14/06/2022 | téma |

Konstelace: Jemné zacinkání řeky

Mezi básnickými knihami přihlášenými na letošní Cenu Jiřího Ortena se objevilo hned několik zajímavých titulů. Kristýna Svidroňová a Iveta Ciprysová jsou autorkami dvou z nich. Jejich sbírky přinášejí zajímavé pohledy na prostupnost hranic lidského a přírodního, zkušenost duševního i tělesného vyloučení člověka nebo provázanost bytostí s prostředím.

Obě autorky přicházejí ze zdánlivě odlišných krajin. Básně Kristýny Svidroňové jsou psané střízlivějším, civilnějším jazykem a evokují městské prostory či přímo interiéry. Jemnost v popisu viděného a zakoušeného doplňuje cit pro mnohoznačnost a zámlkovost jazyka. 

U toku v zelených páteřích
přijít o blaho dnešků
s narůstáním nové
dvakrát esovitě prohnuté
touhy

seriál Konstelace

Samozřejmou součást básní Kristýny Svidroňové tvoří prostředí internetu a sociálních sítí. Stejně jako kapradí a vzduch plný much poskytuje digitalita prostředek k artikulaci a zároveň prostor, v němž se uskutečňuje. 

Pokvetu k tobě 
cestou digitální krásy 
pokvetu jako olše

V prostředí prostoupeném digitalitou pak Svidroňová ve svých textech opečovává především jeden motiv, jímž jsou rostliny. Místy se v jejich případě může jednat o ne-lidskou druhou bytost, k níž se autorka vztahuje. Častěji však její oslovení druhé osoby směřuje k sobě, například když píše:

aby to, co máš v hlavě
mělo mimo tebe
alespoň přibližnou podobu

foto: Anna Hůlková

Možná je to však ještě trochu jinak a naznačené polohy oslovení druhé nemusí být tak neslučitelné. Rostliny lze totiž v autorčině sbírce chápat v jistých momentech právě jako onu druhou, „přibližnou podobu“ sebe sama. Samotné ztotožnění se stromy — touha stát se či přímo stávání se stromem — představuje zajímavý prvek autorčina psaní. Jde výrazně o pohyb zakořeňování a jeho popření, který zároveň zaznívá jako apel a výraz soucitu:

mezi tím vším není nic jako záchrana
jen dvě dlouhá mlčení
stačí k potkání slov
vsazených do mě ranami

Jsem stromy

Pokud se odvážit nějaké schematické polarizace těchto dvou prostředí autorčina psaní, tedy digitálního na jedné straně a rostlinného na té druhé, pak například s poukazem na organičnost života v digitálním prostředí a racionalizaci péče o rostliny v jejích básních. Tak se totiž může vyjevit provázanost a prostupnost obou prostředí. 

Rostliny u Svidroňové nehrají pouze roli symbolů jakési přírodní iracionality, ale jsou často chápány jako bytosti s vlastní racionalitou, která je sice jiná než lidská, ale lze se do ní vcítit, lze se jí přiblížit. Podobně digitalita není prostor, odkud odcházíme, ale naopak — v básních Svidroňové možná i v kontrastu s fyzickou nezakořeněností — prostředím, v němž jsme zakořeněni a kveteme k sobě navzájem.

foto: Anna Hůlková

Básně Ivety Ciprysové nás zavádějí do prostor blízkých vesnici, kde lidské přechází v přírodní či lidská příroda v divokou. Často nás obklopuje noc, kdy se svět nejvíce podobá sám sobě tím, že rozostřuje kontury totožnosti. Moře se pojí s oblohou, nebe objímá zemi, oheň osvětluje jako klamné svítání. Přítomnost se tak otevírá obrazotvornosti přecházející u Ciprysové až k polohám připomínajícím vize. 

Myslel jsem, že svítá
když mě probudila záře
stoupající z rozblácené země
Té noci hořelo bláto
a tma stékala z nebe
do panoptika zrůd

Důležitou indicií k následování Ciprysové podmanivých textů tvoří nerozlišenost — interval mezi dnem a nocí, iluzí a skutečností, podobností a totožností, přítomností a vzpomínkou, živými a mrtvými, nemocí a zdravým, mužem a ženou, ty a já či mezi lidským a více-než-lidským (stromy, andělé). 

Tyto básně přichází z daleka. Zdají se na první pohled mírně anachronické — rekvizity působí téměř nečasově, pohádkově, třebaže jde o místy kruté vyprávění —, ale to může být pouze otázkou scénografie. Možná jde o způsob, jak propůjčit hlas zaříkadlům, ukolébavkám, hudbě slov? 

Ciprysové verše nepůsobí záhadně toliko svými tématy či obsahy, ale spíše formou a zvláštním úhlem pohledu, drobností, která má moc převrátit naše vnímání. Ocitáme se v mýtu, v němž se rozpouští dějinnost a zůstává prostý smysl pro intenzitu skutečnosti skýtající prostředek vztahování se k ní a snad i úkryt před jejími nebezpečími.

Vím
žes tam stála
Tak krásná
(jinak to ani neumíš)
ale všechna má pozornost
se v tu chvíli upínala
k hlavě čerta
ve tvé ruce
Dva černé rohy
velké oko
hlaveň pistole!

Autor studuje komparatistiku.