Knihkupectví s kulturním přesahem

Od otevření podniku Kafe Knihy Jednota uplynuly letos v dubnu teprve dva roky, přesto mám pocit, že jde o táborský fenomén, o místo, které v Táboře zkrátka musíte navštívit. Do Jednoty jsem se podíval v průběhu festivalu Tabook, v rámci něhož se stává jedním z festivalových míst.

Byla neděle, festival malých nakladatelů pomalu končil, většina návštěvníků odjela, zůstali převážně jen místní. A to byl ideální čas na setkání s Lenkou Greň a Magdalénou Čulík Simonovou, rozenými Tábořankami a majitelkami Jednoty. Poseděli jsme u snídaně na zahrádce ve vedlejším podniku, přičemž Pražská ulice se právě probouzela a prosvěcovala podzimním sluncem.

Dětský sen

„Než jsem se pustila do vlastního podniku, vedla jsem někdejší knihkupectví Baobab a společně s dalšími dvěma lidmi jsem zakládala stejnojmenné knihkupectví ve Vršovicích, které později převzala jiná parta lidí a vzniklo tak knihkupectví Xaoxax,“ začíná Lenka při čekání na omeletu. „Kolem tohoto prostoru, ve kterém jsem viděla budoucí knihkupectví, jsem chodila léta a pořád jsem se chodila ptát na radnici, kdy se uvolní,“ říká o místě, kde dříve byla skutečná Jednota. Podle ní šlo o ideální prostor pro knihkupectví spojené s kavárnou na Starém městě.

Když nakonec původní obchod skončil, Lenka se přihlásila do výběrového řízení. „Zároveň jsem začala přemýšlet o tom, kdo by do toho se mnou šel. Znamenalo to totiž větší investici a samozřejmě víc práce. Madla se zrovna vrátila z Velké Británie, prošla několika dobrými kavárnami a chtěla se přestěhovat zpátky do Tábora,“ prozrazuje Lenka a vzápětí doplňuje okřídlenou větu, kterou už prý říkala nespočetněkrát: „A nechceš se mnou mít knihkupectví s kavárnou? A ona řekla: No tak jo.“ 

Bývalá Jednota byla zanesená a plesnivá, do oprav i údržby se během let investovalo minimálně. Rekonstrukce se proto protáhla o půl roku, byť obě budoucí knihkupkyně už musely platit nájem. I přesto si však nestanovily žádný přesný termín dokončení a otevření — vše muselo být podle jejich představ.

Nějak automaticky jsem předpokládal, že Lenka pochází z knihomolské rodiny a že její rodiče museli odjakživa hodně číst, ale není tomu tak. Přesto se u ní vztah ke knihám projevil poměrně brzy. „Byla jsem dítě, které ve svých čtyřech letech po rodičích chtělo, aby mu přečetli všechny nápisy. V pěti a půl letech mi táta vytvořil vlastní slabikář. Díky tomu jsem už v šesti letech louskala dětské knížky,“ říká a s vidličkou v ruce dodává, že i dnes, když je podruhé na mateřské, čte dost.

Podobně je na tom Madla, která se ke čtení dostala také dřív než v první třídě. „Byla jsem pořád zalezlá doma a nechodila moc ven. Musím ale přiznat, že později — kolem puberty — mě to pustilo. Od té doby, co s Lenkou podnikáme, jsem se ke čtení vrátila. Ono to ani jinak nešlo,“ vysvětluje. A přiznává, že kdyby se dodnes věnovala pouze kávě, přišlo by jí to poněkud prázdné.

Mnohem víc

Jednota rozhodně není jenom knihkupectví s kavárnou — i když už jen to je víc než obvykle —, jde o kulturní dům, který organizuje akce jak ve svém vlastním prostoru, tak i mimo něj, a o klubovnu pro táborské studenty. „Každý týden máme nějakou akci. Organizujeme dva městské festivaly, Korzo Pražská Klokotská a Táborské dvorky, kdy otevíráme asi osmnáct dvorků na Starém městě a pro návštěvníky je připraven i doprovodný program, a taky se věnujeme cyklu Spisovatelé na školách,“ vyjmenovává Lenka. Kromě toho ještě pořádají festival Mirákl spojený s alternativní kulturou. Za zmínku stojí, že do nových aktivit Jednoty se pouštějí i brigádníci. Například jeden z nich, Honza Váňa, si vzal na starost hudební produkci.

