Krabička s fotografiemi

Povídka od básníka a estetika Václava Maxmiliána.

Stávala u okna. Ta malá černá dřevěná krabička, kterou sem vždycky pokládala moje matka už od doby, kdy jsem byla malá. Vždy si mě vzala na klín, otevřela ji a já jí koukala pod ruce.

Za oknem byl průhled do dvora a na střechy, ale nejen u přístavků našeho domu, ale ještě dál. Náš dům připomínal sídlo bohaté rodiny. Čelo, které mířilo na ulici, mělo velká vrata a za nimi byla kolmá chodba, kterou se dostávalo do dalších dvou částí domu, kterým jsme říkaly křídla. Dům tak z pohledu z nebe nejspíš připomínal velké U. Domy na křídlech nebyly tak vysoké jako čelní dům, kde jsme bydleli my, a tak jsem jim vždy z okna viděla na střechy. O co takto ztratila křídla na výšce, o to byla delší. Mezi křídly domu byla zahrada, v níž stály dvě staré dřevěné boudy, a pokračovala ještě dál za ně, malou brankou s několika schůdky do dvora, který byl za domem a kde stál dřevěný altán. V první boudě se schovávalo náčiní, ať už k údržbě zahrady, nebo chodníků, byla tam sůl, kterou se sypal chodníček a cestička k altánu, když právě namrzlo, byla tam stará kosa opřená ostřím pryč od dveří, kterou sousedé vždy kosili trávu na dvoře, stejně jako tam byly pozůstatky po minulosti, kdy se ještě každý musel starat nejen o svůj dům, ale i o okolí svého domu.

Vzpomínám si, že když jsem byla malá, tak tatínek s panem sousedem v létě vždy natírali lavičku, která stála před domem. Táta ji oškrábal, přejížděli ji dlouhými pohyby smirkovým papírem a stahovali ji ze staré kůže a potom ji brousili a znovu natírali, oba měli husté tmavé kníry a čepice s kšilty hluboko do očí, oba kouřili a byli oblečení jen v nátělnících a vypadali jako staří američtí boxeři.

Stejně tak si pamatuji starou paní sousedku, která v zimě, když napadl sníh, brala odhrnovadlo, což byla jen dřevěná deska a k ní přidělaná kulatina, a odhrnovala sníh na trávu a na cestu a my s Markétkou jsme se na ni vždycky jako malé koukaly za oknem, úplně uchvácené těmi plynulými pohyby, které ze sebe ty staré svaly a kosti vydávaly, když posouvala hromadu za hromadou další a další sníh. Ale jelikož toto všechno už obstarává město a člověk tím tak nějak ztratil zodpovědnost za své okolí, o to míň ho to nutí, aby si ho sám vážil, aby si ho sám nějak udržoval, a místo toho někomu platí, aby to dělal za něj.

Dřevo je olezlé, rozpadá se. A tak se lavička nenatírá každé léto nebo jednou za dva roky, ale jednou za pět let přijedou dva pánové z technických služeb města a vlastně ji nepřetírají, ale rovnou vymění obě dřeva. A v zimě jezdí po chodnících malá rolbička, která sníh rozhrnuje a odhazuje. Tak proto nám tyhle věci ještě zbyly na dvoře a jsou zamčené v jedné dřevěné boudě. A kdybych si to nepamatovala, tak nevím, byly by tam? Nebyla jsem tam tak dlouho. Je možné, že už ty staré nepotřebné krámy někdo vyhodil a někdo platí správě domu a ukládá si tam, co já vím, nafukovací bazén. Kde mám vůbec klíč? Ještě bych ho někde měla mít. Možná je v krabičce na botníku. Potom se podívám. Je to tím, že už na zahradu moc nechodím a ani se tím směrem nedívám.

