V zářijovém čísle Hosta si Jiří Trávníček povzdechl: „Také je v tom únava ze současné české prózy, zejména z toho, že čím méně toho má autor co říct, tím se to snaží sdělit ‚umělečtěji‘. A kdo to má pořád snášet? Snad jen čtenářský masochista.“ V prosincovém čísle pak další výrazný kritik Jiří Peňás barvitě líčí, jak fyzicky trpí u knih, které se mu nelíbí a které — jak říká — srážejí kvalitu jeho života. „Proboha, nejsem já masochista, že to čtu?“ táže se. Načež přiznává, že recenze v jeho podání může být formou pomsty — prohlášení sympatické leda svou upřímností. Ale co je nejlíbeznější, Trávníček i Peňás používají pro popis své čtenářské zkušenosti se současnou českou prózou stejné slovo: masochismus.

Teze v pozadí jejich výroků — i s patřičnou rétorikou — zní nějak takto: Současní čeští spisovatelé jsou sadisté, kteří lidstvo mučí svými uměleckými ambicemi, kanalizovanými v knihách, takže z kritika se buď musí stát masochista, aby z těch duševních výtrusů něco měl, anebo se k současné próze musí obrátit zády (raději ne zadkem), pokud si chce uchovat kvalitu života a duševní zdraví. Jiří & Jiří přitom nabízejí dvě konkrétní strategie, jak přežít: Trávníček si ordinuje zejména biografickou literaturu, „která umí nést i korigovat předvádivé umělosti“ a kde ten lidský život tak nějak přirozeně plyne, a Peňás vyráží na ozdravné výlety za poznáním, o nichž pak podává zábavné zprávy na svém cestovatelském blogu.

Nechci nikomu upírat jeho intelektuální vývoj a posuvné horizonty. Jiří Trávníček začínal jako náročný recenzent poezie a teprve časem se přesunul k próze. Také u ní zprvu hodnotil hlavně umělecké kvality a až později, pod vlivem vlastních čtenářských výzkumů, obrátil svou pozornost od estetické ke komunikativní funkci literatury, v kritikách čas od času pokoutně zjednodušované na počet (potenciálních) čtenářů či čtenářskou vstřícnost. Usuzovat na kvalitu na základě kvantity je intelektuální figura hodná spíše marketingového oddělení, ale koneckonců si snad dokážu představit, jaká hvězda Jiřího Trávníčka na jeho cestě vedla — nejspíš varovně blikala, aby literatura a psaní o ní vůbec někoho zajímalo. A stejně tak rozumím Jiřímu Peňásovi, není-li to příliš troufalé tvrzení, proč má daleko více pochopení pro Jáchyma Topola a zároveň pro Michala Viewegha, zatímco takovou Petru Hůlovou považuje za „včelí královnu, z které vycházejí taková zvláštní vajíčka“, ačkoli Hůlová má typem svého psaní a jeho ambicí k Topolovi určitě blíž než Viewegh. Bohužel však neseděla vedle Peňáse v autě někdy v roce 1995, neodezírala literární hodnoty ze dna stejné lahve a vůbec vidí věci jinak, pavoučice jedna ošklivá…

Jiří & Jiří, k tomu vašemu masochismu se dá říct jediné: Nedělejte si prosím násilí. Cítíte-li při čtení současné české prózy duševní třas nebo dokonce vážné somatické příznaky, a to i ve chvílích, kdy se jiní čtením baví, potřebujete nejspíš pauzu. Skutečně, literatura je komunikace: někdo musí zřetelně formulovat a někdo se zájmem naslouchat. Zrovna letos vyšlo dost prozaických titulů, které stojí za pozornost a jež by kritika měla rozebrat a zhodnotit, protože taková je její funkce. Jenže jako každá duševní činnost, i ta kritická vyžaduje krom jiného vnitřní nasazení a zvědavost, aby se nestala jen intelektuálním cirkusem v manéži zduřelého ega. Nikdo nemá rád otrávené číšníky, protivné úředníky a neochotné prodavačky, všechny ty, kteří místo aby dělali svou práci, okázale dávají najevo, že pro ně vlastně není dost dobrá. Jenže se znuděným kritikem to není o nic lepší — přišel o elementární předpoklad své práce a měl by z toho vyvodit závěry.


Jan Němec je sadista.