Ke konci jsem hystericky ověřovala jakoukoliv narážku

Neoddělitelnou součástí francouzského literárního a kulturního dědictví je filozofie. Jednou z jejích nejvýraznějších odnoží je poststrukturalismus a sémiologie, znakové, označující, kódující a dekonstruující bakchanálie sedmdesátých a osmdesátých let ztělesněné jmény jako Foucault, Derrida nebo Barthes. Právě smrtí posledního jmenovaného začíná poslední román Laurenta Bineta, proslaveného knihou HHhH, Sedmá funkce jazyka (obě vyšly v nakladatelství Argo) o sémiotické konspiraci, prezidentských volbách a francouzské intelektuální elitě. Hříčku plnou odkazů, mystifikací i skutečných událostí do češtiny převedla překladatelka Michala Marková.

Zajímá vás sémiotika? Spíš jako nadšeného pozorovatele. Kdysi jsem při studiu absolvovala úvod do obecné lingvistiky a několik jazykově pragmatických seminářů, ze kterých jsem nevyšla úplně jako vítěz, ale rozhodně mi z nich zůstala fascinace jazykem jakožto živým, samostatným systémem. A po dvaceti letech se mi to zúročilo! Shodou okolností jsem ovšem své zápisky z univerzity v rámci činění tlustých čar za minulostí vyhodila asi měsíc před tím, než mě potkal tenhle překlad — usoudila jsem, že je už nikdy nebudu potřebovat. Jak potom probíhal překlad Sedmé funkce jazyka? Upřímně si nedovedu to kličkování mezi aluzemi, intertextuálním pomrkáváním a historickými reáliemi představit. Práci mi hodně ulehčila skutečnost, že mě ten text postupně začal strašlivě bavit. Taky jsem už od začátku tušila, že mám být ve střehu a za vším hledat citát. Takže jsem neustále dohledávala, pouštěla si videa, četla dobové články, mohla jsem si naposlouchat dikci reálných postav, najít si konkrétní místa v televizních diskusích, vyhledat fotky z prezidentské pracovny v Elysejském paláci. To všechno je dneska naštěstí jednoduché — a skýtá to velký prostor k prokrastinaci. Jednu pasáž jsem si vyloženě užila: šlo o klíčovou scénu řečnického souboje v závěru, kterou bylo potřeba kompletně přepsat. Je postavená na zvukomalbě a etymologii, a ta etymologická posloupnost se musela v češtině vymyslet jinak. Trochu jsem švindlovala s baltskými jazyky, tak snad se na to nepřijde. Nutno říct, že různé pasáže z Deleuze, Derridy či Foucaulta nebyly úplně triviální na pochopení ani na překlad. Naštěstí jsem měla dvě výhody: byla jsem v kontaktu s autorem, který mi s mnoha zapeklitostmi pomohl, a měla jsem perfektního odborného lektora, ten ze mě zase sňal břímě úvah o těch nejodbornějších filozoficko-lingvistických pasážích. Jedna poloha románu ale zůstane většině čtenářů — a to i těch francouzských — skrytá: některé z citací jsou velice soukromé a já se o nich dozvěděla jen díky komunikaci se samotným Binetem. Najdou se tu třeba repliky z jeho oblíbených filmů nebo prvky z odborných prací a blogů jeho přátel.

Laurent Binet, foto: Tuomo Lindfors

Laurent Binet, foto: Tuomo Lindfors

Projevil se ten přehršel citací nějak i během překládání? Projevilo se to tím, že jsem ke konci hystericky ověřovala jakoukoliv narážku v textu: například když někdo na večírku utrousil poznámku o Lennonovi v přítomném čase, hned jsem panikařila, jestli v tu dobu nebyl Lennon náhodou už mrtvý (nebyl). A netýká se to jen citátů: Binet si na mnoha místech přetvořil k obrazu svému celé kusy reality. Tak třeba závěrečný tenisový zápas ve skutečnosti dopadl jinak, na což jsem — v tenisu se neorientujíc — přišla až v poslední korektuře. Postava A pronáší na pohřbu postavy B smuteční proslov, který v reálu napsala postava B jako nekrolog postavy C… Některé smrti jsou v textu mnohem bizarnější a jinak načasované než v realitě, jiné smrti jsou zase nadmíru bizarní, a přitom zcela reálné. Ale to jsou věci, které není třeba vědět, jen se čtenář může bavit jejich odhalováním. Vystupuje v knize nějaká vaše intelektuální láska? Mám pocit, že každý, kdo prošel humanitním vzděláním, měl nějakou tu aférku s Foucaultem, Barthesem, Ecem apod. To ani ne, já byla vždycky víc přes jazykovou praxi než přes lingvistickou teorii. Spíš jsem se díky tomuhle překladu konečně trochu dovzdělala — třeba pokud jde o turbulentní životní styl Michela Foucaulta nebo o neuvěřitelný osud univerzity ve Vincennes. Pokud v románu vystupuje nějaká má láska, je to nejspíš Centre Georges Pompidou, pro ten dům mám opravdu slabost. Překládáte také knihy Dana Browna, tematicky — konspirací — vlastně blízkého Binetovu poslednímu románu. Najde se u nich nějaký styčný bod, nebo to je prostě náhoda? Ke srovnání s Danem Brownem se nechali zlákat mnozí recenzenti i marketingoví pracovníci, ale já bych to použila maximálně ironicky. Binetova kniha a romány Dana Browna se podobají zhruba tak, jako se navzájem podobají všechny knížky, v nichž jde o konspirace a tajná bratrstva a hodně se v nich jezdí po světě. Víc shod bych tu asi nehledala. Spíš se jedná o zřetelnou poctu Umbertu Ecovi, který tu ostatně dostal velice výraznou roli, o parodickou hru se vztahem reality a fikce, ze které se ke konci knihy až točí hlava. Zpátky k Binetovi — co říkáte na nedávnou filmovou adaptaci HHhH? Řeknu asi jen to, že z mého hlediska to není adaptace — autoři totiž Binetovu knihu očesali na prostý lineární příběh vzestupu a pádu Reinharda Heydricha. Na HHhH je přitom zásadní a nejvýraznější metarovina o vzniku románu, o shromažďování materiálů, o dodatečném zpřesňování faktů, autorovy stesky, že historický romanopisec nemůže měnit osudy svých postav, byť k nim jakkoliv přilnul. Film Smrtihlav je jen prostým popisem historických událostí. Škoda, že se zpracování neujal Charlie Kaufman nebo Christopher Nolan.