Kosmonaut z Čech

Pád do hloubky Ten divný mimozemský tvor mi prohrabává všechny kouty mysli, šetrně, ale rozhodně. Vidí do mě. Zkoumá mě až do hlubin genetického kódu. Špičkami nohou brnká na struny mé paměti — cítím rytmické poškubávání v mozkové hmotě. Přesívá to, co jsem zdědil po předcích, historii mého národa, to, co přivedlo mne a jméno Jan Hus sem do kosmu. Není to tak docela nepříjemný pocit. Spolu sledujeme Husa, bojovníka za pravdu Boží, jehož jméno nese moje loď. Káže učení Jana Viklefa od malého pultíku na veřejném prostranství Univerzity Karlovy. Lid Boží, říká, tvoří všechny jeho děti, všechny jsou předurčeny ke spasení — nejen okázalí příslušníci katolické církve. Boží milost si nelze koupit za peníze ani ji nemohou udělovat slova starého, ve zlatě oděného muže. Církev víře škodí, přitahuje hříchy. Hus to neříká s nenávistí, spíš s vyrovnanou jistotou proroka — muže, který ví. A lidé mu naslouchají. Studenti se scházejí s brkem v ruce a jejich srdce se probouzejí. Čechy musejí být osvobozeny od tyranie církevních institucí. Obraz se změní. Ten tvor objevil něco dalšího. Vidí mě, jak padám. Často se snažím na to datum zapomenout, ale brnkání tvora v mém mozku ho vrátilo přímo do středu pozornosti — 26. května, to jaro po sametové revoluci. Je mi deset let. Ráno rodiče vyjeli lanovkou ze svého hotelu v Rakousku na vrchol Hoher Dachsteinu. Tahle dovolená jim má poskytnout chvíli klidu, který oba hodně potřebují — otce čeká soudní proces kvůli roli, již sehrál jako významný člen strany, konkrétně kvůli mučení podezřelých při výslechu. Naši sice dostali soudní příkaz neopouštět zemi, takže riskují, že k dosavadním obviněním přidají ještě jedno navíc, ale otec prohlásil, že manželství nesmí být vydáno na milost rozmarům soudního systému. Zatímco rodiče si užívají výhledů na Alpy a předstírají, že panenské vrcholky hor jim pomáhají zapomenout na strach z očekávaného trestu, já ten čas trávím ve Středě, u prarodičů. Děda mě vezme do zahrady, kde natrháme pár raných jahod. Cestou zpátky na půdě nabereme košík zimních jablek. Sním čtyři jablka, zapiju je douškem limonády a jako moučník si dám jahody se šlehačkou. Vybírám zpod králíkárny pavouky, házím je útočným slepicím a dívám se, jak je nohu po noze rozklovají. Nikdo se mnou nechce mluvit o budoucnosti. Nikdo mi nechce říct, co se stane s otcem, proč matka nespí a proč pot na jejím čele páchne po víně, proč se na televizní zprávy díváme s pocitem, že ruka hlasatele každou chvilku vystřelí z obrazovky a popadne někoho z nás za krk. Na mé otázky nikdo neodpovídá. Ráno v pondělí, kdy se mají rodiče vrátit, se mnou děda nasedne do vlaku na Prahu a dovede mě do školy. Celý den si představuju rakouské čokolády a nezvyklé salámy, které rodiče přivezou. Čekám v hale školy, vedle kukaně vrátného, až mě přijdou vyzvednout. Ve čtyři hodiny ke mně přistoupí paní Škopková, ruce