Příští rok by oslavil krásně kulaté sedmisté narozeniny Největší Čech. Magistrát hlavního města Prahy proto přispěchal s nápadem založit Karlu IV. jeho vlastní muzeum, které by připomínalo dějinně důležité skutky tohoto Francouze v českých zemích. Byvší císař římský dostane mimo jiné i dětské představení nebo oslavný hymnus. A Karlova znělka už stačila ještě před svým složením vyvolat drobný regionální poprask. Pražský radní pro kulturu Jan Wolf totiž narazil s výběrem hudebníka, který by měl mít oficiální skladbu na starosti. Ačkoli se Wolf hájí tím, že šlo jen o návrh a inspiraci, českými médii ve spojitosti s oslavou narozenin někdejšího burgundského krále koluje jméno dalšího velkého Čecha, Daniela Landy. A spoustě lidí, od intelektuálů z filozofické fakulty po další pražské zastupitele, se nápad zainteresovat do oslav kosmopolitního vladaře nacionalistu od kolotočů nepozdává. K historii by se podle kritiků mělo přistupovat opatrně a citlivě. A Wolf by měl navíc zveřejnit celou koncepci narozeninové oslavy, aby se všichni mohli dohodnout, kde leží hranice přijatelného.

Brno se potýká s výročím o nulu kratším a nacionalismem o dost divočejším. Na podzim zvolená radnice se rozhodla sedmdesát let po konci druhé světové války oficiálně omluvit za takzvaný Brněnský pochod smrti, vyhnání brněnských Němců z města v roce 1945 , při němž zemřelo skoro sedmnáct set lidí. Deklaraci usmíření podepsaly všechny zastupitelské strany, kromě komunistů a sociálních demokratů. Jihomoravský hejtman za ČSSD Michal Hašek deklarace a omluvy dokonce lituje: politická reprezentace prý podlehla pokušení hodnocení a interpretace dějin.

V Letech dál stojí prasečák a nikoho to moc nezajímá, byť se aktivisté i novináři snaží téma léta zpřítomnit.

 

Člověk má paradoxně pochopení jak pro Michala Haška a Jana Wolfa, tak pro brblající intelektuály a podepisující radní, pro protestující. Na jedné straně je historie s velkým H, dějiny jako mytologický, nezpochybnitelný fundament naší identity, neměnné souřadnice alespoň trochu ustalující komíhavé lidské bytí. Na straně druhé historie s malým h, spíš náhodný a přesýpavý sled dějství než nalinkovaný chod dějin, amaroun kolektivní paměti a zapomínání, z něhož teprve varem společenského klokotu vyhřezává nějaký obrys — a po chvíli opět zaniká.

Spor o to, co dějiny, historie a paměť vlastně jsou, kdo na ně má a nemá právo či legitimní nárok, se linou dějinami evropského myšlení prakticky od jeho počátků. A je to diskuse stejnou měrou filozofická i politická. Vždyť jaký je rozdíl mezi strhnutím ozdobné dečky z nového pomníku, podpisem deklarace a něčím vyznamenáním? Pokaždé se chňape po minulosti, pokaždé někdo zavrací oči.

Česko dlouhodobě — stejně dlouho, jako se linou symptomatické debaty o normalizaci a antikomunismu — nedokáže tyto fasety dějin a politiky vstřebat. Každá politická reprezentace si s sebou imanentně nese nárok na výklad dějin, je to součást její identity; tento nárok naráží na vize a vzpomínky jiné, přičemž suma jejich srážek tvoří často bolestné a protichůdné kolektivní vzpomínání, je to součást systému, v němž různé identity coby nositelky historické interpretace mohou existovat. Bohužel při redukci politiky na pragmatické řešení konkrétních problémů, které odolává „pokušení historické interpretace“, se i ještě živé dějiny smrsknou na úkol k vyřešení: oslavit, omluvit. Onen pověstný klid na práci pak uvrhá společnost do jakéhosi bezčasí, v němž postrádáme jak Dějiny, tak sic děravou, ale společnou paměť.

Možná je to chyba nebo je to přinejmenším naivní, chtít po současné — postdemokratické a tak dále — politice, aby byla místem, v němž na sebe naráží Historie a historky (jak kdesi poznamenal Václav Bělohradský), možné přístupy k dějinám a různé verze vzpomínek, a tříbí se tak politické postoje i samotné veřejné prostředí. Možná bychom se ušetřili jalových a často trapných situací, jako je Haškovo vymezování se vůči omluvě nebo Wolfovo hledání znělky pro Karla IV.

Je třeba ale takový prostor chtít, například v literatuře, která dosahem i publikem snese (nebo přinejmenším snesla) s mediální pozorností věnované politikům srovnání. Bez něj by nepokračovala ani historie, ani paměť. Brněnští Němci už se dočkali v Gertě Schnirch, malý Čech vzhlížející se svým holohlavým hrdinou k tomu Největšímu a prasečák v Letech stále čekají.