04/03/2020 | portrét |

Kritik tradicionalista

Před 140 lety, 3. března 1880, se v Litomyšli narodil jako třetí ze sedmi dětí gymnaziálního profesora Josefa Nováka a spisovatelky Terézy Novákové syn Arnošt, známý pod změněným křestním jménem Arne především jako autor dodnes používané příručky Přehledné dějiny literatury české.

Ačkoliv se už ve 26 letech habilitoval z německé literatury, mnohem více ho zajímala literatura česká a její dějiny. Již jeho první syntetizující pokus, přívažek německy psané příručky Jana Jakubce z roku 1907, vyvolal bouřlivé polemiky svými nekompromisními soudy o leckterých uznávaných veličinách české literatury a ukázal, že Novák se vzdaluje objektivistické a mnohdy bezzájmové metodě pozitivismu a má potřebu psát dějiny literatury též jako soud o nich. Jako historik se pasuje na „obrazoborce zítřka“, který bez ohledu na různé časové zájmy hodnotí vývojovou hodnotu autorů a jejich díla — proto snad ani nepřekvapí, že v této době odsoudil k pozapomenutí i dílo Josefa Václava Sládka nebo Gabriely Preissové.

Učitel a žák

Toto kritické gesto je jistě šaldovského rodokmenu. Novák patřil na přelomu století (se svými vrstevníky Karlem Sezimou, Otokarem Šimkem, Otakarem Theerem a dalšími) mezi mladé Šaldovy přátele. Je zajímavé, že si ho Šalda z tohoto okruhu vážil patrně nejméně. V roce 1905 si stěžoval Františku Skácelíkovi: „Co mně může říci o umění člověk jako Novák, který neumí se ani najíst, který má ruce jako truhlářský pomocník, nečistí si zubů a jí jablka i se šlupkami? Člověk hrubý, bez taktu a bez způsobů, degenerovaná opice?“

Spíše než jako věrohodnou charakteristiku to čtěme jako ukázku způsobů, jakými Šalda se svými žáky a přáteli manipuloval. Proto se s ním ostatně všichni dříve či později rozešli. Paradoxně právě Arne Novák vydržel v Šaldově blízkosti skoro nejdéle — k bouřlivému rozchodu došlo až na podzim 1913, když Novák na Šaldův vkus příliš liknavě osvědčoval loajalitu ke svému mistru v polemikách okolo Almanachu na rok 1914.

Šalda v následujících letech na Nováka opakovaně polemicky útočil, jak bylo jeho zvykem, někdy adresně, někdy skrytě. Ještě v roce 1930 ho počastoval označením „tatrmanský zjev kritické Pythie brněnské“. Novák sice do přímých polemik nevstupoval (O. Fischerovi v roce 1924 píše: „Chci i nadále zůstati věren svému pevnému předsevzetí, že se nedám nikdy vyprovokovati žádnou polemikou od Šaldy neb o Šaldovi k veřejnému projevu.“), ale v hodnoceních různých Šaldových prací je jeho odpor patrný.

Tradicionalista

Nepřátelství mezi Novákem a Šaldou nemá ovšem pouze osobní rozměr, souvisí i s myšlenkovými proměnami obou kritiků. Zatímco Šaldovo koketování s tradicí bylo záhy převrstveno jinými projekty, Novákova cesta k programovému tradicionalismu, nastoupená okolo roku 1912, byla už trvalá. Sám se na počátku 20. let ironicky portrétoval jako paséista, jenž je „opřen o zábradlí únavy, zvyku, tradice“.

Tváří v tvář permanentní avantgardní inovaci hledá kontinuitu národní literatury — nehledá však jednu konkrétní tradici, nekonstruuje jednu vývojovou linii, nýbrž chápe literaturu jako neustálou regeneraci různých tradic, proplétaní různých linií. Tradice je tak pro Nováka literární program, ale zároveň je to pro něho jako literárního historika živá skutečnost, kterou nachází a pojmenovává: ani záměrní novotáři tak nakonec nemohou uniknout různým dědictvím a vlivům, v jejichž síti se literární texty rodí. 

Důraz na životnost minulých hodnot souvisí s Novákovým skeptickým pohledem na svět po první světové válce; zdálo se mu, že poválečná doba podléhá příliš materialismu a kolektivismu a zapomíná na hodnoty ducha, na tvořivé hrdinství, jež je vždy individuální. Kulturní konzervativismus se zde spojuje s konzervativismem sociálním, což pak vede u Nováka k posilování nacionalismu a nedůvěry v demokratické zřízení.

Jako rektor Masarykovy univerzity (od roku 1938) však vystupoval důsledně na obranu svobody a zdůrazňoval odpovědnost vzdělanců v těžkých dobách. Proto sám i v nich nepolevoval v pracovitosti, jíž byl pověstný. Ještě 15. listopadu 1939 v poličské nemocnici dokončoval redakci 4. vydání svých Přehledných dějin; 26. listopadu pak podlehl komplikovanému zánětu pohrudnice, s nímž od září bojoval.

Kromě literárněhistorických kompendií může být dnes z Novákova díla živá právě důslednost, s níž spojoval — nejen v politice, ale i v literatuře — svobodu a odpovědnost, jakož i sám zdravě korektivní pohled zpět. To je možná i dnes platná lekce novákovského nedogmatického tradicionalismu: není důležité jen něco nového probojovávat, ale leckdy i něco zachraňovat, podržet.


Autor působí v Ústavu bohemistiky a knihovnictví na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě.