04/06/2020 | komentář | Matěj Stropnický

Konec konců Literárek

Na konci května vyšly naposledy Literární noviny. Ohrožené — sebou i zvenku, státem i trhem — byly vlastně ale téměř po celou dobu své dlouhé existence, u níž je vůbec těžké říct, kdy byly stále ještě týmž časopisem a kdy časopisem zcela jiným, jen vydávaným pod týmž jménem.

Svojí podstatou to ale bývaly noviny neohrožené. Nejslavnější érou listu byla samozřejmě šedesátá léta, tehdy — a možná dokonce ještě dřív, než bývá přiznáváno — se staly tribunou stoupenců společenských změn a liberalizace režimu.

„Možná dokonce ještě dřív“ píšu proto, že jsme v letech 2003—2009, kdy jsem v novinách pracoval, měli na zadní straně malou rubriku s názvem Před 50 lety, do níž jsme vybírali ukázky z textů vždy z právě padesát let starého čísla, které se tak či onak vymykaly představě o padesátých letech jako monolitu totality: chtěli jsme ukazovat, že v Literárkách začala šedesátá léta hluboko v letech padesátých.

Od Erárek po Listy

Literární noviny byly založeny jako nakladatelský list v roce 1927 s cílem přinášet informace o nově vydaných knihách, tedy asi v podobě, jakou za mého pobytu v listu měla příloha Nové knihy. Postupně byl ale jejich obsah rozšiřován i o literární publicistiku, pak také o kulturní. Třikrát byly zastaveny z moci úřední — jednou nacisty (1941), dvakrát komunisty (1967 a 1969).

Na spisovatelském sjezdu v červnu 1967 zaznělo několik dodnes známých projevů, kritických ke stavu režimu a společnosti, s literaturou souvisejících jen okrajově. Tehdy ještě převládala představa, že intelektuálové jsou svědomím národa. Pavel Kohout přečetl Solženicynův dopis sovětským spisovatelům, během něhož sál opustila delegace ÚV KSČ, vedená kulturním tajemníkem Jiřím Hendrychem, a Ludvík Vaculík řekl, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“. Literární noviny byly svazu odebrány a krátce vydávány úředně, za což si vysloužily přezdívku Erárky.

Obnoveny a navráceny spisovatelům byly hned po nástupu Alexandra Dubčeka a v několika měsících pražského jara, kdy fakticky a od června 1968 i podle zákona neexistovala cenzura, aniž pominuly subvence, otevřely plejádu otázek včetně debat o rehabilitacích nespravedlivě odsouzených, druhé politické straně, a tedy konci mocenského monopolu KSČ (Václav Havel: „Na téma opozice“), vojenské neutralitě, smyslu nestranictví (Alexandr Kliment) nebo přinesly seriálem Karla Kosíka „Naše nynější krize“ ve své době nejucelenější analýzu situace a shrnutí možností, jak dál. Literární noviny se v této krátké periodě staly masově čteným tiskem s nákladem přes tři sta tisíc kusů takřka bez remitendy.

Postupně rostoucí napětí mezi sovětským a československým vedením, které se od května promítalo i do napjatějších vztahů mezi vedením strany a novináři, vyústilo během července do ostré konfrontace otištěním Vaculíkova manifestu Dva tisíce slov. Ačkoli byl psán na podporu pevnosti vedení, jelikož o ni, o tu pevnost, byla soustavná a oprávněná obava, nahoře byl pochopen jako za hranu jdoucí kritika, neboť vyzýval i k zakládání vlastních výborů k „otázkám, k nimž se nechce nikdo znát“, což část KSČ vnímala jako výzvu k vytváření paralelních mocenských struktur a Dubček jako ránu pod pás.

Ohlasem invaze a možností pokračování pražského jara po obsazení vojsky se pak stala diskuse Kundera—Havel o českém údělu, asi nejslavnější soubor textů, který v Literárních novinách vyšel. Otiskli jsme ho znovu v době, kdy jsem byl v redakci. Na původní debatu navázalo asi dvacet nových textů zamýšlejících se nad významem osmašedesátého i možnostmi demokratického socialismu dnes.

Pelikánovy Listy, vydávané po novém zákazu Literárních novin (tehdy již Literárních listů, resp. Listů) od roku 1971 v italském exilu, byly nejlevicovější periodikum z československého samizdatu. Za normalizace byly, a i po návratu z exilu zůstaly, dvouměsíčníkem. Jsou jediným exilovým časopisem, který vychází dodnes, dokonce i když byly Literární noviny po revoluci obnoveny. Nejprve jako příloha Lidových novin, záhy ale neufinancovatelná, a tak osamostatněná do těch Literárních novin, které dnes zanikají.

Od Patočky k Pavlovi

Tím ale výčet konců nekončí. Končili jsme vlastně každý rok. V éře Jakuba Patočky, který byl vedle Milana Jungmanna v šedesátých letech jistě nejvýraznějším šéfredaktorem listu (1999—2009), každoročně ubývala státní dotace. Byly to tři miliony, pak dva, pak jeden a půl a pak už jen sedm set, a dokonce tři sta tisíc. Vydávání stálo okolo deseti milionů ročně, jeden čas jsem Literárky po Praze i roznášel.

List měl ambici po velmi literárněvědných devadesátých letech znovu psát hodně i o politice, ba měl ambici ji dělat (opět v duchu někdejší tradice). Po nějaké době od vstupu části redakce do Strany zelených na přelomu let 2002 a 2003 se vyhrotila situace mezi političtější a literárnější částí redakce. Kritici nám vytýkali, že list je nejen politický, ale i stranický. Faktem je, že se stal prostorem nejen artikulace zelené kauzy, ale i konkrétního převzetí moci v té straně (ostatně bezmocné) a že byl občas nástrojem v boji mezi jednotlivými stranickými skupinami. Kritici měli tak trochu pravdu, nesnášenlivost byla ale vyhrocená literárně, a tedy příliš.

