17/11/2014 | zprávy |

Kniha: životní nezbytnost

Zatímco končí jedno velké obchodnické drama, stovky malých se odehrávají dál. Lidé považují knihy za své základní právo, bojují za možnost si je alespoň půjčovat, stahují je zadarmo na cestách a hlavně je stále píší. I když občas i to už není jako dřív.

Minulý týden skončilo jedno velké drama. Internetový obchod Amazon a nakladatelství Hachette uzavřely po dlouhých měsících sporů, podrazů a vyjednávání konečně dohodu. Podle všeho celý proces urychlil nedávné uzavření smlouvy Amazonu a jiného důležitého vydavatelského domu, Simon & Schuster. Ohledně dohody s Hachette nejsou známy žádné bližší detaily, pouze skutečnost, že nakladatelství si může určovat ceny svých e-knih prodávaných na stránkách Amazonu, o což šlo v celém sporu především. Dá se každopádně předpokládat, že Amazon — který mimo jiné ve stejném čase koupil výhradní licenci na užívání primární internetové domény .book — netratil. Ačkoli se ze strany nakladatelů a spisovatelů ozvalo úlevné oddychnutí, v mnoha reakcích zůstává pachuť po proběhnuvším sporu a obava z možné budoucnosti. Amazon si tak vyřešením sporu rozhodně nevylepšil negativní pověst, která navíc nesouvisí jen s knižním trhem, ale i se zneužíváním pracovní síly nebo obcházením daňových zákonů. Spisovatelské organizace Authors United a Authors Guild navíc pracují na žádosti americkému ministerstvu spravedlnosti o antimonopolní vyšetřování Amazonu.

S knižním trhem v USA souvisí i zamyšlení spisovatelů Daniela Mendelsohna a Mohsina Hamida o zbožním zařazení knih na webu The New York Times. Ve Francii jsou totiž knihy považovány za takzvané základní zboží — jsou prostě nezbytné k životu —, a tudíž podléhají minimálnímu zdanění a také je přísně regulován režim jejich prodeje, například maximální výše slev nebo výhody při nákupu. Výsledkem je skutečnost, že knihy stojí prakticky stejně ve velkém internetovém obchodě i v zapadlém krámku na předměstí Lyonu, nakladatelé se nemusejí obávat podobného stylu vyjednávání jako Hachette, knihkupectví nemizí z městského prostoru a lidé mají starost jen s tím, co číst, a ne, kde kupovat. Oba autoři by nepřekvapivě chtěli podobný systém i v USA.

Ochranu si zaslouží nejen malí nakladatelé a drobné obchůdky s literaturou, nýbrž i netržní subjekty jako knihovny. Té Liverpoolské hrozilo, že by se kvůli škrtům v rozpočtu města muselo zavřít jedenáct z jejích osmnácti poboček. Do celého procesu však vstoupili aktivní občané a stovky umělců s protesty, peticemi, otevřenými dopisy a happeningy. Vše zabralo a knihovna nic zavírat nemusí. The Guardian pro jistotu všechny ostatní vybízí, aby napsali knihovně ve vlastním městě milostný dopis a symbolicky ji tak podpořili. Nezbývá než se připojit.

Člověk dnes každopádně nemusí pouze do knihovny a knihkupectví, když si chce přečíst něco pořádného . V Moskvě nedávno spustili nový dopravní projekt: cestující moskevského metra si mohou na jeho jednotlivých stanicích zadarmo stáhnout klasickou ruskou literaturu v elektronické podobě, a zpříjemnit si tak cestu do práce četbou Čechova, Dostojevského nebo Gogola.

Rusko sice světu nabízí svou objemnou klasiku i pestrou současnou literaturu, horší to je ovšem s inspirací. Všímá si toho BBC, konkrétně v případě špionážního románu, který se už pětadvacet let hledá. Pád berlínské zdi, změna geopolitického těžiště nebo blednutí kontur národních států a zájmů připravilo spisovatele o narýsovanou scénu i samozřejmou dynamiku zápletek, které je teď u každého románu nutné hledat odznova. Zdá se, že zřícení východního bloku prospělo kromě kapitalismu i kvalitě špiónské literatury.

Během let se sice pomalu přenáší geopolitické, a tím pádem i kulturní centrum z globálního severu na globální jih, nicméně atlantická kulturní perspektiva zůstává hrdě netknuta. Narazila na to spisovatelka Ellah Wakatama Allfreyová při křtění a prezentaci sborníku současné subsaharské literatury Africa39, jehož byla editorkou. Zatímco na britských a evropských akcích spisovatelé neustále naráželi na svůj „úděl afrického spisovatele“ a „problémy“, při domácích křtech si autoři — kteří si většinou ekonomicky, kulturně, třídně nebo vzdělanostně nezadají se svými americkými nebo evropskými protějšky — užívali témata typická pro literární provoz: ceny, financování literatury nebo třeba obsahy samotných knížek a povídek.
A malé doporučení na závěr: Joshua Rothman publikoval na webu The New Yorker velmi  zajímavý esej o žánrech a pohybech v literatuře.