01/09/2020 | zprávy | Petr Nagy

Knihy oceňované i pranýřované

Byly rozdány ceny Magnesia Litera 2020, Knihou roku se stal Čornejův Jan Žižka. Kauza kolem básnické antologie Milá Mácho rozpoutala diskusi o tuzemské nakladatelské praxi.

Na výsledky letošního 19. ročníku literárních cen Magnesia Litera se kvůli covidu-19 čekalo o několik měsíců déle, nakonec jsme se jich však 31. srpna přece jen dočkali. A dokonce i za účasti publika, byť hlediště Nové scény ND v Praze tentokrát docela nezaplnilo a tradičnímu ceremoniálu moderovanému opět Danielou Písařovicovou a Jiřím Havelkou muselo přihlížet v rouškách. Ostatně v okleštěné podobě — bez Jaroslava Rudiše a dalších — se dostavil i Kafka Band, který se postaral o hudební doprovod celého večera.

Knihou roku se stal jeden z horkých favoritů — monografie Jan Žižka (nakladatelství Paseka), se kterou historik Petr Čornej loni obsadil druhou příčku stejnojmenné ankety Lidových novin a včera si za ni odnesl rovněž Literu za naučnou literaturu. Jeho práce čítající bezmála 850 stran očividně nadchla jak porotu příslušné kategorie, tak širokou odbornou veřejnost, která hlasovala o celkovém vítězi, což se v takřka dvacetileté historii Magnesie Litery dosud nestalo!

Petr Čornej se svými cenami, foto: Jakub Hněvkovský — Magnesia Litera

Větší překvapení nepřinesly ani některé další kategorie. Publicistickou Literu získal ostřílený Aleš Palán za pokračování svých rozhovorů se samotáři Jako v nebi, jenže jinak (nakladatelství Prostor), Literu za knihu pro děti a mládež přiřkla porota knize Davida Böhma A jako Antarktida (nakladatelství Labyrint/Raketa), ověnčené již Zlatou stuhou, ve vyrovnané kategorii poezie nakonec triumfoval Ewald Murrer (alias Michal Wernisch) s Noční četbou (nakladatelství Aula) a v obdobně silné konkurenci vyhrál Ladislav Nagy se svým překladem knihy Patrick Melrose I (nakladatelství Argo), zahrnující první tři svazky stejnojmenné pentalogie Edwarda St Aubyna (druhá část prý vyjde co nevidět). Objevem roku se pak stala vyzrálá povídková sbírka Vratislava Kadlece nazvaná Hranice lesa (nakladatelství Argo).

Otazník se letos vznášel především nad ostře sledovanou kategorií próza, do které bylo jako obvykle nominováno hned šest titulů. Nad dvojicí hojně diskutovaných románů (Logoz Davida Zábranského a Možnosti milostného románu Jana Němce) nakonec zvítězil — již potřetí nominovaný — doyen české porevoluční prózy a čelný představitel její postmoderní linie Jiří Kratochvil s méně reflektovaným románem Liška v dámu (nakladatelství Druhé město).

Aleš Palán, foto: Jakub Hněvkovský — Magnesia Litera

Ještě větším překvapením bylo ocenění za nakladatelský čin, které si odnesl Komenského Labyrint světa a rád srdce (nakladatelství Práh) s ilustracemi Miroslava Huptycha, neboť dotyčný titul v lehce odlišné a méně honosné podobě vyšel již v roce 2013.

Kosmas cenu čtenářů letos hlasující veřejnost přiřkla knize Filipa Rožka Gump (nakladatelství Kontrast), podle níž právě vzniká film, a cenu Magnesia blog roku si převzal Jiří Švihálek za svůj blog Pacholek.com, který ovšem své texty vydal knižně už před pár měsíci pod názvem Deník jednonožce.


Diskusi týkající se tuzemské nakladatelské praxe vyvolalo prohlášení osmi básnířek zastoupených v antologii Milá Mácho, kterou se chystalo vydat brněnské nakladatelství Větrné mlýny. V textu uveřejněném na webu iLiteratura.cz a zaštítěném Asociací spisovatelů upozornily na to, že v této „antologii českých básnířek 1857—2014“ sestavené Zuzanou Gabrišovou byly některé texty otištěny bez vědomí a souhlasu autorek, nemluvě o nějakém honoráři. 

Dotyčný problém podle nich přitom ilustruje neutěšený stav na našem knižním trhu, kde „s českými tvůrkyněmi a tvůrci slovesných děl dlouhodobě není zacházeno tak, jak si zasluhují. Záležitosti jako nízké až nulové honoráře, absence licenčních smluv či nedostatečná redakční péče o rukopis ale teď proti neoprávněnému užití díla působí skoro zanedbatelně. Vzkazujeme proto všem autorům a autorkám, aby se ohrazovali vždy, když jsou jejich práva porušena anebo když není jejich práce dostatečně ohodnocena. Takto můžeme nastavit standardy, jichž se českým publikujícím momentálně zřídkakdy dostává“.

Poté, co jejich prohlášení vyvolalo nemalou odezvu na sociálních sítích, přispěchala s omluvou v komentáři pod zmíněným textem editorka knihy Zuzana Gabrišová, sama autorka několika básnických sbírek, která vzala velkou část viny na sebe: „Je potřeba říct, že jsem se nezeptala nakladatelství jasně — máte souhlas ode všech autorek vybraných básní? Převážila moje touha, aby antologie opravdu vyšla, aby se její vydání stále neodsouvalo do nedohledna.“ Za irelevantní lze ovšem v rámci této diskuse považovat její argument, že se jedná o nevýdělečný projekt.

Na webu iLiteratura.cz poté vyšel coby první příspěvek nové rubriky iLiGlosa text překladatelky a redaktorky Marie Voslářové s výmluvným titulkem Nakladatelské prostředníčky aneb Jak se pozná dobrý nakladatel. V glose opírající se o autorčinu osobní zkušenost, avšak snažící se o jistou míru zobecnění, která se dočkala řady komentářů, mimo jiné píše: „Jindy se už chování nakladatele jako bohémství omlouvat nedá: působí už jen jako vztyčený prostředníček nám všem, autorům, spolupracovníkům, bezbranným čtenářům a ještě bezbrannějším textům. Právě tak se bohužel jeví i aktuální kauza spojená s antologií Milá Mácho. Krok skupiny básnířek, které se důrazně vymezují vůči jednání nakladatelství Větrné mlýny, protože hrubě porušilo jejich autorská práva, je odvážný a doufejme, že povede ke konstruktivní diskusi. Možná by se mohli chytit za nos i někteří další nakladatelé.“

Básnířkám a také editorce antologie se nakonec nakladatelství Větrné mlýny omluvilo prostřednictvím Pavla Řehoříka a přijalo za celou kauzu plnou odpovědnost. Ve svém prohlášení uvedl, že „knihu nijak nešíříme, zůstává nedostupná a její osud je nejistý“. Také on však ve své omluvě zmiňuje otázku financí a prohlašuje, že nebyli a nejsou motivováni ziskem: „Zdá se mi, že v diskusích na sociálních sítích zaznívají především výtky v tomto duchu: že jsme se chtěli obohatit na úkor jiných, nezaplatili honoráře, nepočítali s autorskými výtisky atd. A tak to není. Problém zveřejnění básně bez souhlasu je zřejmý, to je závažné pochybení.“