Kniha Petra Gajdošíka (nar. 1968) je teprve desátou publikací nakladatelství Camera obscura, specializovaného na filmovou literaturu, které založil Miloš Fryš v roce 2005. Dosud zde vyšly například knihy Andreje Tarkovského a Jeana-Luca Godarda, rozhovory s Jimem Jarmuschem a Ermannem Olmim či sborník o Věře Chytilové; výjimkou jsou rozhovory Solomona Volkova s básníkem a esejistou Josifem Brodským. Gajdošíkova kniha mezi nimi ční nejen svým rozsahem téměř devíti set stran, ale i zpracováním a obsahem, detailností a podrobností. A nakonec ani příliš nevadí, že kvůli nedohodě nakladatele s Vláčilovým synem není v knize původně plánovaný obsáhlý a unikátní obrazový doprovod.

Archivář Petr Gajdošík se Vláčilovým životem a tvorbou zabývá již dlouho a má ho „zmapovaného“ patrně jako nikdo jiný u nás. Od roku 2002 vede web Nostalghia.cz, věnující se duchovně zaměřeným filmovým tvůrcům (Tarkovskij, Bergman, Antonioni, Visconti, Vláčil a další), a byl editorem sborníku o nejvýznamnějším Vláčilově filmu Marketa Lazarová. Studie a dokumenty (Casablanca, 2009).

Monografie o Františku Vláčilovi je rozdělena na dvě části: šest set padesát stran zabírá samotný text o Vláčilově životě, a především filmové tvorbě, přes dvě stě stran pak oddíl dokumentace, sestávající z chronologického přehledu režisérova života a díla, podrobné filmografie, soupisu VHS, DVD a CD či Vláčilových ocenění, rozsáhlé bibliografie, jmenného rejstříku, rejstříku filmů a jiných. V úvodu autor upozorňuje, že se nevyhýbá analýze Vláčilových děl, ale že se snaží být „rezervovanější a ve svém osobním pohledu střídmý“; současně však připomíná výrok režiséra Jaromila Jireše: „Nepokouším se o rozbor Vláčilových filmů, většinu z nich mám tak rád, že by šlo o vyznání.“ I přes autorův zjevný obdiv k Vláčilovým dílům není kniha jednostranná; Gajdošík k faktografii o vzniku a průběhu natáčení jednotlivých filmů přidává četné ukázky z dobových kritik a recenzí, kladných i záporných, a také informace o diváckém přijetí či úspěchu v zahraničí a nezakrývá, co se Vláčilovi nepovedlo, kde zůstal v půli cesty nebo v čem selhal, a to i v osobním životě, negativně poznamenaném kladným vztahem k alkoholu.

Po stručném popisu dětství, mládí a studií přechází k Vláčilovým „létům tovaryšským“ v armádním filmu, kde se režisér podílel na řadě dokumentů a postupně přešel k prvním hraným filmům, jimiž byly krátkometrážní Skleněná oblaka (1957) a povídka Pronásledování (1958) z filmu Vstup zakázán. Následující kapitola je věnována působení na Barrandově do roku 1970. Detailně jsou popsány peripetie vzniku filmů Holubice, Ďáblova past, Marketa Lazarová, Údolí včelAdelheid, od proměn námětů a scénářů přes herecké obsazení, spolupráci s kameramany a štábem a samotné natáčení až po premiéru a ohlasy včetně stručného shrnutí jejich významu a přínosu. Současně je to však také obraz toho, jak se pracovalo na Barrandově, kdo studio řídil, jak se rozhodovalo v dramaturgických skupinách a různých komisích, jak se hospodařilo, jaké panovaly podmínky ve státem řízené kinematografii, jak se posuzovaly náměty, jaký byl rozpočet filmů a jejich návštěvnost. Autor díky archivům či tisku shromáždil obdivuhodné množství informací a svědectví. Čtenář by neměl vynechávat ani poznámky pod čarou (je jich přes dva tisíce šest set!), i v nich se totiž vedle odkazů na prameny ukrývají cenné zajímavosti včetně takových detailů, jako že třeba neherec Zdeněk Mátl, který hrál v Adelheid bratra titulní postavy, působil od osmdesátých let v Texasu, kde založil vlastní školu juda a trénoval zde mimo jiné i Chucka Norrise. Po nástupu normalizace Vláčil na nějakou dobu přešel do Krátkého filmu Praha a na Barrandov se vrátil až roku 1975. Poslední hraný film Mág, pokus o životopisný portrét Karla Hynka Máchy, vznikl v roce 1987. Filmy natočené Vláčilem v tomto období (mimo jiné Dým bramborové natě, Stíny horkého léta či Stín kapradiny) už jsou umělecky méně vyrovnané než vrcholná díla ze šedesátých let. Autor neponechává stranou ani četné nerealizované projekty a v druhém plánu podává opět obraz (normalizované) československé kinematografie a nejrůznějšího kličkování tvůrců, kteří se snažili zachovat si tvář. Jak autor zdůrazňuje, Vláčil „většinou svých filmů převyšoval dobový standard a několikrát se dotkl hranic filmařské geniality“.


Petr Gajdošík:František Vláčil. Život a dílo, Camera obscura, Příbram 2018