12/04/2016 | recenze | Martin Vaněk

Krajiny neurčitosti

Na konci minulého roku vyšel s nebývalou péčí nakladatelství Akropolis drobný, ale zato hutný soubor povídek Věry Linhartové s názvem Masožravé portréty. Poprvé v českém překladu, francouzsky podruhé. Stejně jako Kunderovy francouzsky psané prózy, ani toto literární dílo nelze jednoduše — bohužel — zařadit do kontextu českého písemnictví.

Jedná se o suverénní literaturu psanou autorkou českého původu, jež se proslavila svými hermetickými prózami a také tím, že se vymyká jakýmkoli škatulkám, byť jí bývaly často přisuzovány. Linhartová je jednoduše nezávislá na čase, prostoru a jazyce, uniká pastem ohraničujících a zjednodušujících pojmů a nutno říci, že se jí to docela daří.

Soubor povídek, významově srostlých siamských trojčat, doplňuje autorčin komentář „Pomnožný jazyk“, přeložený Miloslavem Topinkou. Povídky byly poprvé vcelku vydány v roce 1982, komentář vznikl v roce 1988 jako konferenční příspěvek a česky byl poprvé otištěn v časopise Host (9/1998).

linhartova

První povídka nese název „Stařena z hory“ (La vieille de la Montagne). Děj, pokud lze o nějakém vůbec hovořit, je zasazen do blíže nespecifikovaného prostředí a času: „Tohle všechno se ovšem událo na druhém konci světa někdy před tisíci lety. V oné barbarské době, nadané neobyčejně vytříbeným cítěním a vybranými způsoby, takže naše ubohá dnešní kultura bledne ve světle vší té okázalosti […].“ Hlavní postava, stařena bloudící horami, slouží jako objekt pozorování. Zprvu se zdá, že je pozorována prostřednictvím vševědoucího hlasu námi samotnými, ovšem posléze do povídky vstoupí postava mnicha, a text tak získá identitu jeho vnitřního monologu. Ve „Stařeně“ zaznívají a jsou řešeny otázky osobního úpadku a štěstí, vybočení z běžného řádu věcí, protivení se jim a také vina, kterou si stařena nese životem.

Druhý text „Učitel Sagiro“ (Maître Sagiro) je rozvedenou charakteristikou postavy — hlavního „hrdiny“ žijícího opět v blíže neurčené době a zemi, jenž se všemi možnými prostředky snaží odpoutávat od pozemského bytí, naprosto rezignovat na to „být individuum“. Jeho charakteristika je postupně dovedena do nejzazší meze: „Ve skutečnosti byl vyložený egoista, takže jak splýval s absolutním prázdnem, jež bylo jeho jediným prostředím, kde se cítil dobře, stal se jakoby uprázdněným místem po své osobě, tj. byl nepřítomen na místě, které přesto dál zaujímal.“ S takovým literárním hrdinou je opravdu těžko cokoli dále podnikat. Sagiro se stále snaží, aby nebyl, a i přesto jeho existence ve světě nechtíc provokuje k interakci.

Ve třetím pojednání s názvem „Zajatá divoška“ (Une barbare captive) se seznamujeme prostřednictvím monologu adresovaného „učiteli“ s nespecifikovanou postavou, jež je protipólem k druhému textu. Zatímco Sagiro hledá úkryt, divoška v úkrytu je a chce se z něj všemožně dostat.

Všechny tři texty Masožravých portrétů se navzájem doplňují, prolínají, komentují. Texty nezapřou autorčin celoživotní zájem o japonskou kulturu, ve výrazné metaforické vizualitě pak odbornou erudici i lásku k surrealismu a imaginativnímu umění. Tématem knihy je pak přesahování hranic, nebo naopak jejich ustanovování. Jde o niterné prožívání světa viděného okem buddhistického filozofa. Text se interpretačně těžko uchopuje, je významově unikavý. Stejně tak postavy, které se sice nejvíce podobají člověku, ale jejich chování naznačuje, že by to stejně tak dobře mohly být i jiné formy života vykazující mentální aktivitu.

Z „masožravých“ povídek, jako ostatně z žádné autorčiny knihy, nebude mít to pravé potěšení milovník zápletek. Ne své si ale přijde čtenář trpělivě se proplétající vrstvami obrazů, odkazů a náznaků.


Věra Linhartová: Masožravé portréty / Portraits carnivores, přeložila Jitka Hamzová, Akropolis, Praha 2015