12/10/2020 | recenze | Marek Lollok

Kruté vystřízlivění z černého myslivce

Důvody pro sepisování a publikaci memoárů bývají různé. Pro Daňu Horákovou tím nejsilnějším byla skutečnost, že Pavel Juráček, její někdejší partner a manžel, ve svých denících „vědomě lhal“. Nejen o autorce, ale i o mnohých jiných a také — především — o sobě.

Daňa Horáková: O Pavlovi
Torst, Praha 2020

Programově si stavěl svůj pomník — a není pochyb, že v tom nakonec uspěl. Jeho deníky (čítající několik desítek sešitů) publikované zatím ve třech objemných svazcích v nakladatelství Torst (poslední — exilový — by měl vyjít ke konci roku) se staly událostí daleko přesahující zájem úzké skupiny literárních a filmových zasvěcenců. Podobně jako spisy Zábranovy, Divišovy a dalších jsou oceňovány nejen jako zpověď jednoho z nejosobitějších představitelů československé nové vlny, ale i jako neiluzivní svědectví o rozporuplnostech československé společnosti několika desetiletí. Zároveň podporují obecnou představu o Juráčkovi jakožto jednom z mnoha velkých talentů zmarněných komunistickým režimem, zejména posrpnovou normalizací. Vzpomínky Dani Horákové jsou záměrnou polemikou s tímto obrazem; demytizují jej, když ukazují, že si za leccos ze svého umělecky i lidsky tristního postavení, v němž se od sedmdesátých let ocitl, mohl do velké míry sám.

I kvůli sobě

Kniha Dani Horákové není (naštěstí) jen replikou na stylisticky suverénní hlas Juráčkových deníků (o jejichž existenci před manželovou smrtí Horáková nevěděla!), není jen zpochybněním jeho útrpné, obětní aury. Houževnatě sledovaným cílem autorčina kontrasvědectví je i vlastní sebepoznání, tedy soustavná snaha si ex post ujasnit, co ji na tomto — jak se záhy ukázalo — nevypočitatelném a v soukromí takřka nesnesitelném muži přitahovalo a co ji k němu poutalo. Dokonce do té míry, že mu dala přednost před zástupem zjevně perspektivnějších nápadníků (s Rudolfem Slánským mladším v čele) a že s ním vycestovala na Západ a v tíživých exilových podmínkách „na šestatřiceti metrech čtverečních“ žila dlouhých téměř pět let.

Tuto otázku prošetřuje Horáková ze všech stran, nechybí četné rozklady psychologické, filozofické, ale především uměnovědné a literární. Paralelou, která se opakovaně vrací a která podle ní jaksi archetypálně vystihuje podstatu nerovného, ba ambivalentního vztahu s Juráčkem, je příběh Viktorky a charismatického černého myslivce v podání Boženy Němcové. Přestože je přesvědčena, že „to nebyl masochismus, ale, jak doufám, láska — a to na první pohled“, znovu a znovu ukazuje, jak bylo soužití s čím dál tím letargičtějším a zároveň příšerně despotickým Juráčkem vyčerpávající. Udivuje tu její trpělivost s posléze už dost zatvrzelým člověkem, jenž se verbálně i jinak dopouštěl takových jízlivostí, že si tolik přízně snad ani nezasloužil. Ambice znovu probudit v přes den spícím a od večera popíjejícím Juráčkovi jeho nesporný talent, úsilí ho alespoň minimálně „zorganizovat“, aby se v novém prostředí vrátil ke své profesi (možnosti byly) a učinil tak jejich vztah alespoň trochu normálnějším, se ovšem nenaplnily — naopak, Horáková přiznává, jak ji čím dál tím více stahovala Pavlova sebestřednost a parazitování, jehož obživu (hlavně cigarety a alkohol) musela při svém vzdělání dlouho zajišťovat i přijímáním nekvalifikovaných pracovních míst.

Třebaže Horáková nevyhnutelně dost píše i o sobě, svou vlastní osobnost samoúčelně do centra nestaví. Její životopis je přitom bezesporu pozoruhodný už ve své kondenzované podobě — novinářka a spisovatelka česko-německého původu, k jejímž učitelům patřil Milan Machovec, během šedesátých let studovala teologii mimo jiné v New Yorku, za normalizace s Václavem Havlem řídila Edici Expedice a byla i jinak organizačně činná, posléze signovala Chartu 77, napsala několik novel, rozhlasových her, mimo jiné scénář k úspěšnému filmu Tag der Idioten (1981), a prosadila se jako žurnalistka v několika známých německých periodikách, kde vedla interview s celebritami z celého světa a zastávala i vedoucí pozice; v letech 2002—2004 byla dokonce hamburskou ministryní kultury… Sama o sobě dechberoucí kariéra, jíž je možno na ploše bezmála pěti set stran zevrubně doplnit o veškeré informace a okolnosti, které se ve formalizovaných zněních curricula nezveřejňují, nicméně ve vzpomínkové literatuře nemohou chybět (včetně záznamu osobních tužeb, snů a dalších privatissim).

