Knihovna je něco, o co se člověk může opřít

Co tě napadne, když se řekne kniha?

Napadne mě něco, co vezmu do ruky, čím si listuju. Vzhledem k tomu, že s nimi obcuju už několik desetiletí, tak mě napadne taky vůně. Konkrétní kniha mě nenapadne, ale napadne mě určitě kniha vázaná. 

Preferuješ tištěné knihy, audioknihy, nebo elektronické knihy? 

Zůstávám u tištěných, hmotných věcí. Nikdy jsem neměl žádnou čtečku. Audioknížky mám asi čtyři. Takže v tomto směru jsem konzervativní, protože mám pocit, že mi papír umožňuje tu největší svobodu, kterou můžu mít. A vzhledem k tomu, že profesně trávím u počítače velké množství času, tak ve volných chvílích, když čtu, preferuji knihu opravdu papírovou. Na rozdíl třeba od muziky, kde jsem v poslední době přešel už do virtuálního prostředí. 

seriál Domácí knihovna

Co pro tebe znamená tvoje knihovna? A víš, kolik máš knih? 

Knihovna pro mě znamená nedílnou součást prostoru, ve kterém přebývám. Jsem vždycky rozpačitý, když přijdu k někomu na návštěvu a tam prostě nevidím nikde žádné knihy. Připadá mi, jako by ti lidé kulhali. Přijde mi, že se nemají o co opřít, že je tam prostě prázdno. Když bych chtěl být trošku paranoidní nebo nějak imaginativně surrealistický, tak se mi líbí představa, že příběhy z těch tisíců knížek se tady tak různě vznáší po prostoru a procházejí ve spánku našimi hlavami. Kdybych to vzal do důsledků, tak by mně z toho asi nebylo úplně dobře, ale nějakým způsobem to potřebuju. Podobně je to i s obrazy. Když jsem tuto svou současnou knihovnu pořizoval, tak jsem měl orientační představu, kolik těch knih je, protože jsem si to počítal z knihoven předchozích. Když jsem knihy naposledy přesouval, tak jsem zjistil, že vůbec netuším, kolik jich může být. Ale myslím, že už to bude tisíc plus. 

Vojtěch Kučera, foto: Petr Palarčík

Co tvé kupování knih? Brouzdáš se knihkupectvími nebo si vybíráš na internetu? Máš přehled, kolik ti ročně přibude knih? 

V poslední době už vzhledem k prostoru a proměněné životní a rodinné situaci pořizujeme knížky spíš pro malou. A začali jsme od začátku, aktuálně jich má nějakých šedesát. Já jsem už v situaci, kdy mi některé knihy takzvaně chodí, aniž bych v uvozovkách vyvíjel nějakou aktivitu. Třeba knihy ze slovenských vydavatelství Skalná ruža nebo Modrý Peter, které vydávají skvostné edice poezie, mi chodí poštou jen tak samy od sebe. I touto formou jejich nakladatelům děkuju. Jinak, pokud jde o knihy koupené, jsou to teď spíše jednotky za rok. A přibývají mi v poslední době spíš ty slovenské než české. 

Která je první kniha, na kterou si vzpomeneš jako na svůj čtenářský zážitek? 

Pamatuju si spíš knihy s negativní konotací ze školní četby. Ve vyučování jsme, nevím už, ve které třídě na prvním stupni, četli na pokračování, tuším, že to byl Malý Bobeš, a to bylo teda fakt traumatizující. Ale co si pamatuju z dětské knihy, ke které jsem se vracel v dětství hrozně rád a vracím se k ní i v dospělosti, tak to je Krása nesmírná, soubor ruských lidových pohádek. Potom vím, že to šlo přes nějakého Štorcha a pak jsem začal číst Jaroslava Foglara. To jsem měl ještě před revolucí přes otce, který vedl v Třinci v šedesátých letech skauty. Tam jsem asi poprvé začal vědomě vyhledávat knihu a číst. 

Co potom v pozdním školním věku a v rané dospělosti? Přišla už tehdy poezie? 

Poezie přišla v šestnácti nebo v sedmnácti. S bráchou jsme měli společný pokoj a já vím, že jsem si četl a požádal ho, jestli by nemohl ztlumit muziku. On mi odpověděl, že on, když čte a já poslouchám muziku, tak mu to nevadí. A já jsem mu řekl, že poezie se s muzikou čte blbě. A myslím, že to byl Baudelaire. To byla první dobrovolně čtená knížka po těch foglarovkách. Byly to Květy zla, doma jsem pak objevil vydání Malých básní v próze. Pak beatnici, surrealismus… Jinak byl pro mě alfou a omegou básnického nazírání na svět Jiří Kolář. Na začátku devadesátých let začaly vycházet jeho sebrané spisy a já jsem to zrovna chytil, takže jsem si je pořizoval v reálném čase, kdy vyšly. 

Stěžejní věc potom byla Vysoká hra, která vyšla v Torstu v roce devadesát pět, když mi bylo dvacet. Vysoká hra, Daumal. A začal jsem si také postupně pořizovat současnou českou poezii. Mezi prvními byl Ewald Murrer Vyznamenání za prohranou válku nebo Martin David Listí pro jablko. To bylo v době, kdy jsem ještě nikoho neznal. Znal jsem se jen s Bogdanem Trojakem, ale ještě jsem neznal nikoho, kdo by měl vydanou knížku. 

A próza? V dobrém slova smyslu byl pro mě obrovským balvanem Louis Ferdinand Céline, který také vycházel v 90. letech. Cestu do hlubin noci jsem poprvé četl ještě v původním Zaorálkově překladu a v předválečném vydání. K tomu patří i existencialisté, Camus, ten je mi bližší. Potom Paul Leppin a jeho knihy Severínova cesta do temnot a Daniel Ježíš. To jsem si dával tak normálně vědomě na tři hodinky, kdy jsem si řekl: Co budu dneska dělat? Dám si Leppina! A dával jsem si ho s odstupem mnohokrát a opakovaně jako kino.

