16/09/2021 | komentář | Milena Šubrtová

Knížka dvojnásobně ovinutá Zlatou stuhou

Příležitostí, jak upozornit na hodnotné a zajímavé počiny v oblasti literatury pro děti a mládež, není v českém mediálním prostoru tolik, kolik by si produkce určená mladým čtenářům zasloužila. Nejvýznamnějším oceněním knižní tvorby pro děti a mládež je Zlatá stuha.

V širším povědomí bohužel stále zůstává poněkud ve stínu mediálně proslulejší Magnesie Litery, ačkoliv díky subtilnější kategorizaci zohledňující věkové rozvrstvení čtenářů a soustředění na literární i výtvarný aspekt poskytuje mnohem výmluvnější obraz o stavu současné literatury pro děti a mládež.

Letošní slavnostní vyhlášení výsledků již 29. ročníku Zlaté stuhy bylo po jarním zveřejnění nominací posunuto v souvislosti s protiepidemickými opatřeními až na 14. září, což v korespondenci se zahájením školního roku může být užitečný impulz pro rodiče i pedagogy. 

Nebývá výjimkou, že nominace se v literární i výtvarné kategorii prolínají a potvrzují tak nedělitelnost textové a ilustrační složky a synergii jejich působení na dětského čtenáře. Přihodilo se to i letos a vítězem se jak v literární, tak i výtvarné kategorii určené knihám pro mladší děti stal shodný titul. Knížka režiséra a scenáristy Jana Jirků a mladé ilustrátorky Marie Urbánkové Táta a princezna Rozárka, vydaná nakladatelstvím Albatros v roce 2020, nevyčnívá nad průměr ani tak originalitou námětu, jako svěžestí a neotřelostí zpracování. 

Táta a princezna Rozárka, foto: Albatros

Východiskem a pojítkem sedmi ztřeštěných pohádkových příběhů je situace důvěrně známá všem, kteří někdy ukládali dítko ke spaní nebo mu potřebovali během dlouhé cesty ukrátit čas vyprávěním pohádek vymyšlených na míru. Tatínek v roli neobratného i suverénního pohádkového vypravěče se v české literatuře pro děti objevil již bezpočtukrát, počínaje knížkami Zdeňka Svěráka, Ludvíka Středy, Jiřího Stránského, Michala Viewegha až k bondovsky neohroženému tatínkovi Arnošta Goldflama. Jirků však vypravěčský part ve scenáristickém dialogickém uspořádání spravedlivě dělí mezi tatínka a dceru Rozárku, jež se spontánností a sympatickou rozjíveností pošťuchuje tatínka a ovlivňuje témata, zápletky i překvapivá vyústění humorných pohádek, které vycházejí ze skutečného života a nuda je v nich zakázané slovo. 

Rozárka jako inspirátorka, spoluvypravěčka i adresátka hravých příběhů rozšiřuje paletu nápadů s dětsky zkratkovitým myšlením, takže tradičně očekávaná žánrová konvence je transformována dosavadní životní zkušeností a temperamentem malého děvčátka. Jenom díky tomu se může přihodit, že batole účinně zpacifikuje houf rozzuřených draků za pomoci obrázkové knížky, Rozárka si na plese zatančí s prezidentem krásným a mladým jako princ, rozčilený přepracovaný tatínek se zklidní nikoliv pohádkovým kouzlem, ale výbornou domácí sekanou s majoránkou.

Ze všech eskapád princezny Rozárky, jejího mladšího bratříčka Josífka, starostlivé maminky a tatínka je cítit jejich láskyplné rodinné sepětí, přesto v poslední pohádce zaznívá intuitivní dětská obava ze ztráty bezpečného domova. Nevtíravá výchovná pointa si naštěstí dokáže poradit i s ní, když ukazuje, jak pečovat o křehké mezilidské vztahy. Koláže Marie Urbánkové se sytou barevností a jednoduchými liniemi zdůrazňují prostorovost, zároveň spiklenecky předvádějí protagonisty coby účinkující v kulisách stvořených samotným vyprávěním a posilují tím jeho scénický charakter. 

Dvojnásobný zisk Zlaté stuhy pro knížku Táta a princezna Rozárka je potvrzením toho, že v literární tvorbě pro mladší čtenáře stále funguje osvědčený recept založený na uklidňujícím etickém poselství, které je servírováno v rovnocenném partnerském dialogu s dítětem a s patřičnou dávkou humoru situačního, slovního i výtvarného.

Autorka se věnuje české a světové literatuře pro děti a mládež.