Lidé pošpinění i očištění

Na rozdíl od Juráčkových deníků však Horáková nevypráví — protože nejde o deník — chronologicky, ale v jednotlivých kapitolách věnovaných klíčovým momentům a faktorům (viz kapitoly „Maminka“, „Příbram“ a podobně) a nejčastěji pak důležitým personám života se slavným scenáristou a režisérem. Především těm, které Juráček ve svých denících údajně nepravdivě pošpinil a zranil, aniž by se mohly nějak bránit. Horáková tak poupravuje manželovy portréty kolegů, známých i méně známých disidentů, emigrantů a jiných aktérů šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let (Landovského, Formana, Chytilové, Menzela, Havla, Kohouta, Filipa a mnoha dalších), nejednou v přímé konfrontaci s deníkovým zápisem prezentuje vlastní charakteristiku dotyčného, případně vlastní verzi některé scény s ním. Vedle toho erudovaně, v jakýchsi miniesejích, představuje a ve vztahu k Juráčkovi i sobě samé interpretuje mnohé jiné osobnosti, totiž právě ty, jejichž osudy jí pomáhají pochopit tehdejší pocity i kroky. Tak jsou shledávány podobnosti, ale i některé podstatné rozdíly v nátuře, temperamentu, profesní i privátní dráze Kafkově (spolu s Milenou Jesenskou a Dorou Diamantovou), Dürerově, Kierkegaardově, inspirativní pro Horákovou jsou i silné, svými muži často těžce zkoušené ženy jako Božena Němcová, Madla Vaculíková či Olga Havlová. Horáková se sice odedávna zabývala „feminologií“, ale teprve bolestná lekce s Juráčkem v ní pomohla najít, podobně jako mnoha zmíněným ženám, sebevědomí a odvahu k emancipaci od „oné tradiční (a navzdory všemu pohodlné) role, která mi byla souzena generacemi babiček a matek. ‚Paní Juráčkovou‘ jsem nebyla nikdy, ale skutečně svébytnou bytostí jsem se stala teprve v okamžiku, když jsem se přestala definovat skrze něho“. Juráčkovy šovinistické manýry koneckonců nevybočovaly ze standardů československé společnosti a — podle mnohých svědectví — určitě ne z obvyklých poměrů disidentských kruhů, a tak není příliš divu, že se vzdělaná intelektuálka s bohatými zahraničními zkušenostmi k tomuto poznání dobírá až ke konci svého vztahu s Juráčkem (v roce 1984 ji v exilu zanechá a vrací se sám zpět do Prahy).

Kdo s koho?

Kniha O Pavlovi mnohonásobně přesahuje své téma vymezené titulem. Dozvídáme se z ní mnohé nejen o protagonistech, ale i o složitých vztahových konstelacích mezi aktéry obdivované nové vlny, v československém disentu i západoněmeckém exilu. Vedle historicko-sociologických čtení, zdůrazňujících průlomovost či aspoň ojedinělost svědectví Dani Horákové v kontextu „maskulinních“ či „maskulinizovaných“ vzpomínek z téhož milieu, se nastolují i otázky obecnější, například odvěký problém vztahu osobní morálky umělce a jeho díla, respektive jeho hodnocení. Centrálním zůstává stopování příčin podlehnutí charismatickému jedinci, a hlavně dobrovolného setrvávání s ním, navzdory jeho takřka všeničící povaze. Kde se v člověku bere vůle nalézt v sobě sílu, jít dál a zároveň se — tak jako originální Viktorka — nezbláznit? I to je možno objevovat v knize O Pavlovi, kde se životodárné vertikály přece jen rozprostírají o poznání soustavněji než v denících, v nichž se měřítkem a úběžníkem všeho učinil sám zapisovatel.

Vzhledem k osobnostnímu a spisovatelskému typu Dani Horákové přitom vše, i emocemi nadmíru prostoupené záležitosti, nahlížíme v zásadě racionálně a analyticky, v rámci promyšleného, velmi intelektualizovaného stylu. Autorka se opírá o vlastní poznámky z dané doby a také o jiné zdroje (například i archivy Státní bezpečnosti); zhusta srovnává s analogickými případy, ať už jde o současníky, či „kulturní obrazy“ známých jedinců. Ve srovnání s protějškem vyznívá její podání nesporně objektivněji, takže čtenář snadno podlehne dojmu, že nynější pohled je přece jen ten správnější a pravdivější.

Přes silnou faktografičnost knihy to však není tak snadné. Může se přece namítnout, že spontánní záznam pořízený v daném čase, jakkoli přibarvený, přece jen bývá v lecčem autentičtější než výběrová paměťová rekonstrukce s odstupem desetiletí. Ale nenechme se chytit do pasti a hledat jediného arbitra, notabene s tak pochybnými jmény jako „autentičnost“, „objektivnost“, „literárnost“ a podobně. Nejde přece o to, najít vítěze domnělého sporu Juráček—Horáková, koneckonců ani sama autorka to vposledku takto nestaví, když přesně vystihuje podstatu žánru (ano, toto konstatování její kredit určitě o něco zvyšuje):

Stylizovala jsem se? Stylizovala jsem náš vztah? S pravděpodobností hraničící s jistotou, ale nikdy na úkor toho, co vnímám jako pravdu. Navíc mám dojem, že vůči jisté dávce stylizace není absolutně imunní nikdo, kdo o sobě vypráví ostatním.

Vyplatí se spíš slyšet unikátnost obou hlasů, poutavě popisujících cestu pozoruhodných jedinců, a zároveň zkusit je zaslechnout v jakémsi dialogu, odrážejícím jak onu Hassliebe, existující nějak zřejmě ve všech partnerstvích, tak vše, co tuto mimořádnou dvojici v danou chvíli obklopovalo a určovalo.

Autor je literární kritik.