Na redakční rady jsem chodil rád, ač jen občas. Jiří Cieslar tu byl bos, Vaculík zničehonic zazpíval nějakou svou oblíbenou polepšenou pěsničku a tak, ti lidé se rádi viděli. Valné hromady listu jsem však miloval. Autoři Literárek ze šedesátých let už nebyli aktivními redaktory týdeníku, zasedali ale v jeho orgánech a valná hromada, to byl vždycky malý sjezd spisovatelů, malá vzpomínka na ty šedesátky. Scházeli jsme se v Mánesu v počtu tak osmdesáti lidí, projevy byly dlouhé, plamenné, spory vyhrocené, vzpomínalo se i navazovalo, kritizovalo i bojově hlasovalo. Vaculík, Kliment, Jungmann, Kriseová, Fischerová, Šabata, Kohák, Klíma. Jako tenkrát. Vznikla dokonce satirická fraška o (ne)fungování redakce. A tak jsme se rozdvojili. My jsme zůstali a kritici si založili týdeník (dnes čtrnáctideník) A2.

Dnes je Ádvojka mnohem političtější, než když začínala. A ani Patočka už v Literárkách není. O pět let později byla situace finančně už beznadějná a ani prodej zavedené značky s předplatiteli (nic jiného nemělo v redakci, která ať už sídlila Na Poříčí, nebo ve Školské, byla jen jedním velkým čurbesem s odřenými stoly a pravěce pomalými počítači, žádnou hodnotu) sociální demokracii noviny nezachránil.

Po jejich opětovném prodeji Miroslavu Pavlovi, někdejšímu mluvčímu posledních komunistických premiérů, řediteli Československé televize do ledna 1990 a navíc spolupracovníkovi Státní bezpečnosti, jsme redakci tehdy opustili úplně všichni.

Těch deset posledních let jsem Literárky už pravidelně nečetl, jen občas texty Terezy Spencerové, nejvýraznější tváře této poslední etapy, v níž se Literárky staly znovu jinak levicovým listem: trochu nostalgickým po minulém režimu, zároveň horujícím pro technický pokrok a ambivalentního zahraničněpolitického zaměření.

Z kritičnosti vůči Západu a mírnosti vůči Rusku, avšak vynikajícího kritického vhledu Spencerové do otázek Blízkého východu, se na konci své poslední dekády staly Literárky partnerem čínského vládního listu Kuang-ming ž‘-pao a podílely se už takřka nepokrytě na vylepšování obrazu Číny u nás.

Intelektuální tradice

Když jsme odcházeli, bylo to hlavně na protest proti estébácké minulosti vydavatele a nového šéfredaktora, že byl milionář, nám ale také vadilo. Ani jeho peníze ovšem Literárkám nezajistily návrat čtenářů.

V novinách jsem pět let vedl tři stránky a na nich rubriky Rozhovor, Knihovnička a Fejeton. Vaculík, Kliment a několik dalších je tehdy psávali ještě na stroji, ručně opravovali a nosili v pátek ráno před uzávěrkou do redakce. To byl takový rituál éry bez e-mailu. Vaculík nosil dvakrát ročně i své pravidelné „Jaro je tady“ a „Srpnový den“ — každoroční připomínky někdejších událostí. Mám ty „rukopisy“ schované, pěkný štůček jich je.

Nejlépe se ale moje láska k diskutování, argumentaci a vůbec konfliktům vedeným ve vysokém stylu uplatnila při vedení rubriky Spor. Byla to celostránková polemika dvou osob na mnou vybrané aktuální nebo nadčasové téma, v níž si účastníci během týdne museli vyměnit šest dopisů (tři z každé strany) a přímo na sebe reagovat. Byla to nejtěžší rubrika, co jsem kdy vedl, protože se samozřejmě stávalo, že spor skončil smírem v půlce, ale zalomení vyžadovalo pokračování. A několikrát se naopak dvojice pohádala již před půlkou tak, že některý z účastníků odmítl v dopisování pokračovat. Ty čtvrtky, kdy se mi večer rozpadl spor, byly nezapomenutelné. Nechyběl nakonec ale ani jednou, přes dvě stě jsem jich za ty roky připravil, seznámil se s obrovským množstvím zajímavých lidí, mohl sledovat, jak argumentují, a strašně se na tom naučil.

Učil jsem se tu ale i psát. Placen jsem byl za vedení rubrik, psát jsem mohl o čemkoli, to však zadarmo. Mnohá má přátelství, která vznikla tehdy, trvají dodnes, i když dnes autoři Literárek z let, kdy jsem byl jejich součástí, píší vesměs do Deníku Referendum. Nejsem určitě sám, kdo si je z Literárek za ty roky do života odnesl.

Zanikají-li tedy Literární noviny letos v květnu svým posledním tištěným číslem, zanikají možná naposled (a v té jejich poslední podobě toho, přiznám se, už ani moc nelituji). Už teď je ale zřejmé, že v tom, co v české publicistice jako tradici (hlavně v šedesátých letech) vytvořily, pokračují jak starší Listy, tak pozdější Ádvojka a ještě o něco mladší Deník Referendum. Je to nevykořenitelná touha psát noviny tak, aby se podle nich dala dělat radikální, humanistická, socializující i ekologická politika. To mají Literárky i všichni jejich nástupci ve svém vnitřním intelektuálním vybavení.

Autor je politik a novinář, v letech 2003—2009 pracoval v Literárních novinách postupně jako asistent šéfredaktora, redaktor a editor.