Když mluvíme o všech těch aktivitách, do nichž se za ta léta pustily, napadne mě, jestli to ještě vůbec zvládají. „Letos jsem si už říkala, že bych něco škrtla,“ směje se Lenka. „Ona má totiž problém, že je nezastavitelná. Kdykoliv se naskytne příležitost, Lenka si nemůže pomoct a musí do toho jít,“ přidává se pobaveně Madla.

Především dětské knihy

Tábor je městem několika knihkupectví, kromě Kanzelsbergera a Luxoru v obchodním domě jsou na hlavní třídě i Levné knihy. A ještě donedávna zde bylo i nezávislé knihkupectví Orion, které se však změnilo na druhou prodejnu Luxoru. Madla s Lenkou ale tyto obchody nepovažují za konkurenci, jelikož se snaží o osobitější výběr a zákazníci u nich mohou trávit čas i mimo nákupy knih.

Velký prostor dávají táborskému nakladatelství dětských knih Baobab. Většinu knih se snaží brát přímo od malých nakladatelů, zbytek objednávají z distribuce Kosmasu. Zpravidla pořizují knihy po jednom kuse. A přestože to tak nepůsobí, dá se u nich najít přes tři tisíce titulů. Vzhledem k absenci skladových prostorů můžou čtenáři najít všechny dostupné tituly přímo na prodejně. 

Nemají tedy všechny knižní novinky, na druhou stranu — když někdo přijde, určitě ho něco zaujme a odejde s tím. „U nás si lidé knihy spíš prohlížejí a hledají, co je zaujme, než aby šli po konkrétních knihách a bestsellerech,“ přibližuje Lenka. Madla dodává, že si návštěvníci často nechávají knihy doporučit. „Největší radost máme z toho, když někomu doporučíme něco nového a on se pak vrátí. Stejně tak, když lidé nedůvěřivě ochutnají naše kafe a pak se z nich stanou stálí zákazníci. Na začátku jsme se bály, jestli to kyselé kafe bude vůbec někdo chtít.“

Jak zpříjemnit město

Co se týče stálých zákazníků, nelze je nijak specifikovat, Jednotu navštěvují nejrůznější typy lidí, rozhodně nejde o hipsterský podnik. Je pravda, že si kavárenskou část oblíbili místní studenti, uvnitř totiž nacházejí přátelské prostředí a místo ke studiu. A majitelky dokonce své zákazníky naučily pít svou kávu, tedy tu kyselou. Přesto se čas od času setkají s nepříjemnými zprávami a názory, že „lidem vymývají mozky sluníčkářskými akcemi“.

„Není naším cílem stát se mezinárodně uznávaným knihkupectvím, nejsme ten typ. Opravdu nás to baví dělat jen pro místní, pro Tábor. Aby šlo o obývák, příjemné místo, aby se v něm každý cítil vítaný,“ hodnotí Lenka a Madla souhlasně přikyvuje. 

Hned nato Lenka dodává, že by někdy ráda otevřela druhou Jednotu na sídlišti, jde totiž o výrazný kontrast ke Starému městu. Vznikají tam sice nové podniky, avšak podle všeho stále nejde o lokalitu, kde by chtěl člověk trávit volný čas, jde se tam spíš jen vyspat. 

„Ale ještě lepší by bylo, kdyby za námi přišel někdo tamější a my bychom mu s otevřením knihkupectví s kavárnou pomohly,“ uzavírá Lenka, zaplatíme a přesouváme se o pár kroků zpět do Jednoty. Lenka s Madlou jdou zhodnotit končící Tabook a já si před odjezdem dávám filtrovanou kávu. A ta kyselost mi nevadí.