20/04/2022 | téma |

Konstelace: Uzemnění

Posedlost zánikem a smrtí či ohledávání jejich přítomné nepřítomnosti není v poezii ničím neobvyklým. Stále naléhavější se zdát být potřeba vyrovnat se s těmito skutečnostmi i v každodenním jednání. Nejde přitom pouze o život s hrozbou jaderné katastrofy nebo důsledky klimatického kolapsu, ale o vztah k smrtelnosti a zkušenosti ztráty.

Sbírka Martina Pocha Poltergeist (Odeon) působí zneklidňujícím dojmem. Její slovní bohatost se v mžiku proměňuje v bezednost a naopak. Základní narativní rámec, jehož ozvuky se v průběhu sbírky v obměnách vrací, je jednoduchý. Na Zemi dopadl asteroid a lidé (či bytosti, které se staly subjekty básní) přežívají v umělém prostředí mimo Zemi. Může to být odkaz na žánrová klišé, kterými se to v Pochově knize jen hemží. Vzhledem k naléhavosti klimatického kolapsu se však sen o letu mimo Zemi či příběh nahodilosti zániku po srážce s asteroidem jeví spíš jako výraz zoufalství. 

seriál Konstelace

Co tím chce autor říct, nicméně nelze přesně stanovit a možná to ani není hlavním těžištěm sbírky. Do popředí v ní vystupují obrazy konce (vousaté dítě), spojení těla a techniky či podoby rodinného života. Výsadní postavení přitom mají v autorově psaní manipulativní strategie marketingu a reklamy, které zde místo generování zisku slouží ke generování veršů. Způsobují tak na jedné straně dojem zcizení či vyvlastnění řeči, na druhé straně prožitek její bujaré vykloubenosti a svébytnosti. 

Autorova hltavost verbální inflace, jíž jsme obklopeni, působí chytlavě až nakažlivě, v posledku však přispívá k celkové bezútěšnosti sbírky. Pochovy věty balancují na hranici klišé a parodie, otupující nahodilosti a burcující zjitřenosti obrazů, intimity mezigeneračních vztahů a jejich nelidskosti. Umělý svět mimo Zemi, který autor ve svých textech vykresluje, tvoří výmluvný obraz odtrženosti jazyka Poltergeista od zkušenosti tělesného, smyslového života. Staví nás tak před otázku, nakolik vůbec ještě jako smrtelné, pozemské bytosti žijeme.

foto: Kateřina Konrádová

Výbor z básnické tvorby polské autorky Marzanny Bogumiły Kielar Zatopený estuár (Fra) — který přeložili a uspořádali Michael Alexa a Renata Putzlacher-Buchtová — otevírá perspektivu blízkou přírodním vědám. Ve středu zájmu nestojí člověk, ale bytosti a dění, které ho přesahují, a spolu s ním podstatně utváří společné prostředí. Kielar se však nezabývá kumulací vědění, ale spíše přenášením poznatků do každodenní lidské praxe vnímání a citlivosti vůči okolí, bytostem a sobě samé. 

Larvy jepic a pošvatek v horské bystřině, cvrlikající střízlík, vítr se zbytky trávy v hubě či mrazík pozdního jara však neslouží pouze jako prostředníci lidskostředné výpovědi. Naopak, jakožto její subjekty proměňují těžkopádné a v důsledku smrtící rozlišení lidského či kulturního a přírodního ve zkušenost propojeného, více-než-lidského světa. Výměna se nadále děje obousměrně.

foto: Kateřina Konrádová

Mimolidské entity se prostřednictvím jazyka jejích básní včítávají do lidské obce a tento jazyk sám se počíná přibližovat přírodním dějům poplatným vlastním zákonům a sdělením, která nejsou určena výhradně člověku. Tato poezie dovoluje obnovit vědomí, že slova mají i jiné poslání, než je organizace lidských zájmů a starostí, že antropocentrismus představuje území, z něhož je třeba vycházet, stejně jako po většinu svých dní vycházíme z domu. Vstupujeme do světa a necháváme ho do sebe vejít, abychom převzali odpovědnost za život, který podmiňuje náš vlastní.

Autorka pracuje s oslovením jako s mocným nástrojem vzájemného prostupování. Vyjadřuje přání, která lze chápat jako starostlivost o dění ve světě v jeho nejzákladnějších hnutích a soucit s jeho stále hrozícím zánikem. Často se přibližuje modlitbě, zjasněnému naslouchání, v němž se ozývá křehkost a zranitelnost žijících. Smrt se ocitá ve světě jako něco nemístného, jiného, co je do něj zároveň nezbytně vpleteno. Podobá se tak lidskému, od něhož nás básně Zatopeného estuáru osvobozují a zároveň je pro nás činí sladším.

Autor studuje komparatistiku.