má za zády, rty bledé jako křída. Tiše mi oznámí, že došlo k nehodě. Moji rodiče mě, momentálně, nemohou vyzvednout. A kdy teda přijdou? zeptám se. Paní Škopková zamumlá, že je jí to moc líto, a já se zeptám proč, a ona chce vědět, jestli něco nepotřebuju. Dědeček prý pro mě pošle taxík. Chtěl bych čokoládu, řeknu. Oblékne si kabát. Deset minut nato se vrátí a v ruce nese čokoládu Milka. Je na ní obrázek fialové krávy, jak se pase na louce před alpskými vrcholky. Paní Škopková zopakuje, jak ji to mrzí. Lanovka se zřítila, špitne, než odejde. Tvoji rodiče… Vrátný se po mně podívá přes křížovku. Řidič taxíku už není nejmladší a voní palačinkami. Ruce na volantu se mu třesou. Cesta do Středy nám trvá dvě hodiny. Když se zeptám, co ví o pádu lanovky v Alpách, zesílí rádio. Děda na nás čeká u vrat. Zaplatí řidiči a vezme si můj kufr. Já svírám prázdný obal od čokolády. Dědovi visí šedý knír zplihle přes ústa. Tváře má propadlé a oči má jako dvě škvírky. Babička stojí v kuchyni u stolu, pije slivovici a kouří. Ještě nikdy jsem ji kouřit neviděl. Šíma jí pospává u nohou. Když si mě všimne, mírně zavrtí ocasem, ale pak znova zavře oči a začne mělce oddychovat, jako by věděl, že teď není vhodná chvíle na dovádění. Babička mě políbí na rty. Dojdu k pohovce, lehnu si a slyším jejich hlasy v rytmu těch zatracených hodin, jejichž otravné tikání ne a ne přestat, neurvale se připomíná přes poklid kouře. Prarodiče mi střídavě vysvětlují, co se stalo. Táta s mámou brzy ráno nastoupili do lanovky směřující na vrchol Hoher Dachsteinu. Dívám se na strop a vzpomenu si, jak mi táta nadšeně vysvětloval, jak lanovka funguje. Vzdušné troleje se dělají z desítek jednotlivých ocelových strun, v jejichž středu je konopný provaz. Představuju si, jak to táta znova vysvětluje mámě, vidím jeho pohybující se rty za sklem lanovky. Máma obdivuje bílé obry, co před nimi vystupují z ranní mlhy. Někde na lanu praskne jedna ze strun. A další. A další. Kabina visí ve vzduchu a fyzikální zákony Země ji zanedlouho dostihnou. Představuju si tu událost, ovlivněný groteskami s Laurelem a Hardym, na které se koukám každý večer před zprávami: kabina pomaloučku padá, těla se smýkají z jedné strany na druhou, lidé se chytají jeden druhého, až to nakonec připomíná tanec smrti, dámy a pánové se drží v náručí a vykřikují starosvětské výrazy jako „propána“ a „u všech všudy“. Avšak tento počáteční vzdušný poklid — ten beztížný valčík — brzo ukončí vzrůstající rychlost pádu. Nějaký pán se náhodou dotkne dámy v pase a ona ho pleskne koženou rukavičkou. Kabina se třese a cestující se navzájem popadají za kravaty a sukně, stahují si paruky a kalhoty, jak to bývá v bláznivých němých groteskách. Nejsem si jistý, jak vlastně ti herci umřou, jestli jim kosti prorazí kůži, jestli zahynou při nárazu, jestli se jejich lebky a páteře roztříští na ostrých hranách černé skály.