Co je v druhé boudě, to už nevím. Dřív tam bývala kola, dávaly si je tam všechny tři domy. Kolik nás tady tehdy bydlelo? Když jsme byly malé… s Markétkou jsme vždycky běžely po dlouhých schodech, letěly jsme jako šílené, abysme nespadly, protože čím rychleji jsme běžely, tím byla větší šance, že nespadneme, že nezakopneme, nepackneme a nespadneme a nesletíme po nosech dolů až ze schodů a celé odřené a usoplené nebudeme zvonit na moji maminku a na Markétčinu maminku, tak jsme braly schody po dvou po třech, když jsme byly rozutíkané, držely jsme se jen tak lehce zábradlí, kdyby náhodou, a letěly jsme k boudě, přeskakovaly záhonky, které tam měla paní Majerová, kde měla vysázené svoje cibulky tulipánů, jako malé holky jsme u ní občas seděly, když klečela nad záhonkem a rýpala se v zemi a povídala nám o kytičkách, od té doby vlastně poznám chryzantému a kosatec a zamiokulkas, běžely jsme k boudě, odrážely se od kamenů v chodníčku, skákaly a tak dál, až jsme dorazily ke dveřím, které byly neustále otevřené. Bouda byla pořád otevřená a my do ní vběhly, odklopily několik starých bicyklů, které tam mezitím naházeli sousedé, a vytáhly naše dvě malá dívčí kola, sedly si na ně a jely dozadu k altánku a potom zpátky a potom ven na ulici. Tam už se dělo všechno. Nejčastěji jsme sjely z kopce, zahnuly za cukrárnou, potom kolem stánku s novinami, vyjely do kopce, přeskočily potok, kolem klecí s ptáky, zahnuly kolem vrat, kde na nás vždycky štěkali psi, vjely na trávu a kličkovaly mezi stromy, projely se kousek za autobusem, kterému jsme nestačily, a dojely k rybníku, kde jsme potom ležely u vody, v našem místečku, a vymýšlely, co všechno ještě toto léto provedeme a co budeme provádět všechna další léta. To příští a to další a to za deset let a to za padesát a i to léto, které bylo teď a které skončilo před pár měsíci, i to jsme si plánovaly, a ani to a ani jiná další se nepodařila. Markétka byla menší a já jsem měla hlavu na jejím bříšku a koukaly jsme se u rybníka na ptáky, kteří nad ním a okolo létali, protože tam sídlily volavky, které byly krásné. Ona mi hladila vlásky a já jí lechtala na chodidlech a smály jsme se. Ted už nevím, co v té staré boudě všechno je, ale vypadá, že má novou střechu, takže tam alespoň nezatéká, když prší. Je.

Václav Maxmilián, foto: Jaroslav Krézek

Václav Maxmilián, foto: Jaroslav Krézek

Nejlíp vidím na střechu levého křídla, protože byt mých rodičů byl v čelním domě trošku nalevo. Když se dívám z okna, nevidím jen dům, který je přistaven k našemu a kde možná dřív bylo něco jiného — podle oken a stropů ve spodním patře bych řekla, že tam dřív bývaly stáje nebo maštal nebo něco takového, ke které se potom přistavila patra a spodní části se rozdělily na byty a upravily. Když se podívám z okna, tak vidím jedno okno, které je přesně naproti. Tedy, není přesně naproti, není to fyzicky možné, aby věci v takovém úhlu byly otevřené sobě navzájem, ale to okno pro mě vždy bylo takové, protože za ním bydlela Markétka. Otevřely jsme okno a mávaly na sebe a volaly na sebe, za jak dlouho se potkáme. „Musím si ještě vyčistit zubýýý,“ volala na mě a mávala a já na ni něco zavolala a pak jsme obě zalezly zpátky. Moje malá sestřička. Jako by… jako by to opravdu byla moje sestřička. Žádnou jsem neměla, žádnou doopravdy.

