Román HHhH (akronym Himmlers Hirn heisst Heydrich) z roku 2010 byl navíc oceněn Goncourtovou cenou za prvo­tinu a stal se také předlohou filmu Smrtihlav (2017) Cédrica Jimeneze (v době vydání Sedmé funkce jazyka ve vašich kinech). Obecně populární téma spadající zároveň do „military literatury“ a navíc do období druhé světové války přilákalo i žánrové fanoušky. Mnozí z nich sice mohli být zaskočeni kontaktem s postmoderními postupy („Bohužel je nutno říci, že by jistě šlo o knihu velmi dobrou, pokud by z knihy vynechal 60 % svých úvah o tom, jak co napsat, a raději napsal skutečnou knihu HHhH“, zdroj: diskuse na Kosmas.cz), nicméně takoví mohli alespoň zapátrat po drobnějších faktografických nesrovnalostech, jichž se mladý Francouz dopustil.

Česká literární kritika román naopak cenila právem vysoko. Proto je nyní nejedna intelektuální bublina (vypozorováno na sociálních sítích) lačná překladu dalšího autorova románu La septième fonction du langage, tedy Sedmá funkce jazyka. Ten pojednává nejen o jazykových funkcích, přičemž hledá tu poslední, „kouzelnou“, ale hlavně do literární fikce vtahuje všechny ty autory, s nimiž se potýkal víceméně každý absolvent humanitního oboru (nebo aspoň potýkat měl): Rolanda Barthese, Michela Foucaulta, Julii Kristevu, Jacquese Derridu, Umberta Eca, Johna Searla, Romana Jakobsona a ještě několik dalších.

 

Román zasvěceným?

Samozřejmě že první obava, která se po přečtení anotace zřejmě většině prožene hlavou, je ta, že románu porozumí jen experti na francouzský poststrukturalismus, a kdo nestrávil mládí v obležení poválečnou francouzskou intelektuální elitou, nebude odměněn hledáním a hlavně nacházením rozličných vtípků a narážek. Do určité míry tomu tak i je, autor navíc hojně pracuje s textovými aluzemi, jejichž úplné rozkrytí je zřejmě v moci pouze jeho samého. Zkrátka ten, kdo kóduje, je vždy ve výhodě oproti většině těch, co dekódují — zde tedy oproti čtenářům. Na obranu Laurenta Bineta je však třeba zdůraznit, že své převahy „mistra šifry“ nezneužívá, kdo něco odkryje, bude polichocen, leč i na ostatní zbyde pořád ještě dost románové potravy. Binetův text má totiž řadu dalších žánrových vějiček, jako například detektivní, thrillerovou a špionážní. John le Carré by se nejspíš pousmál stejně jako další mistři žánrů, protože Binet je v tomto zkrátka postmodernistou, který si rád vypůjčí kdeco, aniž by to pro něj bylo jakkoli zavazující. Sedmá funkce jazyka proto přirozeně svádí k pátrání po literárních paralelách, přičemž tato recenze se (navzdory zmínce o Danu Brownovi na obálce) spokojí se dvěma — je to něco mezi Jménem růže Umberta Eca a Hostujícími profesory Davida Lodge, ale samozřejmě zároveň úplně jiné: nehledá se tajná kniha, ale jazyková funkce a na rozdíl od Francie a Itálie mineme Londýn. Tajemno, mrtvoly a Morris Zapp ovšem zůstávají.

Intelektuální metody v literární praxi

Binetův román je časoprostorově jasně situován — začíná dopravní nehodou z Paříže roku 1980, v jejímž důsledku zemřel Roland Barthes. Podezřelé na celé události je především to, že zrovna odcházel ze schůzky s příštím prezidentem, který by měl vystřídat pravičáka Giscarda — s Françoisem Mitterrandem. A také se náhodou ztratil jistý papír. Papír s něčím velmi důležitým — něčím, co si laik může představit třeba jako zaklínadlo, které z vás udělá prezidenta (když budete chtít), a absolvent filologie jako performativní jazykovou funkci. Rozbíhající se vyšetřování a génius na smrtelném loži rychle přivábí nejen tehdejší intelektuální elitu humanitních věd, ale i ústřední dvojici: komisaře Jacquese Bayarda, který má nehodu prošetřit, a jeho zasvětitele do věcí sémiologie, mladého akademického pracovníka z hnízda levice, univerzity ve Vincennes, Simona Herzoga.

Ústřední zdroj komiky je tak na světě — jako Holmes s Watsonem —, přičemž Watsona při­rozeně sehrává policajt Bayard, který díky svému instinktu „normálního slušného člověka“ nenávidí všechny ty psychoanalytické lesby a maoistické teplouše. Právě zasvěcování natvrdlého Bayarda tvoří mechanismus, kterým lze do sémiologického uvažování zasvětit i méně zorientovaného čtenáře — a v mnohém to Binet dokáže lépe než lecjaká skripta. Sémiologické uvažování totiž není nic než vlastně taková logická detektivní metoda, jak se několikrát během románu názorně přesvědčíme. Ostatně „muž s dýmkou a houslemi“ se nezaklínal ničím jiným než právě deduktivní metodou. Ona to nebyla zdaleka jen dedukce, ale častěji spíše indukce, která vedla k odhalení vraha, tedy že se z jednotlivostí vyvozuje obecnější závěr, podobně jako čte sémiotik znakové systémy kultur, společností, politiky… Spojení vyšetřování zločinu a propletence lidských zájmů na tajné funkci jazyka je rozhodně nejelegantnější rovinou Binetovy knihy.