Jaroslav Kalfař, foto: Hachette

Sedíme v obýváku a babička zpívá písničku, kterou jsem ještě nikdy neslyšel — o mládenci, který odchází z chmelnice, aby se dvořil dívce ve velkém městě, a nakonec ji získá tak, že uvaří zázračné pivo z chmele, který mu matka dala s sebou na cestu. Děda kouří, ucucává z teplé láhve, kašle. Šíma kňučí, protože má hlad. Já mačkám v ruce obal od Milky. Babička na mě mluví, ale já nedokážu rozlepit suché rty, nedokážu si vzpomenout, jak zní naše abeceda. Hledám rodiče v té spoustě sněhu. Na stropě je v rohu prasklina a z ní vyleze pavouk sekáč. Uběhnou dva dny a já se pohnu, jen abych se vyčural do nočníku, který mi babička nechala u pohovky. Slyším, jak z něj Šíma chlemtá, když se nikdo nedívá. Babička se mě pokouší krmit, ale já nemůžu otevřít pusu. Vlhčí mi rty vodou. Děda mi tře nohy a ruce mozolnatými prsty se žlutými skvrnami. Já mačkám obal od Milky. Když si prarodiče jdou lehnout, přikryjí mě dekou a Šíma mi chrápe u nohou, vousy vlhké močí. O to víc ho mám rád. Děda zůstává dlouho vzhůru. Kouká na fotbal a na americké filmy, které se teď už smějí v televizi vysílat. Ví, že se koutkem oka dívám taky — aspoň chvilka oddechu od pátrání po tělech. Nakloním trochu hlavu, abych líp viděl na toho pána v klobouku, který něco šeptá krásné blondýnce. Ta záře kolem její hlavy, to, jak se mu odmítá podívat do očí, ji prozrazuje — má nějaké tajemství. Pohyby rtů neodpovídají českým slovům, která vyslovují. Den co den se tu zastavují sousedé, vyjadřují soustrast a mluví o Bohu, babička je ale nepouští dál a tiše jim děkuje na prahu. Býval to takový hodný chlapec, říkají o mém tátovi. Neříkají hodný člověk. Mačkám obal od Milky a představuju si, jak stojím uprostřed těch rakouských hor, jak mi mrazem kapou nudle z nosu, jak mě štípe horní ret. Prsty mi zčernaly a odumřely. Svět je příliš veliký a je v něm tolik míst, kde lidé tiše hynou. Co zmůžu já, vyhublý raneček křehkých kostí a kazícího se masa? Nedokážu rodiče najít. Čtvrtý den páchnu jako pohovka: po psovi, saponátu a rozlité kávě. Berou mě křeče do lýtek a připadám si, jako by mi někdo vykuchal žaludek. Babička si oblékla černé šaty a načervenila si tváře. Rty se jí neustále třesou ve stejném rytmu jako dva křížky, které se jí blýskají v uších. Nemá ráda Boha, kříž ale miluje. Děda nade mnou stojí v černém saku a kalhotách, což je šokující změna oproti obvyklým zabláceným montérkám a obnošeným vojenským bundám. Drží talíř s pečeným kuřetem, chlebem a omastkem. „Musíš vstát a něco sníst,“ řekne. Oči upírám na praskliny ve stropě a prsty mám natažené, jak toužím oloupat omítku. V pravé noze mám křeč. Zatnu zuby a ignoruju ji. „Na pohřeb chodit nemusíš, ale musíš něco sníst,“ naléhá děda. „Oni našli těla?“ zeptám se. „Nikdy nebyla ztracená. Jen chvíli trvalo, než je sem z Rakouska převezli. Rozhodni se sám, jestli chceš jít s námi. Nikdo se na tebe nebude zlobit, když nepůjdeš.“ Takže jsem ta těla hledal zbytečně. Dopřeje mi pár minut ticha, pak mi násilím otevře pusu a vstrčí do ní sousto kuřete. Vezme mi z ruky obal od Milky a hodí ho do vychladlých kamen. Žvýkám a slané maso chutná tak báječně, že mi až do očí vstoupí slzy. „Musíš teď vstát,“ řekne děda. „Musíš být chlap.