Jistě souhlasím s tvrzením, že text bez čtenáře je zbytečný a že do sebe zahleděné intelektuální bláboly si svého čtenáře nenajdou, leč v této honbě za čtenářem, kterého bychom měli opečovávat jako vlastního syna, se ztrácí autorská bytost. V této honbě — jak jinak to nazvat — mě síří najmě neochota autorů riskovat, což ukazuje výběr atraktivních či konjunkturálních témat (což nebývá totéž), a učesaný jazyk prosaických prefabrikátů, kdy nerozlišíme jednoho autora od druhého. V nečastých momentech, kdy se mi nepodaří během reklam ztlumit zvuk nebo trefit televizor ovladačem přímo na solar, s antipatií sleduji, že i ti reklamní kreativci jsou s to užít bodavějšího výraziva, krutějších gest než většina prozaiků.

Nešvar kultu sebestředných autorů byl zaměněn za nešvary kultu rozmarného čtenáře. Snaha napsat něco, co zaujme, se stala upřímně křečovitou. Pokud se talentem obdařený autor střetne se svým projektem se čtenářem, je vše v pořádku, následují rozličná halelujá v tom duchu, že trefil ducha doby. Duch ducha trefil, jak lze potměšile říct. Je však jisté, že autor není obdařený pouze talentem, ale i vědomím toho, co se očekává.

V této souvislosti by mohly ukázat směr literární ceny, byť jen tím, že poukážou na to, co je trendy, a tedy to oslaví, nebo naopak ocení autory, kteří jdou proti proudu. Zatím to však funguje tak, že kdo vyhrál sezónu, sezobe i zbytek, až má jeden dojem, že vegetuje v zemi zvící knížectví Lichtenštejnska. Zde neútočím na Martina Reinera, aby bylo jasno. S nechutí však musím přiznat obrovský vliv cen na čtenáře. Je zbytečné uvádět konkrétní jména. Ostatně zde nabízím svou vlastní zkušenost. Napsala mi máma: „Je mi divný, že nevyhráváš žádnou literární cenu. Asi tě s tátou přestaneme podporovat.“

Samozřejmě jsem se nasral tak, že jsem vzal nůž a bodl jej do klávesnice přímo mezi písmena há a jé; samozřejmě jsem měl mámě zavolat, jestli si ze mě nedělá prdel. V této chvíli nevím, jak to myslela, ale vím, že celý literární provoz — odpusťte ta slova, lepší nejsou — se stává děsně vážnou věcí. A také proto beru sám sebe až nepatřičně vážně. Dovolte mi tuto nadsázku. Když se člověk rozhodne zříci se kariéry, jakkoli pochybné, stát se umělcem na volné noze a neutéct od života, musí mít nahrabáno především v hlavě. Domnívám se, že takový styl života je možný pouze v případě, že dotyčný nevychovává dítě, ale vlčáka, nekupuje jídlo v Čechách, ale v Německu, a především má kamarády, kteří ho nenechají zcela padnout.

Nemyslím si však, že by autor, básník či spisovatel, byl pán světa, který když ve špinavé kaluži spatří elfy, hned jim řekne, co si o nich myslí a co budou v jeho díle hrát. Ten malý pán bude čtenář a je úplně fuk, jestli takových malých slečen a pánů bude sto nebo deset tisíc. To však píši se smířlivou nadsázkou.

„Česká literatura potřebuje kvalitní mainstream jako sůl, potřebuje své Lucie Bílé a Ivany Trojany. Autory a knihy, které se k tomu alespoň blíží, je tudíž třeba hýčkat a oceňovat.“ To jsou slova Miroslava Balaštíka — a jakkoli jsou drsná, je třeba s nimi souhlasit. Možná je budoucností literatury Petra Soukupová. Ostatně v Británii je představitelkou výjimečné české literatury právě ona. Kupodivu Lucie Bílá se však takovému mezinárodnímu renomé netěší. Ověšeni literárními cenami jak maršálové Rudé armády — to jsou současní mladí autoři, kteří se k nám dostanou. To je ten kvalitní hlavní proud. Naprosto mi unikají, ale upřímně doznáván, že nejsem štond být intelektuálně zavázán svým současníkům. Nicméně nevím, proč by Petr Pazdera Payne nemohl vyhrát nějakou literární cenu jen proto, že nepatří do hlavních stájí. Ostatně i v padesáti se jeden může stát dobrým vývozním artiklem české literatury.

A teď se zdá, že se pokouším o ironii; literatura však dospěla do stavu, kdy jiný postoj není možný.