Zrození slovenského vlastence

Jozef Tiso se narodil 13. října 1887 ve Veľké Bytči na severozápadním Slovensku jako druhé ze sedmi dětí Gašpara Jozefa a Terézie Tisových.

Každý člověk je do určité míry formován dobou a místem, kde se narodil, kde strávil dětství, učil se, hrál si s kamarády a četl první knihy. Jozef Tiso přišel na svět na konci 19. století v okrajové a provinční části Uher, kde většinu původního obyvatelstva tvořili Slováci. Jakákoli věta popisující toto území v dobách, kdy byl Tiso dítětem a dospívajícím chlapcem, bude neúplná a možná i mylná, vytrhneme-li ji z kontextu. Jedině vylíčení celé složité situace těchto oblastí nám může přiblížit kulturní dědictví, jež mu bylo doma, ve škole i na ulici předáváno.

Město, v němž se Jozef Tiso narodil, se v onom roce nazývalo Nagybiccse. Historicky bylo součástí Uherského království, těch území, která nebyla obsazena Turky a která tvořila takzvaný báňský kapitanát. Tato oblast, stejně jako celé Uhry neobsazené Turky, patřila od roku 1515 Habsburkům. Od doby rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 a od vzniku Rakouska-Uherska se Veľká Bytča nacházela v severní části uherského Trenčínského komitátu, jedné z tehdejších správních jednotek.

Oblast Žiliny, kde Tisovo rodné město leží, sousedila s Moravou a etnografové zde nacházejí silné české kulturní vlivy. Žilina se v revolučním roce 1848 stala jedním z nejvýznamnějších ohnisek slovenského národního hnutí. Zdejším slovenským dobrovolníkům se dokonce u Budatínu podařilo zvítězit nad takzvanými uherskými gardami. Maďarizace však přesto rychle postupovala. Zatímco venkov zůstával dál slovenský, města se ve stále větší míře maďarizovala. Ochranou před maďarizací byla především negramotnost, ve venkovských oblastech rozšířená. Proces maďarizace ještě nabral na síle ke konci 19. století, v době, kdy Jozef Tiso vyrůstal. Moderní stát se nemilosrdně rozvíjel — armáda, úřady, pošta, železnice, všechny tyto součásti veřejného života vtahovaly zdejší slovenské obyvatelstvo do osidel maďarského jazyka. Cenou za společenský pokrok, ba dokonce za to, že se člověk mohl stát policistou, listonošem, zaměstnancem dráhy nebo kaprálem v armádě, se stalo užívání maďarštiny. Duchem maďarského patriotismu a pocitem, že maďarské obyvatelstvo plní významnou civilizační misi, byla prosycena i církev, zejména vyšší hierarchie. Jak slovenští, tak i maďarští historici píší o vzniku společenské vrstvy nazývané „maďaróni“. Jednalo se o Slováky, kteří začali mluvit maďarsky i v soukromém životě, ve svých domácnostech. Velmi často k tomu byli vedeni komplexem méněcennosti kvůli svému slovenskému původu (státní správa i školy dělaly vše proto, aby je v tom utvrdily) a stávali se z nich maďarští supervlastenci. Aby toto chování racionalizovali a obhájili, odsuzovali užívání slovenštiny a nacházeli uspokojení ve znevažování Slováků. Z jejich potomků se v dalších generacích velmi často stávali Maďaři, kteří si svých slovenských kořenů ani nebyli vědomi.

Uhry v této době, tedy na konci 19. století, zažívaly zřejmě nejlepší období ve svých dějinách. Země koruny svatého Štěpána měla pocit, že se stává regionální mocností. Rozrůstající se a vzkvétající Budapešť s impozantní budovou parlamentu, novou katedrálou, moderními bulváry a rozšiřující se komunikační sítí byla pro Vídeň výzvou. Završením historické politiky a demonstrací národní hrdosti se staly oslavy „tisícího výročí příchodu Maďarů do vlasti“ a s tím související rozšíření města se smělými urbanistickými počiny — náměstím Hrdinů, výstavbou metra a Széchenyiho řetězového mostu. Pro hrdé Maďary měla politika vůči Slovákům obývajícím území Uherského království velký význam — v liberálních obdobích vycházela maďarská politika z toho, že Slováci jsou odlišní, avšak mohou se stát součástí politicky chápaného maďarského národa; v méně liberálních dobách byla Slovákům jako jediné východisko nabízena maďarizace.

Od sedmdesátých let 19. století docházelo k industrializaci slovenských území v Uhrách. Dosud chudá společnost se rychle modernizovala a bohatla, ačkoli se samozřejmě jednalo o růst blahobytu na poměrně základní úrovni. Zásadní společenský i hospodářský význam měla stavba dvou železničních tratí v tomto regionu: Bohumín (Oderberg ve Slezsku) — Košice, vedoucí přes jižní podhůří Tater a Spiš, a Žilina—Bratislava podél údolí Váhu (na začátku osmdesátých let).