“ Odmítám, bráním se. Tvor ztratí nit mého života a už zase stojíme před Janem Husem. Král Václav už ho neochraňuje — církev Husa oficiálně prohlásila za kacíře, což je stigma stejně trvalé jako mateřské znamínko. Řím teď všechny Čechy považuje za národ kacířů. Hus má na sobě prosté bílé roucho a nasedá na vyhublého grošovaného koníka. Zikmund, císař říše římské a dědic české koruny, přislíbil Husovi bezpečný průjezd a pobyt, pokud se dostaví na církevní koncil vysvětlit své kacířství. Cítí Hus zradu? Těžko říct, protože oči neustále upírá vpřed, jako by viděl divy přesahující skutečnost, jako by mohl pronikat dimenzemi a nalézat skryté pravdy. Hus přijede do Kostnice a ubytuje se, nikým neobtěžován, v domě jisté vdovy. Ta má dlouhé černé vlasy ke kolenům a ramena nahrbená steskem po zemřelé lásce. Nikdy se Husovi nepodívá do očí, ale mluví s ním přísně, jako se zlobivým chlapcem. Vaří mu řídké zeleninové polévky a Jan si v nich máčí kůrky chleba a dává si pozor, aby si nepotřísnil vousy. Řekne vdově, že žádné pozemské uskupení nemůže být zárukou skutečné spásy. Svou víru si nenechá od nikoho předepisovat ani diktovat. Knihy, které miluje a nenávidí, nesmí nikdo pálit. Jeho národ nesmí nikdo očerňovat jen z čiré chamtivosti. Proti příkazům svého hostitele Hus v Kostnici káže — jeho víra je tak silná a nutkavá, že překoná i pud sebezáchovy. Než ho odvedou do vězení, vdova ho políbí. Muži, kteří ho odsoudí, mu na hlavu posadí čepici s nápisem Heresiarch. Arcikacíř. Třiasedmdesát dnů stráví v hradním vězení, ruce i nohy v okovech, a jí chléb zešedlý plísní. Když ho vyslýchají, účastníci koncilu na něj plivou a nutí ho odvolat. Ale on to neudělá. Člověk se rodí svobodný, namítá. Před Bohem je každý člověk svobodný. Rozsudek zní: Smrt. Katům dělá potíže rozdmýchat oheň — prostě řečeno, Husovo tělo odmítá hořet. Jakási stařena z přihlížejícího davu se jim pokusí pomoci, přihodí do ohně otep chrastí a chvíli do skomírajících plamenů fouká. „Sancta simplicitas!“ vykřikne Hus z hranice, nohy mu už rudnou. Svatá prostoto. Při čtyřiačtyřiceti stupních Celsia se bílkoviny ve shluku buněk známých dříve jako Jan Hus začnou rozkládat. Jak teplota stoupá, začínají se loupat vrchní vrstvy kůže jako slupka klobásy. Silnější vrstva kůže se scvrkává a puká, ven prosakuje žlutá tučná pasta a s tichým syčením se škvíří. Svaly vysychají a stahují se. Kosti ale hoří jen neochotně, jako by pevným základem člověka nebyla duše (která ostatně není vidět), ale tato křehká kostra. Tohle je Jan Hus, a je mrtvý. Jednoho dne ponese jeho jméno kosmická loď. Tvor už zase vyhmátl mě. Sedím na pohovce, prarodiče jsou oblečení na pohřeb. Držím talíř, který mi dědeček podal, jím kuře, máčím chléb v mastné šťávě, pak si olíznu prsty a vysbírám drobečky. „Zůstanu tady,“ řeknu. Dědeček si ode mě vezme talíř a zvedne mě. Svírá mě tak silně, až cítím, jak mi jídlo putuje tělem. Postaví mě na zem a babička mi dá pusu, která chutná po sádle a alkoholu. Ticho v obývacím pokoji se během jejich nepřítomnosti mění. Jsem sám. Šíma na dvoře čenichá po myších. Hodiny poslušně tikají, mechanicky, bez života. Ocelové struny jedna po druhé praskají a kabina zůstane po dlouhou vteřinu viset ve vzduchu, než začne padat. Zapnu televizi, pustím zprávy v šest. Malé firmy rostou, komunisté jsou ti tam a my můžeme žít tak, jak chceme. Můžeme cestovat, můžeme líbat, můžeme mlčet, když kabina padá a padá, a pak můžeme umřít. Můžeme být takoví, jací být chceme. Prarodiče se vrátí v sedm a já sedím pořád na stejné židli, nepamatuju se, jak jsem se tam dostal, nevím, co chci dělat dál — až najednou už nejsem jediným cestujícím na Janu Husovi 1 a celý zpocený se dívám na svého návštěvníka. „Sancta simplicitas!“ prohlásí ten tvor. „Někoho jako ty jsem přesně hledal.“ Překlad Veronika Volhejnová.   Vydává nakladatelství Plus.