Publikace Jan Lopatka 19401993 seskupuje konferenční texty do čtyř tematicky relativně prostupných oddílů: první se věnuje Lopatkově kritické činnosti, druhý jeho ediční a redakční práci, třetí jeho „občanskému angažmá“ a poslední dalším reflexím Lopatkovy osoby a práce. Nad rámec konferenčních výstupů je do sborníku zahrnuta stať věnovaná Lopatkovým zásluhám na Edici Expedice, dále osobně laděná příloha „Vzpomínky 1994—2013“ (část z nich již byla publikována v Revolver Revue nedlouho po kritikově smrti) a na závěr také obsáhlé „slovníkové heslo Jan Lopatka“ Michaela Špirita.

Při znalosti publikačního kontextu Revolver Revue příliš nepřekvapí vstřícnost a souznění, které ve vztahu k Lopatkovu působení projevují takřka všichni přizvaní autoři; adorační tón ostatně předznamenává už předmluva Terezie Pokorné. Táž autorka svůj obdiv neskrývá ani v následující stati reflektující Lopatkovu kritickou činnost po roce 1989: vzhledem ke svým dřívějším prohlášením o „programové neprogramovosti“ zaniklé Kritické Přílohy Revolver Revue nyní poněkud překvapivě připouští, že tehdy Lopatka „nepřitahoval jako nějaká petrifikovaná legenda, nýbrž jako živý zdroj aktuální inspirace a pevný bod pro orientaci v tom velice podivném, nepřehledném, přelomovém a v lecčems zároveň zas znovu stejném čase […]“. Bohužel však soustavnější potýkání se s aplikovatelností Lopatkových měřítek na polistopadovou literární produkci chybí. Kromě několika dalších, tu a tam roztroušených poznámek o „stálé aktuálnosti“ kritikova přístupu zde převažují historizující, deskriptivní a s Lopatkovými názory vesměs konformní výklady, které spolu s až úporným refrénem o autorově občanské statečnosti onu „petrifikovanou legendu“ vskutku přiživují.

Tomu nezabránila ani objektivizující oborová a generační rozrůzněnost přispěvatelů (Miroslav Petříček, Jan Šulc, Petr Blažek a jiní), byť přítomnost rozličných perspektiv publikaci přece jen obohacuje, ať už odlehčeným stylem v příspěvcích pamětnického charakteru (Paul Wilson, Bohumil Doležal, Jiří Brabec), anebo naopak erudovaným vhledem do úzce vymezené problematiky (například Jan Šulc o ediční práci Jana Lopatky či Petr Blažek o dokumentech týkajících se sledování Jana Lopatky Státní bezpečností). Jednotlivé texty se přitom různí i žánrově: vedle interpretačních pokusů a memoárových textů nacházíme třeba statě ryze enumerační (Petr Kotyk o audiovizuálních záznamech Jana Lopatky v Památníku národního písemnictví), příspěvek sestávající z fotografického materiálu z rodinného archivu (dcera Jana Lopatky Veronika Tuckerová) či autorsky a stylově nejrozmanitější oddíl „Vzpomínky“ (například Ludvík Vaculík, Egon Bondy, Jan Nedvěd, Emanuel Mandler, Andrej Stankovič, Josef Vohryzek a jiní).

Ani tato diverzita však nezastře dojem monotónnosti souboru — právě proto, že se vlastně nikdo neodváží s Janem Lopatkou, zejména s jeho striktně postaveným (a proto kontroverzním) kritickým konceptem jakkoli polemizovat. Namísto toho se často vehementně poukazuje na Lopatkovy morální kvality a míru jeho utrpení za komunismu. Vše zkrátka jaksi příliš okatě směřuje k témuž cíli — k systematickému betonování už beztak nepřehlédnutelného monumentu.

Skoro to vypadá, že se lopatkovská diskuse zasekla v devadesátých letech, kdy špičkou ledovce sporu o Lopatku a spolu s ním také o způsob hodnocení takzvané autentické (tedy deníkové, epistolární a memoárové) literatury byl antagonismus mezi Kritickou Přílohou Revolver Revue a časopisem Tvar. K věcnosti měla tehdejší polemika daleko, jen ojediněle se objevila komplexnější a „nestrannější“ analýza typu Hyblerovy „Cesty do Stínadel“ nebo Hamanových fundovaných statí („Profil kritika“, respektive „Dešifrace kritického odkazu“). Také přítomný soubor přes pozoruhodné jednotlivosti jaksi setrvává v odkazu devadesátých let, když dokládá mimoběžnost táborů, které se nejsou schopny potkat na téže konferenci (či v témže sborníku). A tak zde sledujeme (jen) pohled prolopatkovský (opačný přístup lze dohledat ve sborníku Autenticita a literatura ze stejnojmenné konference z roku 1998).

Lopatkovská oddanost okruhu revolverovských autorů, kteří mají v publikaci početné zastoupení, je však paradoxně především defenzivní, postavená na míře zasvěcení do Lopatkových textů: například Robert Krumphanzl odmítá spojování Jana Lopatky s pojmem autentičnost v jakékoli podobě, Terezie Pokorná vylučuje „nesoustavnost a roztříštěnost“ jeho textů, výtky stran zpracování některých hesel Slovníku české literatury po roce 1945 či monografie Příběh Edice Expedice zase shromažďuje Michael Špirit. Za vrchol tohoto přístupu lze považovat text Evy Vrabcové, který si vystačil s odhalováním „chyb“ v pasážích o Lopatkovi ve vybraných literárněhistorických a lexikografických pracích. Její text je pozoruhodný i proto, že šmahem hází přes palubu i kolegy — například Miroslav Petříček by se svou úvahou „Autenticita: šifra bez kódu“ sítem Vrabcové jistojistě také neprošel, neboť podle autorky je koncept „‚šifry‘ autentické lidské existence“ dokonce „dvojím klišé v jednom“.

Nastává tak téměř komický paradox, že autoři, kteří jsou Lopatkovu mimořádně kritickému způsobu hodnocení literárních děl nakloněni, jsou vůči Lopatkovi samému až překvapivě shovívaví. K úskalím nutně selektivního přístupu k místy až enigmatickému materiálu fascinujícího kritika mnozí takřka dobrovolně přidávají své vlastní stereotypy a zaujetí.


Edita Onuferová — Terezie Pokorná (eds.): Jan Lopatka 1940—1993, Revolver Revue, Praha 2017