Předseda komise Nobelovy ceny za literaturu Horace Engdahl se poměrně kriticky vyjádřil na adresu tvůrčího psaní, finanční podpory spisovatelů a celkově profesionalizace spisovatelského řemesla. Ta podle Engdahla zabíjí literaturu, odtrhává spisovatele od společnosti a vytváří nezdravý vztah mezi nimi a institucemi. Engdahl je přesvědčen, že by spisovatelé měli mít civilní povolání, jež by je „krmilo i z literární perspektivy“. S tím v rozhovoru nesouhlasí Radek Malý, vedoucí Katedry tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, a zařazuje kreativní psaní i autorskou profesionalizaci do širšího společenského kontextu.

Musím se zeptat: Zabíjí instituce tvůrčího psaní literaturu?

Asi stejným způsobem, jakým akademie výtvarného umění zabíjí například malbu. V případě literatury se jedná se o umění svého druhu, které pochopitelně lze u talentovaných jedinců rozvíjet. Na Literární akademii navíc platí, že v rámci studia nenabízí jen dílny tvůrčího psaní či mediální tvorby, ale komplexní servis odborných předmětů zaručujících široké kompetence absolventa. Obory literární a mediální tvorby jsou v tomto ohledu v České republice jedinečné. Neumím si představit kurz tvůrčího psaní, který by v českém kontextu měl tu moc literaturu zabíjet — nesmíme zapomenout, že pojetí tvůrčího psaní, které Engdahl kritizuje, je specifikem anglosaského světa a v českých podmínkách neexistuje.

Hrozí spisovatelům s cechovní profesionalizací uzavření do niky literárního provozu a ztráta kontaktu se společností, jak předvídá Engdahl?

To, že se profesionálové ze všech oborů lidské činnosti sdružují do cechovních uskupení, je přirozené a nezbytné. Proč by tomu mělo být u umělců, potažmo spisovatelů jinak? Možná panuje nějaký obecný předsudek, že mezi umělci je více asociálů, což může být do jisté míry pravda, ale není to důvodem pro to, aby se nesnažili společně prosadit své zájmy. Můžu zmínit dva příklady u oborů mně blízkých: česká Obec překladatelů i mezinárodní organizace pečující o dětskou knihu IBBY zaručují, že společnost se o těchto oborech dovídá podstatné informace kultivovanou cestou.

Radek Malý

Radek Malý

Co si vlastně představit pod „nezdravým vztahem k institucím“? Podlézání státu? Existuje v tom případě nějaký „zdravý“ vztah k institucím?

Opět je třeba rozlišit západoevropský a český kontext. Český spisovatel, i kdyby státu a kulturním institucím podlézal sebevíc, si pomocí grantů nevydělá ani na nájem. A to, že například vydávání kvalitních knih pro děti je finančně skutečně závislé na podpoře státu, není přece problém nakladatelů, kteří dokážou tyto knihy vyprodukovat — a dokázali by jich vyprodukovat i více. Pokud český stát chce, aby vycházely původní české ilustrované knihy pro děti, musí je v daných podmínkách podpořit. Se spisovateli to je podobně: nelze donekonečna spoléhat na to, že svá díla budou vytvářet o dovolených a po nocích. Kdyby měla česká veřejnost a koneckonců i pan Engdahl ponětí o tom, jaké jsou v České republice autorské honoráře za literaturu a jaké jsou tedy skutečné náklady na knihu, předešlo by se mnohým nedorozuměním. Vždyť kolik máme v České republice profesionálních spisovatelů?

V Česku se poslední dobou diskutuje o finanční podpoře spisovatelů, vzniká dokonce nová Unie spisovatelů. Švédsko je naopak známé svou velkorysostí vůči kultuře všeobecně. Existuje nějaký ideální, vybalancovaný stav, k němuž by měla státní podpora směřovat?

To si netroufnu posoudit. Nejspíš takový stav, kdy by uznávaný a literárními cenami ověnčený spisovatel nemusel kvůli práci na románu odjíždět na stipendium do zahraničí a živit rodinu literárními čteními za našimi hranicemi. Takový stav, kdy by jeho honorář byl alespoň srovnatelný s honorářem grafika, který knihu upravuje.

Jak se vlastně díváte na vznikající Unii spisovatelů, kterou mimo jiné zakládají i vaši kolegové z Literární akademie Jan Němec a Jana Šrámková? Je potřeba?

Mnoho o ní nevím, ale velice jí fandím. Jde o autory nezatížené minulostí, kdy podobné instituce zaváněly planým schůzováním. Kladou si srozumitelné a nepřehnané cíle. Vzhledem k nefunkčnosti Obce spisovatelů je organizace tohoto typu skutečně nezbytná.

Kde všude čerpá spisovatel materiál, inspiraci a nutkání k psaní? Souhlasíte s Engdahlovým pohledem na věc?

Opět je to otázka perspektivy: kolik je u nás spisovatelů, kteří si vysedí svých pět stránek denně u počítače a jsou za vodou? Nutkání k psaní nejde načerpat, to v člověku buď je, nebo není. V tomto ohledu vnímám rezidenční pobyty pro spisovatele, jak se s nimi i v českých podmínkách začínáme setkávat, za přínosné. Ovšem za předpokladu, že si spisovatel svým civilním zaměstnáním vydělá na to, aby mohl na měsíc své zaměstnání opustit. Kontaktů se syrovou realitou má spisovatel v českých podmínkách skutečně vrchovatě.

 Kde čerpáte vy?

Posledních pár let jsou to spíš záchvěvy inspirace, které přicházejí v dost nečekaných situacích. Nesmím tlačit na pilu, to je snad u každého umění zásadní. A práce mám tolik, že jednou odpočívám od druhé. Cosi jako „volná tvorba“ se tedy zatím spíše nekoná.