Klid pod křídly Albatrosu

Minulý týden přinesl pro český knižní trh jedno velké překvapení. Mediální koncern Albatros Media koupil nakladatelství Vyšehrad. A jako obvykle se vynořily pochyby čtenářů a některých novinářů: co to znamená pro zdejší knižní kulturu? Konsolidace nakladatelského prostředí přitom není největší zdejší problém…

Mohlo se sice krátce zdát, že si novinové články o transakci referující budou hrát s varovnou juxtapozicí slov „nejstarší“ a „největší“. Ale ne: zhusta (ve třech případech ze čtyř) se totiž jen přetiskovala agenturní zpráva a konkrétní novinová redakce si pouze přeuspořádala odstavce a proškrtala či doplnila titulek.

Téma českého knižního trhu asi není zas tak zajímavé; navíc proč dál nějak prověřovat fakta tak objektivní a nezpochybnitelná jako jsou firemní akvizice. Výmluvné přitom je, že principiálně podobná mediální praxe – zkopíruj, zamaskuj (a dál si pracuj na svém) – není neznámá či neplatná ani pro současné české nakladatelské pole. Například šálení severských detektivek, erotických románů nebo třeba omalovánek pro dospělé podlehli mnozí, originálnímu edičnímu profilu navzdory.

Někteří čtenáři Vyšehradu na facebookovém profilu nakladatelství vyslovili přání, že lidé z Albatrosu snad jeho dosavadní tým „nechají pokračovat v práci“. Ředitel skupiny Václav Kadlec opakovaně tvrdí, že Albatros nechce narušovat ediční profily svých sdružených nakladatelství ani prořezávat personální obsazení redakce. Naopak, že jim zajišťuje možnost odfiltrovat předpokládaně nepopulární provozní věci – třeba vymýšlení knižní propagace nebo silové smlouvání s tiskárnami, knihkupeckými řetězci, či zahraničními literárními agenty. Pro tyto všechny je totiž podstatnější řeč peněz než jazyk literatury.

V závěsu za takto laděnými prohlášeními ředitelů se pak stejně často opakuje, že to je sice milé, ale všichni víme, že útěšlivá slova nejsou totéž co vyžadovaná praxe. Když si ale zrevidujeme, jak si nakladatelství shoufovaná v Albatros Media počínala před a po akvizici, věcně adekvátnější se zdá stanovisko Kadlece. Čímž neříkám, že nic nezamlčují – blíž skutečnosti nicméně jsou.

 

Centralizovaně či spolkově?

Britský sociolog médií John B. Thompson, který se od roku 1999 doposud věnuje výzkumu různých aspektů angloamerického literárního pole, v souvislosti s knižními koncerny a jejich začleňováním do širších struktur mediálních a kulturních průmyslů píše o dvou základních modelech – ideálně-typických abstrakcích – jejich vnitřní organizace a jednání. Jde o model centralizovaný a spolkový (zapomeňme na nelibé asociace v postkomunistickém prostoru stále vzněcované).

Oba modely jsou platné v souvislosti s koncentrací horizontální (pro nakladatelský koncern skupování dalších nakladatelství), vertikální (pro nakladatelský koncern skupování dalších subjektů knižního řetězce – knihkupectví, distribuce atd.) či obousměrnou. V případě centralizovaného modelu je rozšiřování podniku uskutečňováno za účelem zvyšování zisku – je-li ediční politika dílčího článku koncernu v rozporu s imperativem peněz, obvykle musí jít stranou. V případě spolkového modelu je rovnováha mezi profitem a tvůrčí svobodou knižních pracovníků pečlivě vyvažována.

Albatros Media se proklamacemi i dosavadní praxí zdá patřit k druhému, spolkovému modelu. Pochopitelně platí, že oba typy jsou spíš hraničními body škály možných kombinací a není ani vyloučeno převrácení jednoho typu do druhého.

 

Edice Vyšehrad

S ohledem na Albatros Media, ale i Euromedia Group nebo méně formalizovanou skupinu kolem Kosmasu a Arga, lze zvážit toto: v současných podmínkách mediálních a kulturních průmyslů jednotlivé nakladatelské značky fungují podobně, jako dříve fungovaly edice. Ediční profilovanost nakladatelství může jeho zařazení do větší skupiny usnadňovat, protože nakladatelství tak má solidní ekonomické zázemí a nemusí honit všemožné literární módy – viz úvodní poznámka o kopírování jinde populárního nebo prostě existujícího, které je doprovázeno minimálními inovacemi a které je přijatým, byť by i neradostným ústupkem k zajištění růstu nakladatelství. Konkurence dalších, podobně uvažujících středních nakladatelství je ve sháňce po populárních, přitom stále inteligentních titulech  totiž ostrá a zahraniční literární agenti ji těžko budou ke škodě své a svých autorů tlumit. Nakladatel v koncernu tak má klid na knížky, kterým především se vždy chtěl věnovat.

Takže proč už všichni nakladatelé vlastně nejsou v Albatrosu? Přestože spolkový model předpokládá vyvažování tvůrčí svobody a ekonomického zisku, současný nakladatelský koncern není totéž co dřívější státní nakladatelství. Pravidla peněz, rychlosti a efektivity nejsou vzhledem k mentálnímu nastavení současné společnosti snadno zanedbatelná a bylo by vlastně pokrytecké nakladatele kritizovat, že jim statečněji nevzdorují. V nakladatelském koncernu mohou být tato implicitní, nediskutovaná pravidla přítomna palčivěji než v malém a středním nakladatelství.

Připočteme-li k jmenovaným imperativům prekarizovanost práce v kulturních profesích a slabou kulturní politiku státu, stupňující se konsolidace českého knižního trhu asi není jeho hlavním problémem. Hypoteticky a snivě, konsolidace vůbec nemusí být problémem – protože velcí hráči mohou zřetelněji usilovat o redefinování podmínek své hry, mohli by iniciovat jisté změny, které by byly prospěšné i mimo okruh jím vlastněných nakladatelství. Například tlačit distributory a knihkupecké řetězce ke změně cenové politiky, která má na podobu tuzemské knižní produkce mnohem větší vliv než vlastnická struktura jednotlivých nakladatelů.

Přesun Vyšehradu do skupiny Albatrosu tak není důvod k panice. Albatros dělá de facto totéž co většina dalších nakladatelů, akorát je víc vidět a víc mu to kazí jméno. Skupováním tradičních značek ani uchováváním jejich autonomie to asi nezachrání, snahou o přepsání dlouholetých pravidel nebo otevíráním diskuze o nich by ale mohl.


Autorka je socioložka.