 

Osmdesátky, loučení s nadvládou písmenek

Sedmá funkce jazyka je román z nemalé části založený na faktech a výkladových pasážích, což z něj dělá tak trochu i didaktické dílo. Mnohé podivuhodnosti tak nejsou výsledkem autorovy křečovité fantazie, jak by se občas mohlo zdát, ale prostě fragmentem dobové reálie, která je dofabulována tak, aby román vůbec mohl mít podobu spojitého vyprávění. O intelektuálním klimatu i mnohých osobnostech osmdesátých let se tak lze dozvědět mnohé, nicméně včetně toho, co se s největší pravděpodobností nestalo. Binet je hračička a tam, kde historie mlčí nebo je příliš suchá, si bez zábran vypomohl představivostí. Zvláštní pozornost je tak například věnována sexuálnímu životu hrdinů, a tak pokud čtenář například holduje lidové psychoanalýze, podnětů najde v knize celkem dost. Síla jazyka — nebo snad jeho tajná sedmá funkce — tu řádí v plné síle: hranice, kde román sklouzne do konspirační fikce, je na první pohled nezřetelná. Vzrušující schovávaná mezi fakty a fikcí, mezi různými texty a jejich aluzemi provokuje k všelijakým úvahám nejen čtenáře, ale i postavy, jež jsou podrobovány zcizujícím efektům: „co bych asi udělal, kdybych byl v nějakém románu“.

Binetův román je románem o neotřesitelné důvěře v moc jazyka, který snad mohl být situován nejpozději právě na začátek osmdesátých let, kdy ještě žil Roman Jacobson, Michel Foucault a sémiologové vládli západním univerzitám. Do doby, kdy se nastupující videosféra mohla zdát ještě nevinnou. Efekt, kterého Binet svou vírou v jazykovou supervlastnost — demonstrovanou v post­moderním žánrovém a faktografickém mixu — dosahuje, je sice paradoxní, ale může budit sugestivní zdání, že i naše každodenní jazyková praxe je dost možná pouhou fikcí. Román nemůže zcela uniknout (aktuálnímu) světu, stejně jako náš svět nemůže nebýt zcela neliterární, nerománový. Text lze tedy číst nejen jako detektivku a „špionážní thriller“, ale i jako intelektuální super­anti­iluzivní hříčku, kde každé performativní užití jazyka je důkazem, že i náš románu nadřazený svět je jen dalším matrixem literární povahy. Zkrátka tam, kde Binet jazykovou hrou (literaturou) předvádí teorie jazykových funkcí, obstojí Sedmá funkce jazyka výtečně.

Humor, který tuto hru provází, ji navíc činí dobře stravitelnou, tajemství, po nichž se pátrá, zase ponoukají číst stále dál. Sedmá funkce jazyka se díky svým mnohým scénám a narážkám dost možná stane součástí širší kulturní paměti a k dobrému jménu v dobré společnosti bude napříště patřit i znalost tohoto románu. Pokud ovšem nebudete chtít zvítězit ve hře známé z Hostujících profesorů, kde triumfuje ten, kdo má nejfatálnější čtenářské mezery.

 

Výhled ze studovny

Sedmá funkce jazyka je román také toho druhu, kdy je zajímavější to, jak a z čeho je zkonstruován, než to, o čem se v něm vlastně píše. Konkrétně v tomto případě — ve vší úctě k detektivní stopě, tajnému rétorickému spolku a sémiologické propedeutice — rozproudí ve čtenáři více krve rozkrývání všemožných kulturně literárních narážek než zastaralé efekty literárního řemesla, kterými jsou třeba identifikace s postavou a spoluprožívání jejích dramat, překvapivé rozuzlení zápletky, nebo dokonce líčení pomíjivých atmosfér. Binetův román jak je dobře napsán, bezděčně odhaluje slabá místa postmoderny. Její vychytralé osvojení žánrových postupů, které maskují to, že její nejprudší emocí je lehce pobavený ironický úsměv a nejsilnějším názorem ironická parafráze. Považme, zda by celý ten detektivní cirkus, který se v románu performuje, obstál bez pečlivých rešerší dobového diskursu a reálií pilného studenta Bineta — jen těžko. Přítomnost tajemných Japonců je například jen zbytnou hříčkou, odkazem na Barthesovu Říši znaků, k jednoduchému finálnímu odhalení se suneme několik set stran přes obskurní řečnické rituály — přičemž zápasy rétorů patří mezi nejdramatičtější pasáže, podobně jako repliky univerzitních soků i strohé výlevy („nejradši bych mu dal pár facek“) to vše nenávidějícího inspektora Bayarda. Všechno je tu chytré, poťouchlé a hlavně sečtělé, ale sex i násilí jsou zase jen aktem ironie. Z osmdesátých let tu zbydou jen politizující půtky, žádná emoce, barva, nálada, skrze akademizující disputace je všechno poněkud odhmotněné a chladné.

Postmoderní literatura slouží trochu jako terapeutická hra, která maskuje, že často nevíme, co si myslet a co cítit (ve složitém světě!). Může ji napsat téměř kdokoli, kdo má sitzfleisch, jak se kdysi říkalo, a osvojil si zvyk vzdělanců ničemu se moc nedivit, pečlivost a práci s ironií. Čtenáři pak zbývá jen rozkoš z textu, nic moc navíc, co by text přesahovalo. Binetův román je skvělý, ale tušení, že mu stejně něco zásadního chybí, se odhání těžko.


Laurent Binet: Sedmá funkce jazyka, přeložila Michala Marková, Argo, 2017