Na začátku prosince zveřejnil časopis Time pravidelnou rubriku Osobnost roku, v níž tentokrát oznámil hned skupinu osobností, kterou označil souhrnným názvem „The Silence Breakers“, neboli ty, co prolomily ticho. Jedná se o ženy, které stojí za vznikem a rozšířením hnutí #MeToo. Jeho historie sahá až do roku 2006, kdy aktivistka Tarana Burke založila hnutí na podporu žen, které zažily sexuální násilí. Globální dynamiku do hnutí vneslo hlavně rozšíření sociálních sítí v posledních letech, které umožňuje sdílet vlastní zkušenost s násilím či obtěžováním pod hlavičkou hashtagu #MeToo a tím se alespoň virtuálně připojit ke kolektivu, který usiluje o společenskou změnu k lepšímu.

Podobně jako u jiných fenoménů spojených s komunikací na sociálních sítích, ani u #MeToo se nevyhneme určitým specifikům spojeným především s jeho „virálností“, což podle kritiků dává prostor např. povrchnosti, nekritickému šíření a agresivitě. Padající hlavy mocných amerických režisérů a herců nebo členů britského parlamentu pak mohou být přirovnávány k honu na čarodějnice. Poněkud paradoxní situace ovšem nastala v Česku, kde se tématem stala samotná obrana před obávaným „honem na čarodějnice“. Místo aby nás znepokojovalo, že drtivá většina sexuálního násilí v Česku není hlášena na policii, že oběti jsou vystaveny velkému psychickému tlaku okolí, že většina znásilnění se stane v partnerském svazku, že útoky jsou často zlehčovány a oběti zesměšňovány — tak místo toho čelní představitelé našeho státu, herci, komentátoři, novináři a veřejně aktivní lidé mají převážně strach, aby jim nehrozilo vězení, když jim „upadne ruka na něčí koleno“ (ministr Stropnický) nebo „zavadí o dívčí ňadro“ (komentátor Fištejn). Celé „české zmatení“ ohledně kampaně #MeToo výborně shrnuje na svých stránkách Jana Valdrová: zesměšňování problému, podsouvání viny oběti, pojetí sexuálního útoku jako přirozené reakce muže-predátora na ženskou přitažlivost, znehodnocení kampaně označením aktivistek za neúspěšné a frustrované feministky, tvrzení, že za sexuální agresi může přehnaná emancipace a neposlušnost žen atd.

 

Požadavek rovnosti není zákopová válka

V jádru tohoto zmatení je mylné pojetí emancipace jako mocenského boje. Jako bychom se nacházeli uvnitř jakési novodobé „dívčí války“, v níž proti sobě stojí dvě pohlaví jako znepřátelené armády bojující vzájemně o privilegia a moc. Jako by jediná cesta, jak emancipovat ženy, vedla skrze kastraci mužů. Většina debat se pak zvrhává v hledání taktických výhod nad nepřítelem. Namísto hledání konstruktivního řešení se buduje dlouhodobá strategie poziční války. Jako by ženy z jedné strany frontové linie křičely: „Chceme stejné platy!“ a muži jim ze svého zákopu odpovídali: „Už máte volební právo, tak mazejte zpátky k plotně!“ Ve strachu, že by mohli přijít o drobné radosti každodenního flirtu, opevňují Češi svoje pozice a se slovy „vždyť se zase tolik nestalo“ se smiřují s tím, že nějaká ta míra znásilnění ve společnosti je vlastně „tak trochu normální“. Specifickou českou „diskusi“ na téma rovnosti žen a mužů výstižně přiblížil nedávno odvysílaný dokument Teorie rovnosti z cyklu České televize Český žurnál.

Jak ukázal francouzský filozof Michel Foucault, moc se nenachází v držení konkrétních lidí (byť třeba slavných režisérů), ale ve společenských vztazích. Pokud je společnost převážně patriarchální, znamená to, že patriarchální vzorce jednání mají navrch nad ostatními — jsou v mocenské výhodě. Například se často setkáváme s tím, že proti kvótám pro prosazení žen v politice nebo ve firmách bojují ženy, které se tam prosadily samy bez kvót — to proto, že se ztotožnily s patriarchálními vzorci chování a naučily se s nimi pracovat tak, že jim vyhovují víc než představa změny.

