13/03/2021 | téma | Jakub Pavlovský

„Knih si váží jen jejich sběratel“

Měsíc knihy nabízí ideální příležitost k řádnému probrání a prohlédnutí si své knihovny a pročtení knih s knižní tematikou. Mám na mysli literaturu o čtenářích, kráse knih, lásce ke čtení, ale taky správné sazbě či typografii. Ze své skromné sbírky začínajícího sběratele vybírám tři tituly, jimiž oslavuju čtenářství.

Aby to nedělalo ostudu

Ignát Herrmann, spisovatel, autor knihy Otec Kondelík a ženich Vejvara a vydavatel humoristického časopisu Švanda dudák, napsal v roce 1929 půvabnou předvánoční kapitolku s názvem Mají knížky své osudy. Zabývá se v ní důležitostí podepsaných knih, které někdo dostane a brzy nato je jako nepotřebné daruje či prodá do antikvariátu, a to nepozorně i včetně věnování.

Mají knížky své osudy začíná slovy: „Chodí-li někdo z vás, vzácní pánové, kteří píšete a vydáváte knížky, s tou myšlenkou, že si každý váš přítel či příznivec nebo dokonce dobrodince váží jak drahé masti takové knížky, kterou mu s vlastnoručním podpisem na památku podáte, jste velmi na omylu.“ Objevovaly se však případy, kdy byla stránka s dedikací přímo vyříznuta. Stávalo se to dokonce i velkým jménům, například Jaroslavu Vrchlickému, jenž takto nalezené knihy raději sám kupoval, „aby to nedělalo ostudu“.

Herrmann se v knížečce věnuje rovněž sbírkám, jejichž majitelé zemřou. „Dědicové nemívají nic rychlejšího na starosti než zavolat antikváři a všecko šmahem prodat, někdy za pakatel. Knih si váží zpravidla jen jejich sběratel, který je po celý život snáší do svého příbytku, vdovy pro ně nemívají mnoho smyslu,“ píše.

Krátkou úvahu, původně otištěnou v Národních listech, vyzdobil malíř a grafik Alexandr Vladimír Hrska a vydal autor jako svůj soukromý tisk ve čtyřiceti výtiscích, z nichž každý osobně věnoval konkrétnímu příteli k novému roku 1930. Zajímalo by mě, jestli si ji doktor Josef Kulhánek, jemuž ji Herrmann věnoval, skutečně nechal ve své sbírce až do smrti, nebo ji prodal ještě dříve. Každopádně v jednu chvíli se objevila v nabídce některého z antikvariátů, jinak bych ji dnes neměl v rukách.

Typografické vniknutí

Každý skutečný milovník knih by měl mít jasnou představu o tom, jak jeho papíroví přátelé vznikají, kolik je za tím práce, a ideálně také vědět něco o autorech nejen obsahu, ale i formy. Jednou z publikací, které můžou sloužit pro základní orientaci v typografickém a sazečském oboru, je i ta s názvem Pravidla typografické sazby od Karla Dyrynka, předního českého typografa a zakládajícího člena Spolku českých bibliofilů.

Knihu vydal spolek Typografia v roce 1908. „Moje“ osmé vydání vyšlo v roce 1948 — rok před smrtí Dyrynka, přičemž přepracovaný text písmem Garamond vysázel Vilém Sonberg. „Nejen knižní odborník, ale i milovník knih vůbec, je jistě nadšen slavnostní knihou nádherného velkého formátu — a to jistě platí i o tiscích rozměru naprosto odlišného. Jenže těch je právě daleko méně — čím menší je rozměr knihy, tím větší jsou technické potíže,“ píše v úvodu básník Jindřich Teuchner.

V knížce o rozměrech 5 x 3,5 cm se dočtete například o tom, že názvy kapitol mají být vysázené z písem, jež jsou svým řezem příbuzná základnímu písmu knihy, nebo že obsah se sází z písma o stupeň menšího než zbytek knihy.

Pravidla typografické sazby podávají pouze základní poučky, jichž je v praxi nejvíce třeba. Kromě toho chtějí být ukázkou dobře vysázené a pečlivě vytištěné knížky, pokud to bylo možno v tak malém formátu, kde technické obtíže jsou značné. Usnadní-li mladé generaci typografické vniknutí v základní výrobní podrobnosti našeho řemesla a potěší-li kromě toho tato malá knížka několik milovníků pěkných tisků, pak vyplnila své určení,“ píše na závěr Dyrynk.

Pro ty, kteří to s knihou myslí dobře

„V odborné literatuře postrádají čeští knihaři většího spisu, který by mohl sloužiti praktické potřebě řemeslníkově a zároveň informovati laika. Jediný český spis, který jedná o vazbě knihy, je bohužel psán tak diletantsky, že praktické potřebě vůbec nevyhovuje,“ stojí v předmluvě knihy Knihvazačství, již napsal Ludvík Bradáč.

Poctivá, zasvěcená, někdy až příliš detailně napsaná, nicméně dosud nezestárlá příručka, kterou pražský knihvazač a vydavatel Bradáč sepsal pro ty, kteří to s knihou myslí dobře — takže nejen pro samotné řemeslníky a knihomoly, ale rozhodně i pro knihařské učně. Autor se v knize věnuje dílně a jejímu uspořádání, nástrojům, zpracování vazby, ale i tenčení kůže či technice mramorování. Knihvazačství vyšlo v edici Umění a řemesla u Jana Laichtera v roce 1912.

Osobně musím vyjádřit nadšení z toho, že se dodnes knihařskému řemeslu věnuje řada nadšenců a díky tomu jim my, sběratelé, můžeme posílat balíčky s často ručně napsanými pokyny, aby se o naše vzácné kousky náležitě postarali a dali jim nový, kožený kabát, případně je uložili do etuje na míru.


Při psaní článků o knižních pokladech čerpám z Literární kroniky první republikyEncyklopedie českých nakladatelství 1949—2006Lexikonu české literaturyDějin české literatury a webu www.slovnikceskeliteratury.cz. Historické souvislosti konzultuju s odborníky v 1. Podzemním antikvariátu.