bohužel hraje hlavní roli. I když není mezinárodní.

Pro nezúčastněné: letní básnický provoz byl „oblažen“ kauzou, kde jsem byl novinářem internetového kulturního deníku Ostravan obviněn z úmyslného plagiátorství v básnické skladbě „Mirčevovy oči“. Měl jsem prý vědomě okopírovat části textů ze čtrnáct let staré knihy jistého (mnou) uznávaného autora. Celý spor byl hned od počátku z čistě literárního problému posunut do vyhrocených potíží osobních, ve kterých se místo dotčeného autora ujal katovské funkce výše zmíněný novinář. Proč, to jsem se doposud nedozvěděl. Ale pokusím se celou věc rozklíčovat alespoň pro sebe.

Ondřej Hložek, foto: Nikola Schebestíková

Zběsilost, s jakou se licitovalo o můj literární kredit, byla pro mě o to bolestnější, že se jednalo o osoby, které jsem považoval za své dobré přátele. Tady jsem měl však pocit, že veškeré společné probdělé večery, autorská čtení, těžké životní události a osobní prožitky šly stranou kvůli jedinému cíli. Nenechat sáhnout na vavřínem opentlenou ikonu. Z mého pohledu má tak tento střet jisté generační podhoubí. Jestli jsme ve vlastní tvorbě dohnali autory, kteří v 90. letech měli stejné podmínky pro počátek psaní jako jejich o dost starší kolegové, tak se nyní ukázalo, že jejich strach z toho, že by mohli být nahrazeni, je o dost větší, než sami ve svém podvědomí předpokládali. A strach, to je hybatel spousty negativní energie, která — i když se setsakra snažíte — pod vidinou ztráty kreditu vypluje na povrch.

Na druhou stranu, nikdy jsem se vůči starším autorům nevyhraňoval, spíše jsem je považoval za své blížence, takže má konfrontování s literaturou generačních otců měla spíše kooperační charakter. Doposud. Třecí plochy dosti rostly již v předchozích letech, objevily se u věkových souputníků „zasloužilců“ (viz poslední rozhovor s básníkem Jaroslavem Žilou v deníku Ostravan nebo loňská „kauza“ týkající se Kolářovy knihy vydané v nakladatelství Protimluv). Nyní ale vygradovalo cosi, co nenápadně, ale mohutně rostlo delší čas. Co to bylo? Podle mého jakási podvědomá myšlenka o tom, že básnictví není pro vývoj současné společnosti příliš potřebné, proto je tedy důležité se vymezit alespoň v rámci komunity. Ta je sice už tak dosti malá, ale pokud jste autor, který je hnán rétorikou úspěchu (ať je to překládání do jiných jazyků, zvaní na mezinárodní festivaly, prostor v médiích, nebo postupem času ceny určené za zásluhy…), urvete si všechno, aniž byste se ohlíželi na okolí. Nedej bože na přátele.

Neviním nikoho z toho, že chce být vidět. Jde mi o to, jakým způsobem celá věc proběhla. Že dotyční mají pocit, že jsou „jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi, či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost“. (Jak ve svém projevu v roce 1990 na Konferenci o nenávisti řekl prezident ČSFR Václav Havel.) Možná jde o jakési přecenění sil, nekompaktnost s okolním světem, kde se však personifikuje viník. Ten je ale zástupný a také snadno zaměnitelný. Což dokázaly události předcházející letnímu střetu. Život je ale přece jinde. A je tolik krátký a neměl by být nahlížen jen prizmatem knih. 

Celé to metání půllitry slov tak odhalilo věc, která byla v 90. letech minulého století mezi souputníky v českém básnickém provozu skoro nemyslitelná. Ukázalo se, že se vyčerpal přátelský i tvůrčí proud, který mohl být jistou cestou z krize poezie. Bohužel, vlivem neustálé recyklace témat (na které mám jako autor také jistý podíl) a saháním po velkých slovech a „trnutí“ u každé přehonosně se tvářící banality se z možnosti oživit básnickou scénu stal opakující se, urputně se bránící, nepřesahující chuchvalec nesrozumitelnosti a trapnosti, kdy na rtech místo slova o slově zůstává už jen palčivá pomluva. 

Je dost možné, že celou tuto situaci pomohl dokončit až koronavirový lockdown, kdy někteří starší v básnickém provozu jednoduše zvlčeli a vytvořili si život v iluzi. Celá tato autistická situace ovšem ukázala to, kdo povolil v kolenou a začal se ve smyšleném strachu obávat o vytlačení z kulturního prostoru a kdo zůstal při smyslech. Mě osobně to donutilo přehodnotit vztah k tzv. literárnímu provozu. To, co jsem pokládal za pouto díky příslušnosti k místu pobytu, se změnilo ve skutečný, přiživovaný a škrcený mýtus, který stojí na hliněných nohou. 

Popřemýšlet o pomýleně živeném mýtu Ostravy a okolí mi pomohl i básnický rezidenční pobyt v Horní Plané, rodišti Adalberta Stiftera, autora, o němž jsem vlastně chtěl původně psát. Takhle ctím jeho památku jen povzdechnutím, aby se do podobné situace nedostali žádní další autoři. Protože není nic horšího než soused s obsedantními praktikami, co na vás míří flintou a čeká, kdy podle jeho měřítek zakolísáte…


(Tento text byl napsán pod vlivem osobní lítosti. A v kooperaci s těmito zdroji: BALAŠTÍK, Miroslav. Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století. Brno: Host, 2010; ČEP, Jan. Události a lidé. Praha: Práce, 1991; DUBUFFET, Jean. Dusivá kultura. Praha: Herrmann & synové, 1998; LUKÁŠ, Martin. Básníci jdou do sebe: Sedm hodnot české poezie uplynulých třiceti let. A2: kulturní týdeník, č. 21/2020, s. 4.)


Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Horní Plané, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).