Postihla tě někdy čtenářská krize?

Čtenářská krize mě postihla v době mého vrcholného redaktorského angažmá ve Welesu, kdy jsem zjistil, že nejsem schopen číst knihy, protože jsem všechno četl jako redaktor. Přečetl jsem dvě tři stránky nebo dvě tři básně a říkám si: „Jasně, jasně, dobrý, no.“ Byl jsem hrozně roztěkaný a nemohl se soustředit. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem toho v časopise nechal. Chtěl jsem číst jen tak, pro obohacení a pro nějakou vášeň. Takže to byla moje čtenářská krize, a už je to asi dvacet let…

Máš nějaké čtenářské návyky? 

Do každé knihy si píšu datum, kdy jsem ji přečetl. A to i když ji čtu opakovaně. A co se týče třeba zaškrtávání, tak jsem měl období, kdy jsem si říkal, že je to opravdu hodně. Taky to souviselo s mým tehdejším mentálním stavem nebo životním obdobím. Vím, že jsem si chodíval číst na Skleněnou louku, do baru do sklepa, kam jsem chodil jen s knížkou a s tužkou a u svíčky jsem si četl. Byl jsem tam třeba do tří do rána a v těch knihách to bylo dost dobře poznat, protože tam toho zatrhávání přibývalo. Jednou byla vlnovka, pak svislá čára, podtržítko, vykřičník a další, další, další. A pak byl konec, což znamenalo, že jsem knihu zavřel, protože už jsem měl dost a šel jsem domů. Časem jsem toho podtrhávání úplně nechal a teď už si vlastně píšu jen ta data. Nemám to tak, že bych měl nějaký rituál. Když jsem kvůli předchozí práci hodně cestoval vlakem, tak jsem toho hodně přečetl ve vlaku. Za volantem toho člověk moc nepřečte. 

Uvědomuješ si výraznější vliv nějakého spisovatele či konkrétních knih na svou vlastní literární tvorbu? 

Podstatným pro mě byl, a stále je, Jiří Kolář. Ještě před prvotinou Samomluvy (2000) jsem měl v půlce devadesátých let rukopis, který ale byl takový spíš odvar z Koláře. Pamatuju si, že jsem si v té době vylámal zuby na nějakém dvojverší nebo trojverší, které jsem za žádnou cenu nemohl posunout dál. A pak jsem si v podstatě to samé přečetl v Kolářovi… Z té rozepsané básně pak zůstala už jenom tahle vzpomínka — zahodil jsem ji. No a potom z hlediska vlastního zázemí, odkud pochází všechno podstatné v člověku, tak já mám pořád tu Vysokou hru, která je ale v podstatě antiliterární. Což podepisuju. 

Poezii nejen píšeš a čteš, ale také se o ni léta staráš. Ať je to v Literární soutěži Františka Halase, nebo v Hostu, kde jsi léta vedl rubriku Nová jména. S Radkem Štěpánkem jste pořádali básnická setkání Děkujeme za vaše básně! Jaká je podle tebe současná mladá poezie?

Myslím, že je obrovsky různorodá. Což jsem si naposled uvědomil při loňském ročníku Literární soutěže Františka Halase, kdy mi přišlo, že se tam opravdu objevila mezi tvorbou finalistů silná různorodost a variabilita. Od nějakých dlouhých téměř litanických skladeb až po minimalistická dvojverší. Myslím, že mladá poezie je v dobré formě. 

Nová jména jsem připravoval devět let a uvedl v nich šedesát tři mladých básníků a básnířek. Na Kratochvíli jsme pozvali přes sto čtyřicet tvůrců, ze kterých přijela zhruba polovina, do Kunštátu se ročně hlásilo tak padesát až sedmdesát lidí, což za těch patnáct let dělá nějakých tři sta až pět set autorů, z nichž zdaleka ne všichni ovšem píší básně…

Jsem rád, když potom narazím na knihu typu Falkenfrau Kláry Goldstein, laureátky Literární soutěže Františka Halase 2015 — ano, byla v Nových jménech, ano, byla na Kratochvíli —, která je teď nominovaná na Magnesii Literu. Pro mě ta sbírka byla absolutní zjevení. Psal jsem hned po přečtení loni na jaře Kláře, že je to „majstrštyk pro soustruh a smíšený sbor!“.

Vojtěch Kučera (1975) pochází z Třince, vystudoval geografii na Masarykově univerzitě, žije v Brně-Židenicích. V roce 1996 založil s Bogdanem Trojakem poetický magazín Weles, v letech 1999 až 2003 působil jako jeho šéfredaktor. Od roku 2012 do roku 2021 působil jako externí spolupracovník časopisu Host, kde připravoval rubriku Nová jména. Spolu s Radkem Štěpánkem pořádal v letech 2011 až 2019 setkání básníků na zámku Kratochvíle „Děkujeme za vaše básně!“. Šestnáctým rokem se věnuje organizaci a dramaturgii Literární soutěže Františka Halase pro mladé autory do 29 let a od roku 2013 je editorem knižní Edice LSFH, v níž vycházejí knižní debuty oceněných účastníků soutěže. Vydal básnické sbírky Samomluvy (Vetus Via, 2000), A hudba? (Host, 2005), Nehybnost (MaPa, 2010), Typosie (Dobrý důvod, 2020). Svou básnickou tvorbu doprovází různými multižánrovými zásahy — využívá zvuk, typografii, fotografii aj. Jeho básnická tvorba má přesah k sound poetry a vizuální poezii.