Vzadu za dvorem, dole pod altánem, vidím ještě několik domků. Vidím tam kouř, když se tam na podzim pálilo listí. Všechno vonělo podzimem, měly jsme s Markétkou červené nosy a červené tváře a dole ve dvoře lozily po stromech a dívaly se na holé stromy a modrošedou oblohu. Vůně tehdy pálila. Na zadním dvoře hořelo listí, vzadu za městem byly jablečné sady. Nevím ani, kdo tam bydlel. Viděla jsem vždy jen nějaké muže, kteří shrabovali listí, a když začalo léto, neviděla jsem nikoho, protože plot byl obrostlý rostlinami a stejně tak jejich strana zahrady byla plná keřů, které na podzim opadaly, takže jediné, co mám v paměti, jsou záda mužů, kteří shrabovali listí, s nasazenými čepicemi, a odhazovali nedokouřené cigarety do ohně, mužů, kteří se snad nikdy nepodívali směrem k naší zahradě. V létě jsem jednou v červených šatičkách vzala Markétku za ruku a dovedla ji k tomu plotu, že se musíme jít na zadní zahradu podívat. Rozhrnula jsem listí, ale plot byl drátěný s úzkými oky, kterými nešla protáhnout ani ruka, a lézt nahoru bylo nebezpečné, a tak jsme se jen prodíraly mezi stromy a keři a…

Co to bylo? Teď jsem pořád tady, asi jsem usnula. Někdo klepal? Nikdo neklepal. Asi jsem jen na chvíli usnula. Teď vidím ty střechy a ani nevím, kdo tady bydlí. Do altánku chodí mladí lidé, grilují, snídají. Scházeli jsme se tam. Celý dům. Vzpomínám, jak pan Jeroným přijel z Asie a dovezl mango, celé fialové, velké jako vejce nějakého velkého ptáka, rozkrojil ho, velmi obratně, okolo pecky, potom vykrájel kousky a každému dal ochutnat. My s Markétkou jsme byly celé ulepené, Markétka seděla u své maminky, já u své, dělaly jsme na sebe obličeje a cucaly mango, vláknitou dužinu, která se zachycovala mezi zuby.

V té malé krabičce, co vždycky ležela před tímhle oknem, za kterým vidím tohle všechno, za kterým to všechno vidím naposled a před které jsem ji zase položila, v tom malém místě zbylo něco vzácného, co jsem dlouho neotevřela. Zbylo v ní několik fotografií, které udělali tatínek a maminka. Zbyly v ní i fotografie po babičce. Teď už fotografie nezbývají. Je tady jedna fotografie, na které sedíme s Markétkou před oknem, před tímhle oknem, a za námi jsou střechy všech těch domů, já ji držím kolem ramen a padají mi na ruku její kudrnaté vlásky a to je všechno, co o ní vím s jistotou, že tehdy byla tady se mnou. Ted už o ní nevím nic, nevím, kde je, nevím, kdo je. Nevím už ani, kdo jsem já. A proto se dnes na toto všechno dívám naposled, proto jsem vzala skříňku a položila ji k oknu, proto jsem se z něj dívala. Protože už tomu nevěřím, protože už tomu nerozumím. Protože se chci na to všechno podívat naposled. Potom půjdu.

Markétka umřela před sedmnácti lety a já už jí tehdy nemohla jít ani na pohřeb, protože už dvacet let sedím tady u toho okna, kolečka mi ještě fungují, ale co jsem tady sama, co už mí rodiče umřeli, co už umřeli všichni, tak sem nikdo nechodí a já popojedu vždy jen kousíček ke kuchyni a sním jenom pár lžic jídla a vrátím se zase k oknu a dívám se na dvorek, kam už nikdo nechodí, a občas otevřu tuhle matčinu krabičku s fotografiemi. Ale čekám, jsem trpělivá, jestli nikdo nepřijde, nevadí. Půjdu já, potom přijdou a zjistí, že někde tady v tom bytě, který už jsem tak dlouho neviděla, který má tolik místností, skříní a oken, jsou někde schované klíče od celého tohoto domu a některé budou ještě fungovat.