Patriarchální uspořádání společnosti s sebou nese celý balík očekávání, stereotypů a modelů jednání a odměňuje lidi, kteří je naplňují. V natolik patriarchální společnosti, jako je ta česká, to může vést až k představě, že tyto modely jsou něčím „přirozeným“. Když se někdo snaží tvrdit opak, je z diskuse automaticky vyloučen jako někdo, kdo popírá přirozený stav věcí. Právě kampaň #MeToo poukázala na to, jak „normální“ byla určitá míra sexuálního násilí nebo obtěžování v rámci kolektivů, kde k němu docházelo. To byl pravděpodobně i případ režiséra Jiřího Stracha, který v tričku s nápisem „Je suis Weinstein“ patrně nechtěl světu sdělit, že podporuje sexuální násilí (alespoň v to doufejme), ale že je součástí patriarchálního pojetí světa, které podporuje sexismus a mačismus jako kladné hodnoty.

 

Od kultury sexismu ke kultuře znásilnění: začněte u sebe v kanceláři

Moc je podle Foucaulta všudypřítomná, nachází se v řeči nebo ve způsobu, jímž jsme byli vychováni. Patriarchální uspořádání světa reprezentuje například kalendář s nahými pózujícími ženami, který měl můj otec u sebe v kanceláři, když jsem vyrůstal. Když jsem pak po letech ve svém prvním zaměstnání dostal na vánočním večírku od jednoho z klientů podobný kalendář, hrdě jsem si jej postavil na stůl jako odznak dospělosti a pracovní schopnosti. Až o několik roků později jsem se dozvěděl, že pokud do mojí pracovny vejde žena, může se cítit nepříjemně. Nikdy mě nic podobného nenapadlo, byla to pro mě zcela nová informace.

Pro chápání patriarchální společnosti je klíčová právě souvislost každého drobného projevu s celým systémem. Kalendář s nahotinkami není nezákonný. Ale pokud se nachází například na pracovišti, vysílá signál: zde je žena sexuálním objektem. Reklama na pivo, v níž vedle orosené sklenice pózují ženy v erotickém prádle, není nezákonná. Ale vysílá signál: žena je tu, stejně jako pivo, pro potěšení muže — jejím úkolem je uspokojit mužovu potřebu. Poplácání po zadku může být nezákonné, když je jako sexuální obtěžování vnímáno dotčenou osobou. Pokud jste ale celý život obklopeni symboly, které vás instruují do modelů jednání vyžadovaných v patriarchální společnosti, zkusíte přetrpět i nedůstojné a nepříjemné situace v dobré víře, že je to tak „normální“. A třeba se podobná věc stane opakovaně, třeba i v horizontu několika let, a třeba pak přejde ve znásilnění. Skutečně je tak těžké pochopit, proč jen asi každá desátá oběť znásilnění v Česku nahlásí?

 

Patriarchát je nespravedlivý pro všechny

Patriarchální uspořádání je nespravedlivé a nevýhodné pro všechny, kteří v něm žijí. Opět na foucaultovském pojetí moci můžeme dobře vidět, že patriarchální vzorec jednání ve skutečnosti muži nedává moc, s níž by mohl nějak svobodně disponovat, ale situuje jej do rolí, které jsou mu přisouzeny bez možnosti volby. Pokud například budoucí rodiče rozhodují, kdo bude trávit víc času s jejich potomkem po narození, fakt, že mají ženy ve společnosti strukturálně nižší platy, předurčuje heterosexuální rodinu k volbě, aby do zaměstnání chodil muž. Muž je tak nespravedlivě znevýhodněn, pokud chce trávit čas se svým potomkem. Maskulinní očekávání jsou například spojena i s citovým životem („chlapi nebrečí“), s módou („neumí se oblékat“), vařením („v životě si neudělal nic než čaj“), péčí o nemocné či staré lidi atd. Nenaplnění maskulinních očekávání v těchto rolích může být potrestáno společenskou stigmatizací (např. posměchem, šikanou) nebo i omezením jejich vykonávání („dej mi tu vařečku, stejně bys to zkazil“).

Například v Norsku jsou pojmy jako emancipace či feminismus bytostně obsaženy v tom, co pro norskou společnost znamená demokracie a svoboda. Zlepšení podmínek určité skupiny obyvatel, která je označena za znevýhodněnou, se považuje za přínos pro celou společnost. Vyžaduje to samozřejmě spoustu mravenčí práce, experimentování a hledání slepých cest. Příklad Norska ale ukazuje, že patriarchát (přinejmenším v rovině státně regulovaných institucí) nemusí být nahrazen nějakou jinou formou utlačivých pravidel. Že zrušením výhod jedné skupiny nedojde ke zvýhodnění druhé v její neprospěch.

Nesnažme se proto hledat za každou cenu nepřítele a stavět obranné valy kolem stereotypů, do nichž jsme byli vychováni. Nejsme uprostřed žádné „války mezi pohlavími“. Pokud už musíme použít pojem „válka“, pak se v ní nacházíme všichni na jedné straně.