Modernizace a industrializace se dotkly i Bytče. Městečko mělo zhruba 3000 obyvatel, dvě třetiny tvořili Slováci, zbytek více méně rovnocenně Židé, Maďaři a Němci. Ve správě dominovali Maďaři, v řemesle Němci a v hospodářském životě Židé. Není proto divu, že ti ambicióznější ze Slováků se cítili frustrovaní. Vždy se samozřejmě mohli rozhodnout pro kariéru cestou maďarizace a mnozí z nich tomuto lákadlu podlehli. Slovenský venkov žil nuzně, podobně jako na opačné straně Tater, tedy v Haliči, polský venkov. Velkým problémem se stával alkoholismus, s nímž se církev pokoušela bojovat.

Jisté hospodářské oživení nastalo v Bytči díky Leopoldu Popperovi, asimilovanému poněmčenému Židovi, který si na vídeňském dvoře koupil šlechtický titul. Leopold Popper odkoupil od známé šlechtické rodiny Esterházyů takzvaný bytčanský velkostatek dominující nad městem. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let založil baron Popper ve městě pivovar, továrnu na zápalky a pilu. Těm, kteří byli v těchto závodech zaměstnáni, se začalo dařit výrazně lépe. Popperovi se do jisté míry snažili dbát i o město, financovali například vydláždění náměstí.

Severozápadní Uhry, tedy slovenská území, byla tradičně katolická. Zdejší církev byla konzervativní, lidová. Mnozí místní kněží byli Slováci a cítili se být spojeni s prostým lidem. Často se přeli s biskupy, kteří chtěli prostým věřícím pomoci začlenit se do maďarské společnosti a domnívali se, že i kostely by měly být místem, kde se lze učit maďarsky. Kolem roku 1890 se i do Uher dostala ze západní Evropy vlna sporů mezi zastánci liberálních změn na jedné straně a zastánců tradičního modelu církve, dokonce i toho z doby před prvním vatikánským koncilem, na straně druhé. Papež Lev XIII. vyzýval k obraně před sekularizací. Jedním z následků těchto sporů byla výraznější zbožnost žen a vznik rozsáhlé sítě nejrůznějších organizací, například růžencových spolků.

Otec Jozefa Tisa byl řezník. Měl vlastní masnu, což ho — ze sociologického hlediska — zařazovalo mezi takzvanou nižší střední třídu. Rodina byla ortodoxně katolická. Bez významu není ani fakt, že Tisova matka byla dcerou kostelníka a život rodiny se tak točil kolem fary. Jednou z prvních veřejných zkušeností Jozefa Tisa byla každoroční velikonoční procesí. Po prvním svatém přijímání se přirozeně stal ministrantem. Protože byl v místní lidové škole premiantem, rodiče pro něj brzy začali chystat kněžskou kariéru. Po absolvování čtyřtřídní základní školy ho poslali do gymnázia v několik kilometrů vzdálené Žilině. Absolvování takové školy bylo podmínkou přijetí do duchovního semináře. Tisovi rodiče si navíc mysleli, že jsou schopni poslat do „městské“ školy jen jedno ze svých dětí. Nejprve vyslali nejstaršího syna, ale pak dospěli k názoru, že se lépe učí Jozef, takže staršího Pavla ze školy odvolali. Otec ho pak začal připravovat na povolání řezníka a pozdější převzetí jeho masny.

Žilina byla mnohem víc maďarizovaná než rodná Bytča. Historici uvádějí, že v době Tisových studií už jedna třetina tamějších obyvatel užívala maďarštinu jako mateřský jazyk (o 25 let dřív to bylo sotva 5—10 procent). Jozef Tiso byl jazykově zdatným žákem. Výuce v maďarštině se přizpůsobil bez větších potíží. Rychlé pokroky dělal také v němčině a latině.

Zhruba polovina žáků žilinské školy pocházela ze židovských rodin (ačkoli Židé představovali pouze asi 20 procent obyvatel Žiliny). I když to nikdo neříkal nahlas, bylo jasné, že žáci gymnázia budou v budoucnu tvořit vyšší vrstvy místní společnosti. Možná právě tehdy se u Tisa objevily zárodky přesvědčení, že Židé zaujímají nespravedlivě privilegované pozice a Slováky vykořisťují. Později bude Tiso tvrdit, že Židé na Slovácích parazitují, a bude prosazovat myšlenku „eliminace Židů z veřejného a hospodářského života“.

Překlad Michala Benešová


Vychází v nakladatelství Academia.