02/07/2021 | komentář | Zbyněk Vybíral

Lačnost čtenářských anket

Znáte ony vlezlé ankety čili vyzvídání, co budou lidé číst o prázdninách? (Otazník ani není namístě.) Z povědomí se vynoří odpovědi, dokonce i spisovatelů: Něco k vodě. Něco odpočinkového. Lehčí žánr. Detektivku. Vždycky jsem si nad odpověďmi uvědomoval, že jsem na tom jinak. Střádám na léto měsíce odkládané tituly…

Možná i proto jsem byl dotázán jen jednou. Tehdy jsem uvedl, že hodlám v bezstarostném létě přečíst povídky Boženy Němcové. Nikdo z dotázaných nedal časopisu staromódnější tip. Jak říkám, zeptali se mě poprvé a naposled. Toho roku jsem se mimochodem k Boženě Němcové skutečně dostal. Prožil jsem takové… starosvětské prázdniny. 

Mám to jinak než čtenáři Radky Třeštíkové nebo Laury Janáčkové. Titul Jak rozdojit kozla bych snad vzal do rukou z důvodu odborného zájmu o to, jak vypadá pokleslá psychologie, ale ne k letnímu odpočinku v pracovně. Omlouvám se za nádech despektu, ale copak všichni nemáme nějakou chybu? Uznávám, že opovrhuji lehčím čtivem nejspíš nespravedlivě. Ale nemohu si pomoci; na léto si prostě chystám „něco vážnějšího“. Nezapomenu na jeden červenec v Alpách, kde jsem četl Jelinekovou tak soustředěně, že od té doby vím nejen to, jak se řekne rakousky lačnost, ale i tolik, že despekt k vlasti — u Thomase Bernharda formulovaný jaksi à la these — lze přímo antropomorfizovat do mluvy rakouské krajiny.

Řeknu vám, byla to četba takříkajíc na místě činu s doličnými předměty po ruce. Vypadal jsem podezřele: oči odtrhávající se od stránek pozorovaly nic netušící Rakušany, usvědčované v jejich Gier. Obálku knihy Jelinekové jsem radši sňal a knihu důmyslně obalil. Něco podobného jsem zažíval s Musilovými povídkami. Na nejmenovaném ostrově, nijak známém, jsem zase četl Salmana Rushdieho. Dnes už mi je jen hanba (shame), že si z celé knihy pamatuji pouze to, že anglicky se poslední vzdech řekne the last sigh.

Ale nejvíce v létě inklinuji ke klasice. Takže letos pročítám posledních sto stran Joyceova Odyssea. Protože návrat Blooma se Štěpánem Dedalem domů, tento novo-románový popis staccatově parcelovaných situací z noci, kdy celé putování končí, to přece nemá chybu. Žádnou podobnou sekvenci situací neznám.  

Protože přes léto přečtu také něco z toho, co jsem dlouho odkládal, bude to pro letošek Ecovo Bludiště seznamů. Kniha ke čtení i prohlížení. 

A pak, když mám vybráno, stane se něco, na co se už téměř dá spolehnout. Seznam nachystaných knih se začne náhle promíchávat. Netrvá dlouho a já každý rok zjistím, že jsem si navybíral knihy, které spolu nějak souvisejí. Musí to být nějaká parapsychologická síla, která je svede dohromady. A že by svedla i Eca s Němcovou, to si pište.

Takže se nedivím, že v těchto dnech v knize věnované výčtům a katalogům a seznamům nacházím hned několik míst, ve kterých Eco vysekl poklonu Joyceovi. Ano, třeba za „výčet věcí v kuchyňské zásuvce Leopolda Blooma v předposlední kapitole“! Hm, hm, přikyvuji spokojeně. Vybral jsem si letos ne náhodou závěr Odyssea a Bludiště k němu… A, poslyšte, tou kuchyňskou zásuvkou myslel Eco (či jeho překladatelka Lenka Kováčová) asi to, co Aloys Skoumal nazval „dolní, prostřední a horní policí Bloomem rozevřené kuchyňské kredence“? Že ano? Nebo ne?

Tak vidíte: je léto a já přemýšlím a objevuji, kdepak zahálet s detektivkou u vody. Není to bizarní prázdninové dobrodružství, strkat hlavu do kredence a dumat o tom, jestli zásuvka nebyla police?


Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.